ECLI:CZ:US:2021:1.US.3005.20.1
sp. zn. I. ÚS 3005/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2020 sp. zn. 11 Tdo 502/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2019 sp. zn. 7 To 460/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2018 sp. zn. 2 T 161/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších podkladů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným tím, že bez povolení přechovával střelnou zbraň a ve větším množství střelivo a neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával psychotropní látku v množství větším než malém, čímž spáchal přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a k trestu propadnutí věci.
4. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel se dopustil přečinu nedovoleného ozbrojování tím, že bez povolení přechovával střelnou zbraň a ve větším množství střelivo. K tomu obvodní soud konstatoval že skutečnost, že revolver nebyl střelbyschopný, nevylučuje trestní odpovědnost stěžovatele. Podle obvodního soudu se stěžovatel zbraněmi blíže zabýval, a musel proto být nejméně srozuměn s tím, že se svým jednáním může dopustit přečinu. Nejméně srozuměn musel být stěžovatel podle obvodního soudu také s tím, že zbrojní průkaz je vyžadován také k zajištěnému střelivu. Obvodní soud v odůvodnění dále uvedl, že se stěžovatel dopustil přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu tím, že neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával psychotropní látku v množství větším než malém.
5. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. V odůvodnění uvedl, že důkazy provedené obvodním soudem bezpečně usvědčují stěžovatele. Tyto důkazy byly podle jeho názoru hodnoceny správně, při zohlednění stěžovatelovy obhajoby. Městský soud považoval za správný rovněž výrok o trestu.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že většinu námitek uplatněných v dovolání použil stěžovatel již v předchozích stadiích trestního řízení, odvolání včetně, a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho tvrzení o podjatosti soudců a státních zástupců podílejících se na jeho případu. Stran námitek o nepoužitelnosti znaleckých posudků Nejvyšší soud uvedl, že byly zařazeny mezi listiny tvořící obsah spisu a stěžovatel, ani jeho obhájce, proti nim nevznesl žádné námitky. Námitky nevznesl ani proti znalcům, a to ani při jejich výslechu v hlavním líčení. Dále Nejvyšší soud uvedl, že domovní prohlídka byla nařízena způsobem, který byl v souladu se zákonem.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno jeho základní právo na to nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, jak je zaručeno čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a zákonnou výhradu vymezení trestného činu podle čl. 39 Listiny. Dále stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva daná čl. 30-40 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").
8. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě rozhodovaly podjaté orgány. Domnívá se, že státní zástupci a soudci mohli být známí jeho příbuzných, a proto se jedná o osoby podjaté, které měly být z projednávání věci vyloučeni. Stěžovatel dále uvádí, že důkazy, konkrétně znalecké posudky, byly získány procesně vadným způsobem, přičemž nemohl po celou dobu řízení vznést námitky proti osobám znalců. Stěžovatel dále napadá provedenou domovní prohlídku, protože podle jeho názoru byla nařízena v rozporu se zákonem místně nepříslušným soudem.
9. Stěžovatel dále uvádí, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, neboť šlo o nefunkční historickou zbraň a vzhledem ke svým znalostem nemohl ani předpokládat, že by k jejímu držení bylo nezbytné jakékoli povolení. Ke stejnému závěru o chybějících prvcích právní odpovědnosti dospívá také stran držení střeliva a pervitinu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
13. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, stěžovatel v průběhu celého řízení uplatňuje stejnou sadu námitek identickým způsobem. Tím však přistupuje k Ústavnímu soudu jako k další dozorové, dohledové nebo kontrolní instituci v soustavě obecných soudů, aniž by akcentoval ústavní rozměr řízení před ním. Námitky adresované Ústavnímu soudu již byly uspokojivě a ústavně konformním způsobem vyvráceny obecnými soudy.
14. Námitka stěžovatele směřující k možné podjatosti soudců a státních zástupců je nekonkrétní a vychází pouze z možné známosti rodinných příslušníků stěžovatele. Tato námitka však není založena na žádné objektivní skutečnosti a způsob, jakým se s ní vypořádaly obecné soudy nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v případě námitek směřujících k vadám důkazního řízení. Stěžovatel měl možnost uplatnit námitky jak ke znaleckým posudkům, tak k osobám znalců. K tomu měl prostor jak v hlavním líčení při jejich výslechu, tak při vyjádření se k listinným důkazům. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je také patrné, že pokud tak nechtěl učinit sám, mohl k tomu využít svého obhájce. Neobstojí ani námitky k domovní prohlídce, která měla být podle stěžovatele nařízena způsobem odporujícím zákonu. Příkazem k domovní prohlídce vydanému soudkyní Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. května 2016 č. j. V 16-2/2016, Nt 1233/2016-8, na který stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, se Ústavní soud již zabýval a příslušnou ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Na závěrech vyslovených v usnesení sp. zn. III. ÚS 1906/16 ze dne 8. 11. 2016 nehodlá Ústavní soud cokoli měnit. Již v tomto řízení Ústavní soud konstatoval, že příkaz nezasahuje do základních práv a svobod stěžovatele. Současné rozšíření o tvrzení, že Okresní soud Praha - východ není soudem místně příslušným, bylo dostatečně vypořádáno Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném usnesení.
16. Stěžovatel také namítá, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Tyto jeho závěry jsou však v rozporu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn zejména obvodním soudem. Z výpovědí svědků vyplynulo, že stěžovatel má o zbraně zájem, a že si musel být vědom svého počínání. Bylo rovněž prokázáno, že zbraň nebyla funkční, ale nebyla znehodnocena zákonem předvídaným způsobem a mohla být opravena. Obvodní soud se rovněž dostatečně věnoval zdůvodnění, proč považuje počet nábojů za držení střeliva ve větším množství, a to způsobem, který je konzistentní a postrádá znaky svévole. Neobstojí rovněž tvrzení stěžovatele o držení pervitinu, protože i v tomto případě postupoval zejména obvodní soud tak, jak přikazuje ochrana základních práv a svobod stěžovatele.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu