ECLI:CZ:US:2021:1.US.2825.20.1
sp. zn. I. ÚS 2825/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ORGAPOL, akciová společnost, Podolí 78, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Pellicova 29/8a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 1551/2019-600, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu podle ní mělo dojít v důsledku formalistického postupu Nejvyššího soudu, který nesprávně posoudil právní otázku okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty u jejího nároku na náhradu škody uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to v případě, kdy škoda byla způsobena souborem nezákonných rozhodnutí správce daně.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy původně domáhala po Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky ve výši 73 332 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s devíti nezákonnými rozhodnutími orgánů Finanční správy České republiky (Finančního úřadu Brno I) vydanými na základě kontroly daně z příjmu právnických osob a kontroly daně z přidané hodnoty provedené v období od 16. 4. 1998 do 7. 10. 1999 (dále jen "nezákonná rozhodnutí"). Nezákonná rozhodnutí byla řádnými či mimořádnými opravnými prostředky v průběhu následujících let pro nezákonnost zrušena nebo změněna. Z důvodu nezákonných rozhodnutí však stěžovatelka odvedla na účet správce daně částku ve výši 14 363 043 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelky se z důvodu nezákonných rozhodnutí, na jejichž základě byla nucena odvést výše uvedenou částku, zhoršily její hospodářské výsledky, neboť nebyla schopna dostát svým obchodním závazkům. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu co do částky 8 503 387 Kč s příslušenstvím zpět, když zohlednila výši škody určenou ustanoveným soudním znalcem, a domáhala se zaplacení částky 64 828 613 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 10. 2012 č. j. 21 C 209/2006-351 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 64 828 613 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 28 Co 350/2013-393 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud zrušil svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2007/2014 rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní soud následně usnesením sp. zn. II. ÚS 3736/16 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost.
Obvodní soud pro Prahu 1 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 1. 2018 č. j. 21 C 209/2006-537 žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 28 Co 124/2018-567 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 61 048 759,15 Kč s příslušenstvím, zrušil však rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 3 779 853,85 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o nákladech řízení a vrátil soudu prvního stupně věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku o věci samé odmítl ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 43 935 320,35 Kč s příslušenstvím) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v potvrzujícím výroku o věci samé a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v zamítavém výroku o věci samé a v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Pokud jde o část rozsudku, kterým Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím, považuje jej Ústavní soud za srozumitelně a řádně odůvodněný, aniž by se přitom dovolací soud dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí ustálenou judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k částečnému odmítnutí dovolání. Podstatnou se v této souvislosti jeví otázka, zda se v posuzovaném případě jedná o jeden nárok na náhradu škody nebo o jednotlivé nároky, u nichž je potřeba samostatně zkoumat důvodnost vznesené námitky promlčení. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož tvrzená škoda nevznikla na základě komplexu několika nezákonných rozhodnutí, nýbrž mohla vzniknout toliko z každého nezákonného rozhodnutí zvlášť, a proto bylo potřeba samostatně posoudit vznesené námitky promlčení, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, rozumný a logický. Ústavní soud při přezkumu jeho aplikace neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o část rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly rozsudky soudů nižších stupňů zčásti zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti nim směřující nesplňuje podmínky pro projednání stanovené v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech totiž patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou pro podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení před civilními soudy o náhradě škody ve výši 43 935 320,35 Kč s příslušenstvím doposud neskončilo. Není proto v této části věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu