ECLI:CZ:US:2016:3.US.1906.16.1
sp. zn. III. ÚS 1906/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Legerova 1830/44, Praha 2 - Nové Město, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudkyní Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. května 2016 č. j. V 16-2/2016, Nt 1233/2016-8, a jinému zásahu orgánu veřejné moci Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální police a vyšetřování, Odboru padělání, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť dle jeho názoru jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhuje, aby Ústavní soud nadepsanému policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování uvedených práv a přikázal mu obnovit stav před jejich porušením tím, že mu vydá materiály odňaté při domovní prohlídce realizované dne 11. 5. 2016, které jsou blíže specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky z téhož dne.
2. Policejní orgán (Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální police a vyšetřování, Odbor padělání) opatřením ze dne 29. 7. 2013 č. j. UOOZ-1573/TČ-2013-290060 zahájil trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").
3. Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným příkazem s poukazem na ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), nařídil domovní prohlídku, a to "v bytě č. X1, ve druhém nadzemním podlaží bytového domu č. p. X2, zapsaném na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území P., na parcele č. X4, na které je tento dům a v prostorách k bytu náležejícím spoluvlastníka Y, podíl na částech domu Y1, uživatele D. M., (matka stěžovatele), a T. M., (stěžovatel)".
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nezaměnitelné vymezení prostor, kde má být domovní prohlídka uskutečněna, představuje zákonný požadavek na obsah výrokové části předmětného příkazu. Oponovaný příkaz však postrádá konkrétní označení sklepní kóje, v níž měla být, respektive byla prohlídka provedena.
5. Dále stěžovatel vytýká, že okresní soud ve výrokové části příkazu za uživatele bytu označil jeho matku D. M., která se však již v roce 2014 odstěhovala, nemá zde umístěny žádné osobní věci, natožpak dokumenty související s její funkcí státní zástupkyně. D. M. zajištěný počítač nepoužívala nikdy, se staršími elektronickými zařízeními zacházela zcela nahodile do roku 2009.
6. Policejní orgán odpovídajícími údaji disponoval, jelikož D. M. po dobu více než tří let sledoval a odposlouchával, o čemž věděla. Osoby zmiňované v příkazu stěžovateli známy nejsou a D. M. si je do bytu nezvala.
7. Okresní soud dal najevo znalost skutečného místa bydliště D. M. i obsahem příkazu ze dne 11. 5. 2016 č. j. V 16-3/2016, Nt 1233/2016-13, jímž nařídil prohlídku bytu č. A1 ve čtvrtém poschodí domu na adrese A2. Příkaz napadený nyní projednávanou ústavní stížností se vypořádává s otázkou bydliště D. M. nepravdivě a účelově, resp. nevysvětluje důvody, pro které se nařizuje domovní prohlídka v bytě obývaném osobami odlišnými od podezřelých.
8. Příkaz napadený nyní projednávanou ústavní stížností se vypořádává s otázkou bydliště D. M. nepravdivě a účelově, resp. nevysvětluje důvody, pro které se nařizuje domovní prohlídka v bytě obývaném osobami odlišnými od podezřelých.
9. Podle stěžovatele příkaz postrádá vedle odůvodnění konání prohlídky v jeho bytě též objasnění neodkladnosti jejího provedení a konkretizaci účelu, zejména hledaných věcí, předmětů a osob. Příkaz nevysvětluje, proč D. M. údajně komunikovala s využitím jeho výpočetní techniky (resp. dokonce jeho e-mailové adresy) a telefonních přístrojů s obviněným I. G. Souvislost stěžovatele s V. S. a společností Neograph, a. s., není zřejmá.
10. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení se vede pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který měl spočívat - zjednodušeně řečeno - v neoprávněném vynášení informací z trestních řízení, což implikuje možnou souvislost s místem zaměstnání podezřelých osob, nikoli jejich bydlišti. Okresní soud byl tím více povinen odlišné závěry velmi pečlivě a konkrétně odůvodnit a zakotvit ve výsledcích dokazování, což však podle stěžovatele neučinil.
11. Stěžovatel zpochybňuje též zákonnost průběhu domovní prohlídky. Vytýká excesivní rozsah odebírání věcí zahrnujících předměty denní potřeby (osobní počítače, flash disky, CD a DVD), resp. notebooku jeho přítelkyně obsahujícího údaje, které potřebuje ke svému studiu a bez kterých nemůže vykonávat zkoušky na vysoké škole.
12. Podle stěžovatele způsob provedení domovní prohlídky svědčí o tom, že policisté vůbec neměli ujasněno, jaký je účel prohlídky a co hledají, pročež "brali všechno". Prohlídka vykazovala znaky "spíše pomsty" rodině než úkonu trestního řízení.
13. Z napadeného příkazu k domovní prohlídce údaje svědčící o neodkladnosti tohoto úkonu nevyplývají, a tudíž ani nedošlo k naplnění podmínek k jeho realizaci.
14. Podle stěžovatele napadený příkaz i jeho následná realizace odporují nálezům Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119), ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263) a ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3073/10 (N 41/60 SbNU 483).
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
17. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další (rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic tzv. podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
19. Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
20. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.
21. Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
22. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad tzv. podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.
23. I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1, 2 a §160 odst. 4 tr. řádu) zde byly překročeny.
24. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané v §82 odst. 1, 2 a §160 odst. 4 tr. řádu), k dispozici není.
25. Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v předmětných prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.
26. Ohledně této námitky stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám, ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
27. O protiústavnost (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) jde i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. V širších souvislostech stojí za připomenutí nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 835/14 (N 154/74 SbNU 317).
28. Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci naplnily podmínky, které jsou na jejich postup z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Okresní soud dostatečně vysvětlil existenci důvodného podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Příkaz okresní soud odůvodnil podezřením, že se v označených prostorách mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, zejména "osobní počítače, tiskárny, notebooky, flash disky, CD nosiče, sloužící k přenosu a uchovávání informací neoprávněně sdělovaných podezřelým osobám, konkrétně I. G., mobilní telefony, obsahující vzájemnou komunikaci podezřelých osob, při níž byly užity datové aplikace, či tato komunikace byla šifrována, SIM karty, výpisy k bankovním účtům, listinné poznámky, které se vztahují k prověřované trestné činnosti, především rukou psané poznámky I. G., poznámky D. M. týkající se trestních věcí dozorovaných Městským státním zastupitelstvím v Praze, o nichž D. M. informuje I. G., lustrace ze systému CESO, ISYZ, užívaných u státního zastupitelství, kopie dozorových prověrek ze sběrného spisu vedeného Městským státním zastupitelstvím v Praze, písemnosti vztahující se k zájmovým trestním věcem Městského státního zastupitelství v Praze a písemnosti vztahující se k osobě V. S. a společnosti Neograph, a. s.".
29. Jakkoli napadený příkaz obsahuje výčet věcí, kvůli kterým se prohlídka nařizuje, zčásti relativně obecný, je z něj dostatečně zřejmé, které dokumenty a informace mají být během prohlídky zajištěny, a tedy z jakého důvodu byla prohlídka nařízena. V této souvislosti je třeba opět připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07. Současně nelze ztrácet ze zřetele kontext (charakter) trestné činnosti, v rámci jejíhož prošetřování byl napadený příkaz vydán; zjevně totiž má jít o trestnou činnost, která se vyznačuje mj. tím, že - cum grano salis - na poškozené straně nefigurují (a to často i nepřímo) žádné konkrétní fyzické osoby, které by měly efektivní možnost (zájem) tuto trestnou činnost indikovat, a tedy i oznámit.
30. K námitce stěžovatele, že prohlídka proběhla v jím užívaných prostorách, ačkoli nespadá mezi podezřelé subjekty, dlužno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2831/11, ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2343/13 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 2159/15 neshledal ústavněprávní deficit v případě prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".
31. Pokud jde o otázku neurčitosti výrokové části příkazu, Ústavní soud považuje zde obsaženou identifikaci prostor, kde má být provedena prohlídka, za postačující. Na danou věc tudíž nejsou bezprostředně aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271), týkající se domovní prohlídky v obydlí třetí osoby.
32. Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495), odst. 40].
33. Aniž by Ústavní soud aproboval tzv. fishing expedition (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, souhlasné stanovisko soudců Zupančiče a De Gaetana), rovněž v této souvislosti lze připomenout výše uvedené závěry ohledně zabavení věcí se vztahem k inkriminovaným subjektům.
34. Pokud jde o zajištění notebooku stěžovatelovy přítelkyně (a odtud údajně vyplývajícího omezení řádného studia), nutno zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
35. Orgány činné v trestním řízení neporušily zásadu zdrženlivosti, jestliže před vydáním předmětného příkazu nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních §78 a §79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zajištěny, hrozilo - v případě dalšího vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12).
36. Je-li domovní prohlídka nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu by v takovém případě mělo být, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné, z jakých důvodů považoval soud daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný [viz nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Ústavní soud má za to, že okresní soud související odůvodnění situoval do obecné roviny, nicméně i odtud lze jednoznačně seznat, v čem neodkladnost předmětného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu po skutkové stránce spočívá, tj. že hrozí ukrytí či zničení důkazního materiálu významného z hlediska prověřované věci, který se v prostorách nachází; tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Prohlídku za neodkladný a neopakovatelný úkon označuje též výše specifikovaný protokol.
37. Ústavní soud ve své recentní judikatuře dává najevo, že stěžovatel, který brojí ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení základních práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, by před jejím podáním měl - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež mu jsou podle zákona k dispozici, v daném případě tedy postupovat ve smyslu ustanovení §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), případně žádat o vrácení vydaných či odňatých věcí (§78 a §79 tr. řádu ve spojení s §80 téhož zákona).
38. Z obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti nevyplývá, že stěžovatel procesní prostředky podle §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu uplatnil. Z odůvodnění a příloh ústavní stížnosti stěžovatelky D. M. evidované pod sp. zn. Z1 se však podává, že jmenovaná stěžovatelka využila procesní dispozice dané §157a odst. 1 tr. řádu, přičemž oponovala rovněž domovní prohlídce "u syna". Ústavní soud proto nevyvodil závěry ve smyslu nepřípustnosti odpovídající části ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť není přesvědčivého podkladu pro úsudek, že stěžovatel by mohl vlastním podáním otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak státní zastupitelství učinilo.
39. Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11), a hodnocení návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud policejnímu orgánu uložil obnovit stav před "porušením" jeho základních práv, resp. vydal zabavené věci, je tomu konsekventní.
40. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel nepřizpůsobil petit ústavní stížnosti v části vztahující se k jinému zásahu orgánu veřejné moci - policejního orgánu změně v organizační struktuře Policie České republiky (vznik Národní centrály proti organizovanému zločinu), k níž došlo po podání předmětného návrhu.
41. Ústavní soud je tudíž názoru, že stěžovatelem oponovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku) i čl. 8 odst. 2 Listiny (ochrana pořádku a předcházení zločinnosti). Z hlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", Ústavní soud má za to, že důvody uvedené v příkazu okresního soudu mohou být považovány za odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky. Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatele na obnovení stavu před "porušením" jeho základních práv, resp. vydání zabavených věcí. Ústavní soud neshledal, že by vydáním příkazu a provedením prohlídky před zahájením trestního stíhání orgány činné v trestním řízení vybočily z mezí stanovených ústavním pořádkem, zejména čl. 12 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
42. Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
43. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl (§39 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu