ECLI:CZ:US:2021:1.US.2816.21.1
sp. zn. I. ÚS 2816/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. A., zastoupeného Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021 č. j. 25 Co 189/2021-2251 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2021 č. j. 0 P 663/2015-2143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných ve věci péče o nezletilou v řízení o rozhodnutí o podstatné neshodě rodičů při výkonu jejich rodičovské odpovědnosti.
II
Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatele (dále rovněž "otec"), aby soud nahradil souhlas matky nezletilé s přihlášením nezletilé do základní školy X. Obvodní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že nezletilá byla rozsudkem ze dne 15. 1. 2018 č. j. P 663/2015-400 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 25 Co 164/2018 pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu svěřena do péče matky. Stěžovatel se domáhal téhož rozhodnutí již dříve návrhem na nařízení předběžného opatření, který byl zamítnut. Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že stěžovatelem navrhovaná soukromá základní škola má jistě výborné vzdělávací kvality, zejména v souvislosti s výukou angličtiny, je však také známo, že patří k jedněm z nejdražších v České republice vůbec. Tato skutečnost je významná s ohledem na potřebnou stabilitu školní docházky nezletilé, neboť jak stěžovatel, tak i matka nezletilé nejsou schopni dostát všem finančním závazkům spojených s návštěvou této soukromé školy. Stěžovatel sice deklaroval připravenost nést polovinu těchto finančních závazků z půjčky svého příbuzného, matka však na úhradu druhé poloviny školného i dalších nákladů spojených se návštěvou této školy dostatečné finanční prostředky nemá. Obvodní soud poukázal na možnost zhoršení finanční situace rodičů, která by pro nezletilou znamenala nutnost ukončení studia na této škole a s tím spojenou možnou psychickou újmu. Zvládnutí anglického jazyka umožní nezletilé i kvalitní Základní škola Y, kam nezletilou přihlásila matka.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil, když konstatoval, že nezletilé je šest let. Nikdy se anglickému jazyku neučila i z rozhodnutí stěžovatele, který s ní hovořil jazykem hindi, neboť se mluvit česky, po více jak tříletém pobytu v České republice, nenaučil. Městský soud souhlasil s námitkou matky nezletilé, že návštěvou výše uvedené soukromé základní školy s výlučnou výukou v anglickém jazyce by u nezletilé byla zcela upozaděna její znalost i nezbytná výuka českého jazyka, což jistě není v jejím zájmu, jestliže je čeština jejím rodným jazykem a žije trvale s matkou Češkou v České republice. Zdůraznil, že stěžovatel si musel být vědom toho, že bylo jeho svobodnou volbou zplodit dítě s Češkou, ze země s odlišnou kulturou i tradicemi. Jeho volbou rovněž bylo a je, pokud s nezletilou od počátku komunikuje v jazyce hindi, nikoli v angličtině. Stěžovatel nemůže za této situace u šestileté nezletilé důvodně očekávat rovnocennou znalost tří jazyků. Podle názoru městského soudu je správný rovněž závěr obvodního soudu, že pokud stěžovatel v době rozhodování nemá žádný vlastní příjem, žije pouze z úspor, resp. z půjček svých příbuzných, není v majetkových možnostech obou rodičů hradit školné a další výdaje spojené se studiem nezletilé na sice prestižní, ale velmi drahé soukromé základní škole. Zvládnutí výuky na této škole bez jakékoli předchozí alespoň základní průpravy v angličtině by pro nezletilou bylo obtížné a znamenalo by velkou zátěž, neboť matka by jí při zvládání výuky v podstatě nemohla pomoci a stěžovatel se navrátil do Velké Británie.
III
V ústavní stížnosti stěžovatel shodně jako v řízení před obecnými soudy tvrdí, že mu není umožněn širší styk s nezletilou a tím se existující jazyková bariéra mezi ním a nezletilou stále zvětšuje. Je přesvědčen, že nezletilá má právo poznat primární jazyky stěžovatele (hindi a angličtinu) a jejich prostřednictvím v komunikaci se stěžovatelem vstřebávat jeho odlišnou kulturu, náboženství, hodnoty i celkovou identitu. Rozvoji nezbytných a komplexních jazykových znalostí u obou jeho primárních jazyků lze u nezletilé dospět jen jeho blízkými a častými kontakty s nezletilou spojenou s komunikací v jazyce hindi a v angličtině, k níž může dospět jen při urychleném zvládání výuky v anglicky vyučující základní škole. Znalost těchto dvou jazyků považuje stěžovatel za nezbytnou k tomu, aby se umožnil rozvoj komunikace, navázání a upevnění rodinných vazeb nezletilé se stěžovatelem a jeho rodinou žijící v Indii, čemuž dosavadní jazyková bariéra mezi ním a nezletilou brání. Matce nezletilé vytýká, že po něm požaduje výživné, i když je zřejmé, že splacením jemu stanoveného výživného by mohla být saturována část školného na výše zmíněné soukromé základní škole a stěžovateli by tak mohlo být umožněno postupně překlenout stávající jazykovou propast mezi ním a nezletilou. Takové řešení je podle názoru stěžovatele především v zájmu nezletilé na řádnou výchovu obou jejich rodičů. Stěžovatel je přesvědčen, že mu nelze vytýkat neznalost českého jazyka jako důvod bránící v komunikaci, naopak považuje za přirozené, že k odstranění této bariéry by mělo dojít přirozeným a spontánním si osvojením obou primárních jazyků stěžovatele nezletilou.
Obě napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nekonformní, trpící vzájemnými rozpory a svévolná. Soudy se dostatečně nevypořádaly s majetkovými poměry zejména matky, která by údajně ze svého příjmu mohla část nákladů spojených se studiem nezletilé na česko-anglické soukromé škole hradit. Soudy se tak provedeným dokazováním nevypořádaly jak s otázkou nejlepšího zájmu nezletilé, tak i s důležitostí studia nezletilé právě na této soukromé škole. Tím, podle jeho názoru, oba soudy porušily svoji povinnost náležitým způsobem zjistit skutkový stav věci a svá rozhodnutí v souladu s provedenými důkazy odpovídajícím způsobem odůvodnit.
K procesní stránce stěžovatel poukazuje na údajné nedostatky v protokolaci jednání před obvodním soudem. Proti usnesení téhož soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost, podal stěžovatel odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Oběma soudům stěžovatel vytýká, že se sice zabývaly výdělkovými poměry matky nezletilé, ale nezkoumaly, jestli stěžovatel po odchodu do Velké Británie nezíská vlastní lékařskou praxí či půjčkou od člena rodiny dostatek finančních prostředků k úhradě nejen poměrné části studijních nákladů, ale v případě nutnosti i veškerých těchto nákladů. V tomto postupu obou soudů shledává stěžovatel svoji diskriminaci jako cizího státního příslušníka pocházejícího z odlišné kultury a hovořícího jiným jazykem. V této souvislosti poukázal stěžovatel na závěry vyplývající z rozhodnutí ESLP - rozhodnutí č. 27854/09, č. 54443/10, resp. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 31/04). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v čehož důsledku se tak jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces. Ústavnímu soudu tak přísluší posoudit, jestli soudy nevybočily z mezí ústavnosti.
Jestliže nalézací, či posléze odvolací soud své právní závěry opřel o konkrétní skutková zjištění a ve svém rozhodnutí s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů k nim vztáhne logické a přezkoumatelné odůvodnění, přičemž v těchto postupech vychází z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné takový postup hodnotit jako neústavní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 508/21). Pokud obecné soudy, jako je tomu v předmětné věci, respektovaly zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi již provedené.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit správnosti jeho argumentace a důvodnosti jeho názoru o "jediné správné volbě základní školy pro nezletilou, kterou je základní škola X" Stěžovatel přitom pomíjí skutečnost, že soudy se v opatrovnických věcech zabývají veškerými okolnostmi, které jsou ve věci relevantní s ohledem na nejlepší zájem nezletilé, tedy nikoli jen těmi, které ve svých podáních uvádí z pohledu svých subjektivních hledisek rodiče nezletilé. Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že k porušení práv účastníka řízení v těchto věcech by mohlo dojít především nerespektováním obsahu a smyslu podústavního práva, přičemž Ústavní soud zkoumá, zda řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilé (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, publikované jako sdělení č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva o právech dítěte").
Ústavní soud uvádí, že oba soudy objektivně vzaly v úvahu veškeré specifické okolnosti projednávané věci nezbytné pro rozhodování a v odůvodnění napadených rozhodnutí logicky a srozumitelně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a jaké důvody a úvahy je vedly při posuzování nejlepšího zájmu nezletilé. Stěžovatel rovněž namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, přičemž své konkrétní výhrady staví, mimo jiné, na okolnostech pouze hypotetických (soudy nezjistily, jestli stěžovatel nebude po návratu do Velké Británie schopen hradit školné a veškeré další výdaje s tím spojené z půjčky od příbuzného z Indie, resp. jestli je nezíská vlastní lékařskou praxí ve Velké Británii). K této námitce Ústavní soud uvádí, že tvrzení stěžovatele o možné finanční půjčce od příbuzných v Indii vzal při svém rozhodování v úvahu obvodní a následně i městský soud, když konstatoval, že "poměry stěžovatele zůstávají zatím, do budoucna nevyjasněné". V této souvislosti bylo zjištěno, že v době rozhodování soudů byl stěžovatel bez příjmu a očekával, že k hrazení druhé poloviny všech nákladů spojených se studiem nezletilé na základní škole X bude zavázána matka, bez ohledu na její finanční možnosti. Úvahy stěžovatele, že matka nezletilé by měla dát přednost hrazení nákladů spojených s návštěvou nezletilé na soukromé základní škole před její výživou a dalšími životními potřebami z výživného placeného stěžovatelem jsou velmi sobecké a zcela nereálné. Nelze totiž pochybovat o tom, že v nejlepším zájmu nezletilé je nejen její zdárný fyzický a psychický vývoj, včetně péče obou jejich rodičů, ale i získávání znalostí a vědomostí odpovídajících dítěti jejího věku při studiu na základní škole, bez nepřiměřeného nátlaku a očekávání ze strany stěžovatele na rozsah jejích jazykových znalostí. Přesvědčení stěžovatele, že právě jen jím zvolená základní škola je pro nezletilou vhodná z důvodu výuky v anglickém jazyce je nelogické za situace, kdy oba rodiče v rozhodné době nemají dostatek finančních prostředků na veškeré finanční výdaje spojené s takovým sice kvalitním, ale finančně neúměrně nákladným studiem nezletilé. Stěžovatel nemůže přenášet stresující důsledky plynoucí z rozpadlého vztahu jejích rodičů na nezletilou. Není její vinou, že otec i matka hovoří dvěma, resp. třemi rozdílnými jazyky, z nichž ona dobře hovoří jen česky. Tuto pro stěžovatele nepříznivou situaci spočívající v existující jazykové bariéře mezi ním a nezletilou lze zajisté zvrátit, nikoli však v krátkém časovém úseku, jak se domnívá stěžovatel a nikoli na úkor zejména stávajících školních povinností nezletilé. Stěžovatel nemůže považovat za samozřejmé, že jak nezletilá, tak i její matka se přizpůsobí jen jeho vlastním zájmům a potřebám, které, zcela automaticky považuje za nejlepší zájem nezletilé, aniž bere v úvahu, že nejlepší zájem dítěte se v mnoha ohledech nemusí ztotožňovat se zájmy a potřebami jeho rodičů. Nejlepším zájmem nezletilé tak není zájem jiný, tedy není jím zájem či přání rodiče (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/20). Výše uvedený aspekt jednání a myšlení stěžovatele staví nezletilou do zcela podřízené role pouhé vykonavatelky, resp. adresátky přání a tužeb svého otce. Je jistě v nejlepším zájmu všech dětí bez rozdílu věku, rasy a pohlaví, aby se mohly bez jakýchkoli bariér a existujících hranic stýkat se svými rodiči, mohly s nimi komunikovat zvoleným společným jazykem tak, aby tento vzájemný trvalý kontakt byl přínosem pro všechny zúčastněné, rodiče, jejich děti i další osoby blízké. To vše ale neznamená, že dítě od počátku není zcela svébytnou lidskou bytostí, se specifickými povahovými rysy, potřebami, zájmy a životními prioritami a názory, které je nutné brát ve všech řízeních, která se týkají nezletilého, v úvahu. Ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být při jakékoli činnosti týkající se dětí předním hlediskem (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02, Pl. ÚS 15/09, IV. ÚS 3305/13, I. ÚS 1506/13, II. ÚS 2344/18). Tento požadavek byl v předmětném řízení naplněn, i když v tomto řízení nebyla nezletilá vyslechnuta, neboť jí bylo v době rozhodování soudů šest let (čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud v posuzované věci přihlédl k nízkému věku nezletilé, přičemž vzal v úvahu, že jde o dítě ve věku, kdy nemůže mít objektivní a vyzrálý náhled na věc (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 508/21). Ostatně lze si jen stěží představit, že i dítě značně vyspělé by bylo schopno formulovat vlastní názor na věc, k níž se vedlo obsáhlé dokazování.
Ústavní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatele o jeho diskriminaci v předmětném řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy se stejně důsledně zabývaly argumenty jak stěžovatele, tak i matky nezletilé, přičemž pouhá skutečnost, že nevyhověly návrhu stěžovatele, žádné opodstatnění pro závěr o jeho diskriminaci v průběhu výše uvedeného řízení nezakládá.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že oba soudy odůvodnily napadená rozhodnutí způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Jak soud obvodní, tak i městský v průběhu řízení hodnotil nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu