ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.502.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 502/2020-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného T. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 460/2018, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 161/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 2 T 161/2017, byl obviněný T. M. uznán vinným v bodě ad 1) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad 2) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §279 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití §314e odst. 2 písm. f) tr. ř. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obviněný dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
1) v přesně nezjištěném období trvajícím do dne 11. 5. 2016 v Praze 4, ulice XY, v bytě č. 35, neoprávněně přechovával šestiranový revolver typu Velodog Hammerless, výrobní číslo XY, ráže 5,75 mm Velodog, který je zařazen do kategorie zbraní B podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu v platném znění, a dále 21 ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a 3 ostré náboje ráže 9 mm Browning Court, přičemž k nákupu uvedené střelné zbraně neměl povolení příslušného inspektorátu zbraní a střeliva, a nebyl ani držitelem zbrojního průkazu příslušné skupiny či zbrojní licence či obdobného dokladu opravňujícího k přechovávání střelné zbraně a střeliva podle zákona č. 119/2002 Sb.,
2) v přesně nezjištěném období trvajícím do dne 11. 5. 2016 v Praze 4, ulice XY, v bytě č. 35 neoprávněně přechovával 12 transparentních sáčků s lištovým uzávěrem s obsahem bílé krystalické látky a 2 útržky papíru se zbytky bílé krystalické látky, kdy odborným zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie byla zjištěna celková váha 3,42 gramů metamfetaminu ve formě krystalické látky, přičemž ve vzorku označeném jako 8(B) bylo zjištěno celkem 2,35 gramů metamfetaminu ve formě krystalické látky o stanovené koncentraci 79,9 hmotnostních procent, což odpovídá 1,88 gramů metamfetaminu base, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 5 psychotropních látek v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
3. O odvolání obviněného T. M. proti výše citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 460/2018, tak, že je podle 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když z tvrzení, že dovoláním napadá v celém rozsahu výrok, kterým bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto , lze dovodit i naplnění dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. 1 ) tr. ř
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný po shrnutí dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v rámci své obsáhlé argumentace předně konstatoval, že již v podaném návrhu na předběžné projednání obžaloby, v průběhu hlavního líčení, ve svém odvolání i před rozhodnutím odvolacího soudu namítl podjatost celého Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, které od zahájení úkonů trestního řízení ve věci sp. zn. 2 ZT 63/2017 vykonávalo dozor nad jeho trestním stíháním, neboť všechny úkony, které jeho státní zástupci prováděli, byly provedeny podjatým orgánem. S touto procesní námitkou se však Obvodní soud pro Prahu 4 vůbec nezabýval, ačkoliv se jedná o závažnou procesní vadu, která je jedním z důvodů vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Oba soudy přitom měly k dispozici usnesení vedoucí obvodní státní zástupkyně B. V. ze dne 6. 11. 2017, jímž vyslovila podjatost nejen svou, ale i ostatních státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v trestní věci jeho matky, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze D. M., s poukazem na to, že se s ní dlouhodobě zná z pracovního i soukromého styku, a že aktuálně řídí všechny státní zástupce uvedeného státního zastupitelství. Obviněný tak má za to, že vzhledem k jeho blízkému vztahu k D. M. měla postupovat stejně také v jeho trestní věci, a pokud tak neučinila, lze považovat všechny úkony přípravného řízení v jeho trestní věci učiněné, za úkony provedené podjatým orgánem činným v přípravném řízení, byť on sám nemá bližší informace o pracovních a přátelských vztazích své matky, ani není v žádném vztahu k státním zástupcům daného obvodního státního zastupitelství. Rovněž u dozorové státní zástupkyně a zpracovatelky obžaloby M. L. K. lze mít pochybnosti o její podjatosti, neboť s jeho matkou má její rodina blízký vztah. V této souvislosti připomněl, že jeho trestní řízení s trestní věcí jeho matky nejen bezprostředně souviselo, ale přímo z něj vycházelo, a protože bylo podkladem pro jeho trestní stíhání, tak i většina výchozích důkazů provedených v projednávané trestní věci byla opatřena v její trestní věci, přičemž věci u něj nalezené při domovní prohlídce v jeho bytě byly jediným výsledkem v trestní věci, v níž je jeho matka obviněna.
6. V návaznosti na to projevuje nesouhlas s argumentací Městského soudu v Praze, který se sice jeho námitkou podjatosti zabýval, nicméně dospěl k závěru, že tato je neadresně formulovaná, když obviněný i podle vlastního tvrzení nemá a neměl bližší informace o pracovních a přátelských vztazích jeho matky se státními zástupci daného obvodního státního zastupitelství, a ani není v žádném vztahu k některému ze státních zástupců dotčeného státního zastupitelství. Pokud odvolací soud argumentoval, že v průběhu trestního řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o opaku (tedy o podjatosti státních zástupců), shledal obviněný takový závěr v rozporu s §30 odst. 1 tr. ř., neboť u orgánů činných v trestním řízení postačí toliko pochybnost o jejich nestrannosti. Má tedy za to, že přípravné řízení v jeho věci bylo vedeno podjatým státním zástupcem a nemohlo být podkladem pro další rozhodování ve věci.
7. Obviněný dále namítá, že ani trestní řízení ve věci D. M., ve kterém byly zajištěny a provedeny zásadní důkazy pro jeho trestní řízení, nebylo provedeno procesně bezvadným způsobem, aby bylo možno vycházet z důkazů v něm provedených. Domovní prohlídka v jeho bytě, zaměřená proti M., se konala z podnětu dozorové státní zástupkyně – vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenky Bradáčové a členů vyšetřovacího týmu – policistů z bývalého Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu SKPV Policie České republiky – když prvně jmenovaná je nadřízenou jeho matky, má vůči ní kárnou pravomoc a od roku 2012 s ní má osobní a pracovní konflikty. Ostatní - členové uvedeného vyšetřovacího týmu, jsou blízcí přátelé V. S., jehož trestní stíhání matka dozorovala a na něhož podala obžalobu. Pokud odvolací soud uvedl, že všichni jmenovaní vyloučili jakýkoliv bližší vztah k jeho matce a uplatněnou námitku podjatosti odmítli jako nedůvodnou a ohradili se proti náznakům, že její trestní stíhání může být výsledkem komplotu proti ní, když v průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o opaku, nelze s tímto závěrem souhlasit.
8. V závěru části I. dovolání obviněný dále namítl, že „pochybnosti o nestrannosti by bylo možné v širším měřítku mít i v případě soudců odvolacího soudu“. K tomu stručně uvedl, že svou podjatost v senátu Městského soudu v Praze vyslovila pouze soudkyně JUDr. Felicie Hrušková, a to kvůli své možné podjatosti vůči dovolateli a jeho otci. Přitom i soudce JUDr. Richard Petrásek se „zná s rodiči“, v minulých letech byli „přátelé“ a matka dovolatele je „kolegyní a přítelkyní bývalé manželky JUDr. Petráska“. Předseda odvolacího senátu JUDr. Sotolář zná matku dovolatele dlouhá léta jako státní zástupkyni, s níž přicházel služebně do kontaktu, a byl předsedou senátu Městského soudu v Praze, který vynesl rozsudek ve věci V. S., tedy ve věci, jež odůvodnila vydání příkazu k domovním prohlídkám.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v části II. dovolání namítá, že domovní prohlídka v jeho bytě, konaná dne 11. 5. 2016 v jiné trestní věci, nebyla provedena zákonným způsobem, a proto důkazy, které z ní byly shromážděny, nemohou být podkladem pro rozhodnutí. V tomto kontextu soudu prvního stupně vytkl, že se dostatečně nezabýval zákonností příkazu k uvedené domovní prohlídce, v jejímž průběhu byly získány důkazy zásadní pro rozhodnutí o jeho vině, když při níž byly nalezeny inkriminované předměty. Ohledně těchto zdůraznil, že s nimi nijak nezacházel, v bytě se pouze pasivně nacházely, o jejich původu mu nebylo nic známo a o některých neměl ani tušení (krystalická látka obsahující amfetamin). Namítl, že v rozporu s příkazem soudce byly prohlíženy a zajištěny věci, které s účelem domovní prohlídky nesouvisely (kupř. jeho soukromá elektronika, notebook jeho přítelkyně L. F.) a nad rámec příkazu též jeho osobní věci, skříně, zásuvky, když prohlídka byla provedena v rozsahu, který přesahoval účel stanovený v příkazu k domovní prohlídce. Ostatně i jeho výslech před započetím domovní prohlídky byl proveden pouze formálně, kdy v podstatě šlo o pouhé jeho vyjádření.
10. Obvodní soud se nezabýval ani zákonností samotného provedení této domovní prohlídky, když podle jeho názoru nebyla v daném příkazu k domovní prohlídce náležitě odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu, ani z jakého důkazu soud usoudil, že v bytě zůstala výpočetní technika, kterou tam měla zanechat jeho matka D. M., přičemž věci, které měly být hledány, v něm byly specifikovány velmi obecně a neurčitě. Zavádějícím způsobem v něm bylo též uvedeno, že uživatelkou daného bytu je spolu s ním i jeho matka, ačkoliv příslušným policejním orgánům bylo z jejího sledování a z prováděných odposlechů jejich telefonických hovorů prováděných od roku 2012 známo, že se z něj odstěhovala již v roce 2014, tedy dva roky před konáním dané domovní prohlídky.
11. Rovněž samotný průběh dané domovní prohlídky obviněný charakterizoval jako krajně nestandardní, za což označil již to, že celý její průběh nebyl zaznamenán na videozáznamu, že před jejím zahájením byl z bytu vykázán bez osobní prohlídky J. P., jenž byl dlouhodobým uživatelem omamných látek, takže již není možné zjistit, zda neměl u sebe předměty podobné těm, které byly v bytě nalezeny, že v pořízeném protokolu o jejím průběhu nebyly zaznamenány všechny rozhodné skutečnosti včetně toho, že měl odmítat procházet s přítomnými policisty a nezúčastněnou osobou daný byt. Ve vztahu k tomuto tvrzení, které odvolací soud označil pouze jako formální vadu protokolu o domovní prohlídce, upozornil na to, že se k němu rozporně vyjádřili na jedné straně slyšení policisté a nezúčastněná osoba a na druhé straně jeho přítelkyně L. F., která byla dané domovní prohlídce rovněž přítomna. Nezákonnost domovní prohlídky dokresluje rovněž porušení ustanovení §26 tr. ř., kdy všechny úkony trestního řízení v přípravném řízení ve věci M. do roku 2016 vykonával soudce Okresního soudu v Chebu a domovní prohlídky konané dne 11. 6. 2016 byly nařízeny soudkyní Okresního soudu Praha-východ.
12. V bodě V. dovolání (body III. a IV. dovolání neobsahuje) obviněný ve vztahu k charakteru a držení zajištěných předmětů namítá, že oba soudy zde vyvodily nesprávné závěry, které měly vliv na právní posouzení jeho jednání.
13. Pokud byl během domovní prohlídky v daném bytě nalezen – mimo jiné jemu patřící šestiranový revolver typu Velodog Hammerless/triggerless, znalec z oboru balistiky dospěl k závěru, že je ve špatném technickém stavu, nekompletní, neschopný střelby a dlouhodobě nepoužívaný, přičemž jako střelbyschopné, vzhledem k jejich stavu, označil zajištěné náboje. V hlavním líčení znalec uvedl, že jde o zbraň, která svým charakterem odpovídá zbraním kategorie B podle zák. č. 119/2002 Sb. a stejně jako předmětné střelivo je tuto zbraň oprávněn nabývat pouze držitel zbrojní licence nebo zbrojního průkazu. Obviněný má nicméně za to, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, neboť se jedná o zbraň, která je nefunkční, a tedy nejde o střelnou zbraň. Nakonec i znalec potvrdil, že již delší dobu nebyla použita ke střelbě a její nefunkční stav neodpovídá tomu, že by se ji někdo snažil opravit nebo se snažil s ní dokonce střílet. Soudy rovněž nikterak neřešily otázku, zda ve smyslu §7 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, by se mohlo jednat o zbraň historickou, tj. takovou, která byla vyrobena do 31. 12. 1890, a k jejímuž držení není zapotřebí povolení ani ohlášení.
14. Ohledně nabytí revolveru obviněný zdůraznil, že jej získal jako „nevhodný dar“ od svého otce JUDr. T. M. staršího, což potvrdila i svědkyně M. s tím, že se jedná o historickou zbraň, aniž by tušil, že k jejímu držení je třeba povolení. V této souvislosti zpochybnil jako nepřesvědčivý závěr znalce z oboru balistiky, že s ohledem na to, že revolver byl vyroben v roce 1894, nejedná se o historickou zbraň podle zákona o zbraních a střelivu, a naopak poukázal na to, že podobné typy revolveru Velodog jsou zcela legálně nabízeny na internetu jako historické zbraně, tedy vyrobené do 31. 12. 1890, a to řadou aukčních síní. S poukazem na to vyloučil, že by jako laik mohl zjistit, že byl daný revolver vyroben do roku 1890 anebo po tomto roce, a dokázal posoudit, zda se vzhledem k tomu jedná o historickou zbraň či nikoliv, a zda je k jejímu držení třeba nějaké povolení.
15. Oběma soudům vytkl, že znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky Kriminalistického ústavu Policie České republiky označily za nezpochybnitelný, stejně jako výpověď znalce u hlavního líčení, ačkoliv byl opatřen v jiné trestní věci a nemůže být proto považován za znalecký posudek. Soudy za této důkazní situace nezkoumaly, zda v daném případě s ohledem na okolnosti nabytí zbraně byl u něj vyloučen právní omyl ve smyslu §19 tr. zákoníku, když se střelnými zbraněmi nikdy nezabýval, sám si zbraň neopatřoval, neboť mu byla darována s ubezpečením, že jde o starou a nefunkční zbraň. Nemohl tedy ani bez zřejmých obtíží rozpoznat protiprávnost držení takové zbraně a nejednal tak zaviněně, protože se nemohl bezpečně vyvarovat právního omylu.
16. Absenci subjektivní stránky namítl i ve vztahu k nálezu 21 nábojů ráže 40 Smith & Wesson a tří nábojů ráže 9 mm Browning Court, přičemž soudu prvního stupně vytkl, že po skutkové a právní stránce nesprávně posoudil jejich držbu jako trestný čin, aniž by se zabýval tím, jak byly tyto náboje původně dány do oběhu. V tomto směru uvedl, že si je u něj uschovala M. J. před svým nezletilým dítětem s tvrzením, že jí byly vráceny Policií České republiky z případu usmrcení její matky, které se následně ukázalo nepravdivým. Zároveň vyloučil jako nepravdivé její svědectví před soudem prvního stupně o tom, že mu je předala proto, že jí o sobě tvrdil, že je policista a že měla k němu důvěru. V této souvislosti připomněl, že na její nevěrohodnost bylo možné usoudit již z toho, že jde o uživatelku drog. Navíc to byla právě ona, kdo prokazatelně dané náboje uvedl do oběhu, aniž by za to byla jakkoliv postižena. I v tomto případě se měl soud s ohledem na okolnosti předání a původ nábojů i osobu, která je uvedla do oběhu, zabývat možností, zda obviněný nebyl veden právním omylem o charakteru nábojů (zda jde o ostré či slepé náboje). Nalézací soud se tak náležitě nezabýval právním zhodnocením držení těchto nábojů, ani nezkoumal příslušnou judikaturu. V návaznosti na to vyslovil dále přesvědčení, že vůči němu neměla být vyvozena trestní odpovědnost za jejich držení, neboť se nejednalo o držbu trestněprávně postižitelného většího množství střeliva ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto kontextu připomněl, že šlo o běžné, méně nebezpečné náboje, k nimž neměl příslušnou zbraň a držel jich jen o něco více než dvacet, tedy v počtu, v němž nebylo možné spatřovat jejich větší množství. Podle jeho názoru měl být za použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku zvážen postih jejich neoprávněné držby toliko jako přestupku podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.
17. Namístě nebyl ani jeho trestní postih za neoprávněné přechovávání metamfetaminu (pervitinu). Ve vztahu k nálezu této látky v jím užívaném bytě ve stříbrné kovové krabičce s nápisem Bondic umístěné v pracovně pod deskou pracovního stolu soudu prvního stupně předně vytkl, že vyšel pouze z protokolárně zachycených výsledků domovní prohlídky v daném bytě a z výstupů uskutečněných znaleckých analýz nalezené látky, aniž by se náležitě vypořádal s jeho skutkovou verzí, tedy s tvrzením, že tento předmět v bytě před konáním domovní prohlídky dne 11. 5. 2016 neměl, o této látce nevěděl, ani mu není známo nic o jejím původu. Nadto soud prvního stupně podle jeho názoru nedůvodně nevzal v potaz, že si ji tam mohl odložit J. P., jenž byl v den konání dané domovní prohlídky v bytě přítomen a před jejím zahájením z něj byl přítomnými policisty vykázán. V tomto kontextu namítl, že soud prvního stupně nedůvodně bezvýhradně uvěřil tvrzení J. P., že daná krabička s drogou nebyla jeho, přestože tento je dlouhodobým uživatelem drog, což jeho věrohodnost zpochybňuje. V této souvislosti obviněný poukázal, že na uvedené kovové krabičce ani na sáčcích v ní umístěných nebyly nalezeny otisky jeho prstů, pouze na útržku papírku uloženém v této krabičce byla zajištěna genetická stopa vykazující znaky jeho DNA. Nález dané krabičky během domovní prohlídky v jím užívaném bytě přitom nebyl – jak v tomto kontextu upozornil – zachycen na videozáznamu a ani jeho přítelkyně L. F., která vypověděla, že prostor, v němž byla nalezena daná krabička, předtím uklízela, si jí nevšimla. Od své matky se dodatečně dozvěděl, že v průběhu jejího trestního stíhání se ji policisté vedoucí vyšetřování snažili již jednou spojit s drogami, když nechali účelově provést její kontrolu na přítomnost drog na letišti Václava Havla v Praze s využitím smyšlené zprávy maďarské policie.
18. Taktéž namítl, že podkladem pro rozhodnutí obou soudů byly jako zásadní důkazy použity znalecké posudky Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistiky, odvětví střelné zbraně, chemie a genetiky pořízené v trestní věci proti obviněným I. G., R. H. a Š., přičemž v jeho trestní věci nové posudky opatřeny nebyly, stejně jako nebyl žádným z orgánů činných v trestním řízení přibrán znalec podle §105 odst. 1 tr. ř. Byl tak zkrácen na svých právech spočívajících v nemožnosti podávat námitky proti odbornému zaměření a proti otázkám položeným znalcům, kteří byli soudem poučeni nesprávně podle §106 tr. ř., na jehož základě poskytli svou výpověď. Rozhodnutí obou soudů tak nemohlo být učiněno na základě znaleckých posudků, ale toliko na základě listinných důkazů – znaleckých posudků založených ve spise z jiné trestní věci.
19. K použité právní kvalifikaci tvrzeného držení metamfetaminu jako trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku obviněný dále vyslovil výhrady z hlediska toho, že při zjištěném množství 1,88 g účinné látky v celkovém množství 2,35 gramů metamfetaminu, jen nepatrně překročil hraniční množství drogy, které podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, činí 1,5 g. Protože se jednalo o množství drogy jen nepatrně převyšující hranici požadovanou pro spáchání tohoto trestného činu, přičemž on sám je osobou zcela bezúhonnou, s přihlédnutím k zásadě pomocné úlohy trestní represe má za to, že bylo namístě zvážení možnosti postihu daného jednání toliko jako přestupku podle §30 odst. 1 písm. j) přestupkového zákona. Předně však nebyla prokázána jeho vina stíhaným jednáním nade vši pochybnost, když o této svědčí toliko skutečnost, že se látka s obsahem drogy nacházela v jeho bytě, a proto v jeho jednání není možné spatřovat žádný trestný čin.
20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 460/2018, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby
21. Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), k dovolání obviněného vyplývá, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již od počátku svého trestního stíhání a posléze i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S uplatněnými námitkami se nižší soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly a s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.
22. Současně uvedl, že část námitek dovolatele neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům. K nim předně zařadil obsáhlou argumentaci a veškeré námitky ohledně tvrzené podjatosti státních zástupců vystupujících v této trestní věci. Jestliže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, ten by musel učinit rozhodnutí napadené dovoláním. Takové rozhodnutí nicméně žádný ze státních zástupců zcela zjevně nemohl učinit. V této části proto dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
23. K námitkám, že „pochybnosti o nestrannosti by bylo možné v širším měřítku mít i v případě soudců odvolacího soudu“, k čemuž velmi stručně uvedl, že soudce JUDr. Petrásek se „zná s rodiči“, přičemž „v minulých letech byli přátelé“ a jeho matka je „kolegyní a přítelkyní bývalé manželky JUDr. Petráska“, a předseda senátu JUDr. Sotolář s ní „přicházel služebně do kontaktu“ jakožto se státní zástupkyní, státní zástupce uvedl, že dovolatel je oprávněn podat dovolání toliko ve svůj prospěch. Podjatost z uvedených důvodů tak mohl namítat spíše státní zástupce, který tak neučinil, neboť podle nauky i judikatury by podjatost mohl založit „jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (srov. R 30/2007)“. Dovolatel nicméně blíže nerozvádí, jaký konkrétní vztah má JUDr. Petrásek k jeho osobě a k jeho otci, který jej jako advokát obhajoval, a nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl JUDr. Petrásek vyloučen z rozhodování v této trestní věci pro vztah k těmto osobám. Pokud poukazuje na profesní vztah mezi svou matkou a předsedou senátu JUDr. Sotolářem, pak pouhý profesionální či kolegiální vztah k založení podjatosti nestačí, stejně jako k němu nestačí pouhý vztah mezi bývalými spolužáky. Proto v této části státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
24. Pokud v části II. svého dovolání uvádí dovolatel námitky proti provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, aniž by namítl jejich extrémní nesoulad, takové námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají, a ani námitky v části V., jimiž dovolatel popírá skutkové okolnosti, které byly podkladem pro právní závěry o jeho zavinění, opět žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
25. Oproti tomu státní zástupce shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla založit námitka, že nalezené množství střeliva není možno považovat za „větší“ ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku, a že i v kladném případě mělo být užito zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. K výkladu pojmu „střelivo ve větším množství“ podle §279 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce upozornil, že judikatura zabývající se množstvím přechovávaného střeliva před 1. 1. 2010 se týkala typově závažnějšího jednání, než jaké je nyní obsaženo v §279 odst. 1 tr. zákoníku. Před 1. 1. 2010 nebylo trestné samotné držení či přechovávání střeliva, pokud se nejednalo o „hromadění“ podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zákona z roku 1961. Podle písm. a) citovaného ustanovení bylo trestné přechovávání výbušniny nebo zbraně hromadně účinné.
27. Z tohoto důvodu uváděla dobová judikatura (rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.) k citovanému ustanovení (v době, kdy bylo pod odst. 1 – novelou později označeno jako odst. 2), že „opatřování střeliva nebo výbušnin je trestné podle §185 odst. 1 písm. b) tr. zák. jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná“ . Současná právní úprava uvádí podobné jednání (hromadění) v §279 odst. 3 tr. zákoníku, ovšem doplněné znakem „značné množství střeliva“.
28. Z důvodové zprávy ze dne 25. 2. 2008 (Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, rok 2008, tisk 410/0) k uvedenému ustanovení je zřejmé, že v tomto směru bylo úmyslem zákonodárce jednak zpřesnit popis skutkových podstat, jednak zpřísnit postih za skutkové podstaty kvalifikované. Nikoliv tedy zmírnit postih za nedovolené držení zbraní nebo střeliva.
29. Ačkoliv závěry dobové judikatury k množství střeliva jsou tak nadále použitelné jen k výkladu „hromadění značného množství“ střeliva podle nynějšího ustanovení §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, podstata argumentace může být užita i při výkladu pojmu „přechovávání většího množství“ střeliva podle odst. 1, přičemž za spojnici považuje shora zmíněné rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr., které poměřuje stupeň ohrožení či nebezpečí plynoucí ze střeliva se stupněm ohrožení či nebezpečí plynoucí ze stejně trestně posuzované zbraně. Nebezpečnost střeliva musí odpovídat nebezpečnosti zbraně.
30. Státní zástupce poukázal, že aktuální komentář k trestnímu zákoníku odvozuje „větší množství“ střeliva v základní skutkové podstatě z „ohrožení nebo nebezpečí, jako může vyvolat jedna střelná zbraň“, a „značné množství“ střeliva ve kvalifikované skutkové podstatě ze srovnatelného ohrožení, „jako by mohla způsobit jedna zbraň hromadně účinná (srov. R 44/1977)“.
31. K tomu odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se množstvím přechovávaného střeliva podle trestního zákona (rozhodnutí č. 53/1975 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 54/2008 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 27/2005 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 11/2010 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 3 Tdo 213/2003, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2000 sp. zn. 2 T 90/99).
32. Na základě toho pak uvedl, že od přibližně 80–100 kusů nábojů bylo shledáváno, že se jedná, event. za splnění dalších podmínek (nebezpečnosti střeliva) by se mohlo jednat, o hromadění střeliva a tedy o jednání, které před 1. 1. 2010 již bylo trestné. Současně se podle rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr., mělo jednat o množství střeliva odpovídající nebezpečnosti jedné zbraně hromadně účinné. Jestliže jedné zbrani hromadně účinné odpovídá množství průměrně účinného střeliva v počtu kolem 100 kusů běžných nábojů, pak jedné střelné zbrani musí odpovídat množství přiměřeně nižší. Dolní hranice trestnosti podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tedy činí cca 100 kusů nábojů.
33. Ve vztahu ke stanovení dolní hranice trestnosti podle §279 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vymezující jaké množství a jakého střeliva není možno považovat za větší množství střeliva ve smyslu citované základní skutkové podstaty, a to na usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, publikované pod č. 24/2017 Sb. rozh. tr., a usnesení ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 4 Tdo 376/2017, z jejichž závěrů lze dovodit, že „větší množství“ běžného účinného střeliva se nachází někde mezi počtem 11 až 100 kusů, což je množství jednoznačně přesahující obsah jednoho většího zásobníku běžné pistole. Jestliže zásobník běžné samonabíjecí pistole CZ-75 B obsahuje v současnosti 15 až 17 nábojů, pak 20 kusů uvedenou kapacitu jednoznačně přesahuje a je vhodnou dolní hranicí, od níž je již možno považovat počet nábojů za větší množství střeliva ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku. Tomuto znaku by tak odpovídal počet 20 až 99 běžně účinných nábojů – například pistolových o ráži 9 mm. Z tohoto pohledu se jednání dovolatele, který držel celkem 24 nábojů spíše více, než méně účinných nachází sice blízko dolní hranici trestnosti, nicméně již ve shora uvedených mezích.
34. Pistole držená dovolatelem obsahovala hlavní části, což k naplnění znaků skutkové podstaty podle §279 odst. 1 tr. zákoníku postačuje. To, že nebyla aktuálně střelbyschopná, bylo třeba vyhodnotit z hlediska případného užití §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1149/2018). Za rozhodné státní zástupce nicméně označil, že pistole byla obviněným držena společně s uvedenými náboji – byť její ráže byla podstatně nižší a náboje tak do ní nebyly použitelné. Ve shodě s odvolacím soudem rovněž uvedl, že ačkoliv se jedná o případ hraniční, neumožňuje přesto postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť předmětný čin se nijak výjimečně nevymykal představě zákonodárce, jaké nedovolené ozbrojování by mělo být soudně trestné.
35. Pokud dále dovolatel ohledně nalezeného pervitinu uvedl, že při zjištěném množství 1,88 g účinné látky jen nepatrně překročil hraniční množství metamfetaminu, které podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, činí 1,5 g, není tato argumentace namístě. Vyplývá-li z přílohy citovaného stanoviska publikovaného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., že hranicí je 1,5 g metamfetaminu s nejmenším množstvím účinné látky 0,5 g, dovolatel zjevně zaměňuje množství drogy za její „kvalitu“ – za množství v ní obsažené účinné látky. Je-li hranicí účinné látky 0,5 g, pak ji skutečně překročil několikanásobně, přesně řečeno 3,76 krát. Proto ani v případě přečinu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku nelze užít §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť škodlivost posuzovaného jednání je množstvím účinné látky („kvalitou“ pervitinu) spíše zvyšována než snižována. Brojí-li obviněný proti tomuto právnímu posouzení skutku, je podle státního zástupce dovolání i v této části zjevně neopodstatněné.
36. Státní zástupce závěrem shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Současně se ohledně právního posouzení skutku jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
37. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého obhájce obviněný T. M., který v rámci své dvojí repliky zcela setrval na své dovolací argumentaci, a to jak ve vztahu k námitkám stran podjatosti státních zástupců a členů odvolacího senátu Městského soudu v Praze, tak ohledně tvrzené nezákonnosti provedeného dokazování, zejména pokud jde o domovní prohlídku realizovanou v jeho bydlišti dne 11. 5. 2016. Dále poukázal na to, že v trestní věci matky dovolatele vykonávalo Nejvyšší státní zastupitelství dohled a potvrzovalo postupy orgánů přípravného řízení.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného T. M. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]
39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
40. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů.
41. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (resp. obsah dovolání je téměř totožný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Dále k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 105/2017.
42. Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
43. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně (neúspěšně) namítnuta.
44. Lze připomenout, že tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: a) ve věci rozhodl vyloučený orgán, a b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta .
45. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
46. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že tento dovolací důvod nelze opřít o tvrzení, podle něhož byli ve věci činní podjatí státní zástupci, když tito logicky žádné soudní rozhodnutí, natož rozhodnutí napadené dovolání neučinili a ani učinit nemohli. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nezakládá okolnost, že důvody pro vyloučení byly případně na straně státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Těmito námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplnil. Jen na okraj lze dodat, že i podle vlastního tvrzení obviněného on sám neměl – a dosud nemá – bližší informace o pracovních a přátelských vztazích své matky, delší dobu s ní nebydlí ani není v žádném vztahu k žádnému ze státních zástupců daného obvodního státního zastupitelství. Rovněž v průběhu trestního řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o opaku.
47. Dovolatel opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. rovněž o tvrzení, že „pochybnosti o nestrannosti by bylo možné v širším měřítku mít i v případě soudců odvolacího soudu“ JUDr. Richarda Petráska a. JUDr. Alexandera Sotoláře. Toto dovozuje z blíže nespecifikovaného tvrzení, že soudce JUDr. Richard Petrásek se zná s jeho rodiči, v minulých letech byli přátelé a matka dovolatele je kolegyní a přítelkyní bývalé manželky JUDr. Petráska a předseda senátu JUDr. Alexander Sotolář zná matku dovolatele dlouhá léta jako státní zástupkyni, s níž přicházel služebně do kontaktu, a byl předsedou senátu Městského soudu v Praze, který vynesl rozsudek ve věci V. S., tedy ve věci, jež odůvodnila příkazy k domovním prohlídkám.
48. Jak výše uvedeno podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy je zřejmé, že obviněnému byly známy výše uvedené skutečnosti ohledně vztahů dotčených soudců s jeho matkou, resp. s jeho rodinou. Proto je třeba konstatovat, že nebyla-li taková námitka přednesena nejpozději v rámci odvolacího řízení, nelze ji uplatňovat nyní v řízení o dovolání.
49. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud nicméně dodává, že ze znění zákona plyne, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř.
50. Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat . Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
51. Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
52. S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
53. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
54. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
55. Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky možné podjatosti jmenovaných soudců konstatoval, že jejich procesní postup z toho hlediska, zda si skutečně v dosavadním řízení počínali zaujatě a nezákonně a zda jsou schopni věc nestranně posoudit a rozhodnout v ní, pečlivě přezkoumal, žádné pochybení však neshledal, když podle nauky i judikatury by podjatost mohl založit „jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (srov. č. 30/2007 Sb. rozh. tr.)“.
56 Rovněž podle ustálené judikatury Ústavního soudu ani pouhá zdání sama o sobě nemohou vést k vyloučení soudce z rozhodování ve věci. „Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak“. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 3. 7. 2001 Ústavní soud uvedl, že: „Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly“. […]
57. V posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti výše jmenovaných soudců odvolacího soudu. Z jeho námitek nijak blíže nevyplývá, jaký konkrétní vztah má JUDr. Richard Petrásek k jeho osobě a k jeho otci T. M., který jej v předmětné věci obhajoval, když pokud poukazuje na profesní vztah mezi svou matkou a předsedou senátu JUDr. Alexanderem Sotolářem, nutno zdůraznit, že pouhý profesní či kolegiální vztah k založení podjatosti nestačí. Obviněný tak de facto neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že by na jejich straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Navíc žádná taková okolnost neplyne ani z předmětného spisového materiálu. Dané námitky obviněného je tak třeba považovat jednak za nepodloženou spekulaci, jednak za projev jeho nespokojenosti s postupem nalézacího a následně i odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování. Je tak zřejmé, že ani věcně nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
58. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný též uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
59. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
60. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
61. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž obviněný napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně tvrzením, že se inkriminovaného jednání nedopustil, ve vztahu k přečinu nedovoleného ozbrojování zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, polemizuje s názory znalce Ing. Davida Ryšavého o charakteru střelné zbraně, které shledává nesprávnými, vytýká, že byl v tomto ohledu odmítnut jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku z daného oboru, zpochybňuje tvrzení svědkyně M. J. ohledně opatření střelných nábojů, pokud ve vztahu k přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že nalezená krabička s drogou není jeho ani o ní nevěděl, že na ní nejsou jeho otisky prstů, že závěry soudů se opírají toliko o svědectví policistů a zúčastněné osoby přítomných u domovní prohlídky, přičemž v této souvislosti namítá manipulaci s důkazy ze strany orgánů činných v trestním řízení, že neuvěřily výpovědi jeho přítelkyně L. F., vznáší námitky vůči věrohodnosti tvrzení svědkyně M. J. ohledně jeho drogové minulosti, jakož i svědka J. P. a další). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud se ani bez dalšího nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje zákonnost a procesní použitelnost důkazů užitých v trestním řízení, neboť jde o výhrady procesněprávní povahy směřující výlučně do procesu dokazování provedeného soudy nižších stupňů. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněného obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
62. Naplnění žádného z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádného jiného ze zákonem předpokládaných důvodů pro podání dovolání, nelze spatřovat ani v tom, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu obviněného na vypracování „nového znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky nezaujatým orgánem (nikoliv kriminalistickým ústavem) k přezkoumání toho, zda se jedná o historickou zbraň ve smyslu §7 písm. a) zák. č. 119/2002 S., o zbraních a střelivu, kdy tato nepodléhá povolení ani ohlášení, či zbraň podléhající registraci“. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1156/2017). Dále je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí, a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96). Právo obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, pak odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 152/05). V předmětné věci odvolací soud postupoval správně, když ohledně navrhovaného důkazu na vypracování „nového znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky nezaujatým orgánem (nikoliv kriminalistickým ústavem)“, který shledal nadbytečným vzhledem k existenci důkazů již provedených, a o tomto rozhodl zamítavě. Jak se z odůvodnění napadeného usnesení podává, obviněný v této souvislosti jen obecně argumentoval nepřesvědčivostí výpovědi uvedeného znalce před soudem prvního stupně s tím, že jde o hraniční případ z hlediska posouzení toho, zda je daná střelná zbraň historickou zbraní či nikoliv. Podle odvolacího soudu nicméně o závěru znalce, že daný typ revolveru Velodog byl vyráběn v různých zemích od roku 1894 až do třicátých let dvacátého stolení, což vyloučilo jeho posouzení jako historické zbraně, neboť takovými zbraněmi jsou podle zákona o zbraních a střelivu střelné zbraně vyrobené do roku 1890, nejsou žádné pochybnosti. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu nedoplnit dokazování plně ztotožnil. V případě zamítnutí nejen tohoto v odvolacím řízení uplatněného důkazního návrhu, ale i důkazů navrhovaných před soudem prvního stupně tudíž ze strany soudů obou stupňů rozhodně nešlo o projev libovůle, a proto ani nemohlo mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
63. Ryze procesního charakteru, z pohledu posuzované věci navíc bezpředmětnou, se jeví námitka, jíž obviněný brojí proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily na procesně nepoužitelných důkazech – znaleckých posudcích z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, odvětví chemie a odvětví genetiky, které nelze při rozhodování v dané trestní věci použít, neboť byly získány procesně vadným způsobem, když byly opatřeny v jiné trestní věci a znalci v jeho trestním řízení nebyli přibráni postupem podle §105 odst. 1 tr. ř. V tomto ohledu Nejvyšší soud uvádí, že přestože předmětné znalecké posudky vyhotovené Kriminalistickým ústavem Praha nemohou mít v trestním řízení vedeném proti obviněnému důkazní hodnotu znaleckých posudků, tyto byly výsledkem odborného zkoumání osobami s příslušnými odbornými znalostmi, které byly přibrány orgánem činným v trestním řízení na základě zákonného procesního postupu podle §105 odst. 1 tr. ř. Proto závěry, k nimž znalci Kriminalistického ústavu Praha, byť v trestní věci obviněných P. Š., R. H. a I. G., vedené Policií České republiky Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování pod č. j. ÚOOZ-1573-216/TČ-2013-29060, dospěli za využití odborných znalostí, mají v rámci procesu dokazování charakter odborných vyjádření a z pohledu trestního řádu tedy nic nebrání tomu, aby jako procesně způsobilé důkazy byly v řízení použity. Lze dodat, že o tom, že předmětné znalecké posudky Kriminalistického ústavu Praha jsou součástí trestního spisu obviněného, nakonec svědčí i jejich zařazení mezi listiny tvořící jeho obsah. Obviněnému i jeho obhájci byla dána možnost se s těmito seznámit již v rámci prostudování spisu (viz záznam o prostudování spisu ze dne 15. 12. 2017 č. l. 233 spisu), v tomto směru nicméně nebyly ze strany obhajoby vzneseny žádné námitky proti zpracovateli posudku či osobám znalců, jejich odbornému zaměření či formulaci otázek jim položených. Navíc předmětné námitky mohl obviněný vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, zejména v rámci hlavních líčení, kde byli znalci ke svým závěrům osobně slyšeni. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 4. 2018, jehož se obviněný osobně zúčastnil, rovněž vyplývá, že k jeho žádosti se všechna odročená hlavní líčení konala v jeho nepřítomnosti, jeho obhájci bylo nicméně umožněno klást znalcům dotazy a k jejich výpovědím se vyjádřit. Nelze proto učinit závěr, že byl obviněný tímto způsobem zkrácen na svých právech, jak je jím namítáno. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem, že soud prvního stupně nepochybil, pokud z těchto důkazů při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci vycházel.
64. Zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
65. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
66. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
67. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. , popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
68. Ze shora uvedeného je tedy především zřejmé, že obsahem tohoto dovolacího důvodu, s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky procesního charakteru, týkající se provedené domovní prohlídky, které takto nemohou být právně relevantně uplatněny nejen z hlediska zvoleného dovolacího důvodu, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání.
69. Na základě obsahu podaného dovolání, Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm brojil rovněž proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily na důkazech zajištěných při domovní prohlídce, která podle jeho tvrzení odporovala podmínkám vyžadovaným pro procesní použitelnost takového důkazu z hledisek §82 a 83 tr. ř., s přihlédnutím k podmínkám vymezeným v §160 odst. 4 tr. ř. V této souvislosti obviněný především vytýká, že příkaz k domovní prohlídce vydaný dne 11. 5. 2016 soudkyní Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. Nt 1233/2016 je nezákonný, neboť byl vydán nepříslušným soudem, když všechny úkony trestního řízení v přípravném řízení ve věci M. vykonával soudce Okresního soudu v Chebu. Dále vytýká nedostatky odůvodnění těchto příkazů ve vztahu k neodkladnosti a neopakovatelnosti domovních prohlídek a že i vlastní domovní prohlídka byla provedena nezákonným způsobem, V tomto směru zejména namítá, že byly prohlíženy a zajištěny věci, které s účelem domovní prohlídky nesouvisely, že jeho výslech před jejím provedením byl proveden pouze formálně, že zavádějícím způsobem bylo uvedeno, že uživatelkou bytu je spolu s ním i jeho matka D. M., že i průběh domovní prohlídky byl nestandardní, neboť nebyl zaznamenán na videozáznamu, že před jejím zahájením byl bez osobní prohlídky vykázán J. P. , jenž byl uživatelem omamných látek, že v protokolu nebyly zaznamenány všechny rozhodné skutečnosti včetně toho, že měl odmítat procházet s přítomnými policisty a nezúčastněnou osobou daný byt. Vyslovuje tedy přesvědčení, že věci na základě tohoto příkazu při domovní prohlídce zajištěné, nemohou být použity jako důkazní prostředky. Tyto výhrady jsou skutkové povahy a samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují. Pokud by však byly důvodné, zakládaly by extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly založeny na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry. Proto Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13). Nicméně Nejvyšší soud jako obiter dictum považuje za nutné uvést, že provedení domovní prohlídky z níže uvedených důvodů považuje za úkon vykonaný v souladu se zákonem a tudíž její výsledky za použitelné důkazní prostředky.
70. Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
71. Podle §83 odst. 1 věta třetí a čtvrtá tr. ř. příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.
72. Lze připomenout, že v příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku. Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené, s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány.
73. Podle §84 tr. ř. vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.
74. Podle ustanovení §85 odst. 1 až 3 tr. ř. orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen umožnit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit. K výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Orgán vykonávající prohlídku prokáže své oprávnění. V protokole o prohlídce je třeba též uvést, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu, popřípadě označit důvody, proč dodržena nebyla. Došlo-li při prohlídce k vydání nebo odnětí věci, je třeba pojmout do protokolu také údaje uvedené v §79 odst. 5 tr. ř.
75. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon v protokolu nebo v příkaze k domovní prohlídce, byla v judikatuře soudů opakovaně řešena. Lze zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které upozornilo na nutnost zvažovat materiální hledisko, pokud takové zdůvodnění v uvedených úkonech není. V rozhodnutí č. 13/2014-III Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu „prověřování podezřelého“, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání stěžovatele, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce (§160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce.
76. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že na základě usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení odboru obecné kriminality, U Plynárny 2, 145 04 Praha 4, ze dne 6. 3. 2017, č. j. KRPA-28188-4/TČ-2017-001472-TOXI, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného pro přečiny nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Jak se z usnesení dále podává, tomuto předcházela domovní prohlídka v bytové jednotce č. 35 ve druhém nadzemním podlaží bytového domu v ul. XY, XY obývané obviněným, a to na základě příkazu k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2016, č. j. V 16-2/2016, Nt 1233/2016-8, vydaného podle §83 odst. 1 tr. ř. soudkyní Okresního soudu Praha-východ ohledně D. M. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 3–7, č. l. 93-97 spisu).
77. Nejvyšší soud, který ze všech hledisek, ve smyslu výše uvedeného, posuzoval okolnosti, za nichž došlo k předmětné domovní prohlídce, dospěl k závěru, že tato netrpí vadami, které by opodstatňovaly námitky obviněného o nezákonnosti jejího nařízení a provedení. Podle Nejvyššího soudu tak lze akceptovat závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, že v daném případě byl soudkyní Okresního soudu Praha-východ vydán dne 11. 5. 2016 pod sp. zn. Nt 1233/2016, příkaz k provedení domovní prohlídky, který splňoval všechny náležitosti požadované trestním řádem, přičemž bylo specifikováno, kde má být provedena, kdo ji má provést a na základě jakých skutečností soud k příkazu k domovní prohlídce přikročil, když v něm bylo srozumitelně vyjádřeno, že předmětem prohlídky má být i byt, jehož uživateli jsou vedeni D. M. a obviněný. Odvolací soud se zabýval rovněž námitkou o místní nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ k tomuto procesnímu úkonu, přičemž konstatoval, že platná právní úprava počítá i s možností provedení celých řízení místně nepříslušnými orgány činnými v trestním řízení, a to zvláště v případech delegací věcí takovým orgánům postupem podle §25 tr. ř. Nelze přehlédnout, že v předmětném příkazu k domovní prohlídce se soudkyně Okresního soudu Praha-východ podrobně zabývala otázkou místní příslušnosti tamního soudu, a to i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. Pl. 4/14 (srov. č. l. 96-97 spisu) a s jejími závěry se lze ztotožnit.
78. Pokud jde o námitky dovolatele k průběhu domovní prohlídky konané dne 11. 9. 2011, tyto jsou jen opakováním odvolací argumentace a zčásti i jeho obhajoby před soudem prvního stupně, přičemž s uvedenými výhradami se odvolací soud dostatečně vypořádal. Je tak namístě zdůraznit, že z odůvodnění příkazu k dané domovní prohlídce se mj. podává důvodnost podezření, že v daném bytě obývaném v době konání uvedené domovní prohlídky obviněným T. M. se nacházejí věci důležité pro trestní řízení, které tam zanechala jeho matka D. M., konkrétně osobní počítače, tiskárny, notebooky, flashdisky, CD nosiče, případně telefony, v nichž mohla být zálohována data významná z hlediska prověřované její trestné činnosti a trestné činnosti dalších osob. V příkazu byla též náležitě odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. vzhledem k hrozícímu nebezpečí, že po zahájení trestního stíhání by mohlo dojít ke zmaření či zničení minimálně části důkazních materiálů. Jak odvolací soud zdůraznil, z toho, že se v nalezených přístrojích ve skutečnosti nic takového nenacházelo, nebylo možné usoudit na neoprávněnost dané domovní prohlídky. Odůvodnění příkazu k domovní prohlídce tak plně splňuje náležitosti vyžadované judikaturou Ústavního soudu – kupř. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2024/15, sp. zn. II. ÚS 20/17 – i co do jeho neodkladnosti a neopakovatelnosti.
79. Stejně tak nezákonnost domovní prohlídky nemohla podle odvolacího soudu spočívat v tom, že v inkriminované době matka obviněného daný byt dva roky neužívala. Obecně totiž platí, že je-li zapotřebí nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní řízení, je možné nařídit a provést domovní prohlídku u třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu. Takto lze postupovat za předpokladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchto prostorách nachází. V takových případech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její obydlí – stejně jako hledané věci – byly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně specifikovány. V daném případě přitom byly tyto předpoklady splněny a ve vydaném příkazu k domovní prohlídce byly hledané věci náležitě specifikovány. Jak odvolací soud dále poznamenal, domovní prohlídka byla uskutečněna v bytě, v němž sice dlouhodobě pobýval v rozhodné době pouze obviněný T. M., avšak jako uživatelka bytu byla stále evidována i jeho matka D. M., což bylo v záhlaví příkazu k domovní prohlídce uvedeno. Spáchání skutků kladených za vinu D. M. bylo sice časově zařazeno do let 2013 a 2015, a z jejího sledování a z prováděných odposlechů jejích telefonických hovorů, stejně jako z její výpovědi vyplynulo, že se z daného bytu odstěhovala v roce 2014, přesto bylo možné důvodně usuzovat na to, že v daném bytě zůstaly nějaké věci – zvláště přístroje výpočetní techniky – které používala, a v nichž se mohly nacházet údaje vztahující se k jednání kladenému jí za vinu.
80. Jak se ze spisového materiálu dále podává, obviněný T. M. byl podle §84 tr. ř. před jejím započetím, jako osoba, u níž má být prohlídka provedena, vyslechnut a příkaz k domovní prohlídce mu byl před jejím započetím doručen. Podle §85 odst. 2 tr. ř. byla u domovní prohlídky přítomna nezúčastněná osoba – B. H. a účast na ni byla umožněna též přítomné příte1kyni obviněného, svědkyni L. F., přičemž krátce po jejím zahájení se na místo dostavil otec obviněného JUDr. T. M. starší, jako jeho obhájce. Je pravdou, že z bytu byl vykázán, po provedení prohlídky batohu svědek J. P., který nicméně uvedl, že daný byt neužívá a nejsou v něm žádné jeho věci.
81. Za nedůvodnou námitku odvolací soud rovněž označil tvrzení obviněného, že nebyl osobně přítomen nálezům všech zajištěných věcí, včetně krabičky s pervitinem, neboť policisté během domovní prohlídky současně prohledávali několik místností. Jak totiž vyplývá ze svědectví policejního vyšetřovatele S. K., obviněný v určitých chvílích odmítal následovat policisty provádějící danou domovní prohlídku do jednotlivých místností bytu. Namítá-li obviněný, že tato skutečnost nebyla v protokolu o domovní prohlídce zaznamenána, tuto formální vadu pořízeného protokolu o domovní prohlídce ani Nejvyšší soud neshledává za takové pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonnost domovní prohlídky. Rovněž nezúčastněná osoba, svědek B. H., policisté, kteří jí prováděli i policejní technik M. H., který byl na místě přítomen, charakterizovali její průběh jako zcela standardní, když na její zákonný průběh bylo možno usoudit i ze zachycení jejího provedení v pořízeném protokolu. Ani namítanou absenci videozáznamu o celém průběhu domovní prohlídky nelze považovat za nestandardní a nezákonnou, neboť platná právní úprava jeho pořízení nevyžaduje.
82. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení, která by mohla mít za následek nepoužitelnost výsledků domovní prohlídky, coby důkazu v trestním řízení vedeném proti obviněnému, neshledal, neboť způsob jejího provedení jako celek, posuzován též z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát. Tento názor koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na obdobné výhrady obviněného (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5–7 usnesení odvolacího soudu). K problematice zákonnosti domovní prohlídky a použitelnosti opatřených důkazních prostředků srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3114/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016, č. stížnosti 7215/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 103/2018.
83. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
84. Pokud by dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podřaditelné pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nespadají. Takové dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
85. Na straně druhé za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy chybně vyhodnotily naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Namítal totiž, že jako laik nemohl předpokládat, že nejde o historickou zbraň (tj. zbraň vyrobenou před rokem 1890), k jejímuž nabývání a držení nebyl oprávněn, obdobně jako nemohl poznat, že i střelivo u něj nalezené bylo zakázané, navíc se nejednalo o držbu trestně postižitelného většího množství střeliva.
86. Výhradu obviněného k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu směřující proti soudy učiněnému závěru o jeho zavinění ve formě úmyslu lze s určitou mírou tolerance (vzhledem k tomu, že ji částečně spojil s námitkami ke správnosti znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky Ing. Davida Ryšavého, a tudíž správnosti skutkových zjištění učiněných na základě hodnocení důkazů soudem prvního stupně o tom, o jaké zbraně a střelivo se jednalo, když vytýkal i absenci dalšího dokazování v tomto směru či jeho provedení v rozporu s platným právem) považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
87. Obviněný v dovolání rozporoval, zda skutkem pod bodem 1), jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak úmyslná forma zavinění, tak i jeho objektivní stránka. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené námitky jsou zjevně neopodstatněné.
88. V obecné rovině lze uvést, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
89. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné připomenout, že objektem trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku (v obecné rovině) je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva a výbušnin.
90. Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Všechny tyto alternativy jednání postižitelného podle §279 odst. 1 tr. zákoníku tedy představují objektivní stránku daného trestného činu. Co do subjektivní stránky je trestný čin nedovoleného ozbrojování výlučně úmyslným trestným činem (§13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
91. Základní skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování vymezená v §279 odst. 1 tr. zákoníku má povahu ohrožovacího deliktu a není tedy podmíněna vznikem žádného škodlivého následku. S ohledem na to nemusí ani úmysl pachatele k takovému následku směřovat. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku dochází již výrobou, opatřením a přechováváním střelných zbraní, jejich hlavních částí a dílů, jejich zakázaných doplňků a střeliva, aniž by jejich užitím komukoliv vznikla jakákoliv újma. Trestně postižitelným podle §279 odst. 1 pak je i jednání, kdy pachatel vyrobí, opatří nebo přechovává střelnou zbraň, její hlavní části a díly, její zakázaný doplněk nebo střelivo, aniž by je kdy měl v úmyslu použít.
92. Speciálním zákonem, který se vztahuje k nakládání a dalším činnostem souvisejícím se střelnými zbraněmi a střelivem, je zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o zbraních“), který s účinností od 1. 1. 2003 upravuje kategorie střelných zbraní (dále jen „zbraně“) a střeliva, podmínky pro nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva, práva a povinnosti držitelů zbraní nebo střeliva, podmínky pro vývoz, dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva a pro provozování střelnic, provádění pyrotechnického průzkumu, provozování informačních systémů v oblasti zbraní a střeliva, sankce a výkon státní správy v oblasti zbraní a střeliva, provozování střelnic a provozování a provádění pyrotechnického průzkumu. Další podrobnosti jsou pak stanoveny ve vyhlášce č. 115/2014 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zbraních.
93. Ve smyslu §3 zákona o zbraních se zbraně a střelivo rozdělují na
a) zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní – kategorie A (dále jen „zbraně kategorie A“),
b) zbraně podléhající povolení – kategorie B (dále jen „zbraně kategorie B“),
c) zbraně podléhající ohlášení – kategorie C (dále jen „zbraně kategorie C“) a
d) ostatní zbraně – kategorie D (dále jen „zbraně kategorie D“),
e) střelivo do zbraní kategorií A až D, které není zakázané (dále jen „střelivo“).
Zbraněmi zařazenými do kategorií A až D se rozumí též hlavní části zbraní, kterých jsou nebo mají být jejich součástí.
94. Z hlediska posuzované věci je dále významné ustanovení §5 zákona o zbraních, v němž jsou vyjmenovány zbraně kategorie B, a rovněž ustanovení §7 tohoto zákona, podle něhož zbraněmi kategorie D jsou mimo jiné historické zbraně nebo znehodnocené zbraně, na kterých byly provedeny takové nevratné úpravy, které znemožňují jejich použití ke střelbě [písm. a), h)].
95. Střelivem se rozumí souhrnné označení nábojů, nábojek a střel do střelných zbraní a munice je souhrnné označení pro ruční a jiné granáty, střely do pancéřovek a tarasnic, dělostřelecké střelivo, pumy, torpéda, řízené a neřízené rakety, kazetovou (kontejnerovou) munici, miny, pyropatrony, výmetné klamné cíle, pyrotechnické imitační prostředky, signální a osvětlovací prostředky, nástražná výbušná zařízení včetně zařízení pro dálkový odpal; za munici se považují též její hlavní části, kterými jsou dělostřelecké střely a nábojky, rozněcovače, zapalovače a iniciátory (srov. část druhou přílohy 1 „Vymezení zbraní a střeliva“ k zákonu č. 119/2002 Sb.).
96. Nabývat do vlastnictví, s výjimkou dědění (§66 zákona o zbraních), a držet nebo nosit zbraň nebo střelivo může pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, pokud zákon o zbraních nestanoví jinak (§8 zákona o zbraních).
97. Vzhledem k řešené problematice je třeba z textu zákona o zbraních rovněž zmínit, že zbraň kategorie B lze nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit jen na základě povolení, pokud tento zákon nestanoví jinak (§12 odst. 1). Střelivo do zbraně kategorie B může nabývat do vlastnictví, držet a nosit pouze držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence v rozsahu příslušného oprávnění. Povolení vlastnit nebo držet zbraň kategorie B, pokud má k tomu žadatel řádný důvod, vydá příslušný útvar policie (§12 odst. 5). Zbraň kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům (§15 odst. 1).
98. V případě obviněného dospěly soudy k závěru, že výše uvedený trestný čin byl spáchán ve formě přechovávání střelné zbraně a většího množství střeliva bez příslušného povolení, když neoprávněně přechovával šestiranový revolver typu Velodog Hammerless, výrobní číslo XY, ráže 5,75 mm Velodog, který je zařazen do kategorie zbraní B podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu v platném znění, a dále 21 ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a 3 ostré náboje ráže 9 mm Browning Court.
99. Přechováváním střelné zbraně, jejího zakázaného doplňku, jejích hlavních částí a dílů a střeliva je jakákoliv forma jejich držení, nošení a nakládání s nimi s výjimkou jejich opatření. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe. Plně postačí, když je má ve své moci (například ukryté v zemi, odložené ve vozidle, jímž se přemisťuje, nebo uložené v bankovní schránce). Pachatel může střelnou zbraň, její zakázaný doplněk, její hlavní části a díly nebo střelivo přechovávat nejen pro sebe, ale i pro kohokoliv jiného. Proto také jejich přechovávání nemusí předcházet jejich nabytí pachatelem. Pachatel, který je přechovává, si je totiž nemusí opatřit, ale může je pro jiného například ukrýt nebo uschovat, případně převézt z jednoho místa na jiné, a stejně tak je sám nemusí dále distribuovat, ale třeba si je po jejich získání jen ponechat (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. §233 až 421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2247-2248).
100. K námitkám obviněného o absenci subjektivní stránky daného přečinu spočívajícího v tvrzení, že nemohl předpokládat, že se nejedná o historickou zbraň, k jejímuž nabývání a držení nebyl bez povolení oprávněn, odvolací soud poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky odvětví balistiky Ing. Davida Ryšavého k povaze nalezené střelné zbraně zajištěné u obviněného během domovní prohlídky – revolveru typu Velodog Hamerless a nábojů, které stvrdil i před soudem prvního stupně. Z těchto vyplývá, že se jednalo o zbraň ve velmi špatném technickém stavu, která není střelbyschopná s tím, že svým charakterem odpovídá zbraním kategorie B podle zákona č. 119/2002 Sb. a stejně jako zajištěné střelivo je tuto zbraň oprávněn nabývat pouze držitel zbrojní licence nebo zbrojního průkazu. Ani tvrzení obviněného, že revolver dostal darem od svého otce s ubezpečením, že jde o starou a nefunkční zbraň, a proto se jako laik domníval, že na ni se povolení k jejímu držení nevztahuje, nemění nic na tom, že tuto neoprávněně přechovával. Naopak, jak odvolací soud poznamenal, v tomto směru není bez významu skutečnost, že se obviněný zbraněmi blíže zabýval, sbíral je, což vyplynulo nejen z výpovědi svědkyně D. M., ale je též dostatečně patrno jak z protokolu o domovní prohlídce, tak i o této pořízené fotodokumentace. Podle odvolacího soudu bylo tedy možno důvodně očekávat, že si ověří, za jakých podmínek lze danou střelnou zbraň držet. Pokud tak neučinil, musel počítat s tím, že je třeba ji registrovat a že k jejímu držení je třeba nějaké formy povolení. Jak se z posudku dále podává, o „historickou zbraň“ se přitom nejednalo, neboť historickými zbraněmi jsou střelné zbraně vyrobené do roku 1890 a revolvery daného typu se začaly vyrábět až v roce 1894. Musel být tedy srozuměn s tím, že se svým jednáním může uvedeného přečinu dopustit a jednal tak minimálně v úmyslu nepřímém.
101. Obdobně neopodstatněnou odvolací soud shledal rovněž námitku obviněného, že nemohl rozpoznat, že i přechovávané střelivo bylo zakázané a že se jednalo o držbu trestně postižitelného většího množství střeliva v počtu dvacet jedna ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a tří ostrých nábojů ráže 9 mm Browning Court. Provedené znalecké analýzy z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky ohledně zajištěného střeliva vyústily ve zjištění, že se jednalo o střelbyschopné střelivo v množství 24 kusů ostrých nábojů, jejichž držitel musel být držitelem zbrojního průkazu. I s touto skutečností musel být obviněný minimálně srozuměn, když svědkyni M. J., od níž střelivo měl, v této souvislosti tvrdil, že je policistou a má zbrojní průkaz. Vzhledem k tomu, že se zbraněmi blíže zabýval, si totiž musel být z důvodů výše rozvedených vědom toho, že daný revolver a dané střelivo může přechovávat neoprávněně, a pro případ, že tomu tak bylo, s tím byl minimálně srozuměn.
102. Pokud obviněný v této souvislosti předkládá úvahu o možné aplikaci ustanovení o právním omylu negativním, nelze této námitce přisvědčit. Omyl právní negativní je upraven v §19 tr. zákoníku tak, že v omylu jedná ten, kdo neví, že je jeho čin protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Nedostačuje tedy pouze pouhá nevědomost o trestnosti činu, když koneckonců stále platí zásada ignorantia iuris non excusat (neznalost zákona neomlouvá), ale je třeba, aby z okolností bylo zřejmé, že se omylu nebylo možné vyvarovat. Je všeobecně známo, že k pořízení zbraně a střeliva je nutné mít zbrojní průkaz, který je udělován orgány Policie České republiky. Obviněný držitelem žádného zbrojního průkazu či zbrojní licence nebyl, ale přesto přechovával zbraň spadající do kategorie „B“ podle zákona o zbraních. Proto jeho počínání spočívající v přechovávání revolveru a střeliva, a to za situace, kdy nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence svědčí o tom, že si musel být vědom toho, že takovýto stav je v rozporu se zákonem. Proto jsou bezpředmětné i případné úvahy o (negativním) právním omylu na straně obviněného, jak je jím namítáno.
103. Nejvyšší soud dále připomíná, že ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k přechovávání zbraně a střeliva je nadále použitelný závěr uvedený v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001 (č. 28/2002 Sb. rozh. tr.), podle něhož neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet zbraň, obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (nyní podle §279 odst. 1 tr. zákoníku), a to za situace, kdy je ze zákona dána povinnost všech držitelů zbraně seznámit se s podmínkami jejího držení. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na komentářovou literaturu zabývající se problematikou právních omylů ( DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář . I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 138 a násl.) a související judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 120/2000, usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 959/2015, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 778/2016, a další.
104. Je tak namístě dovodit, že předmětného jednání se obviněný dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém, přičemž úmyslné zavinění se vztahovalo na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Soudy obou instancí v rámci právní kvalifikace popsaného jednání tedy nikterak nepochybily a námitku obviněného o absenci subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebylo možné akceptovat.
105. V souvislosti s naplněním objektivní stránky obviněnému přisouzeného trestného činu nedovoleného ozbrojování je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování (zejména ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky Ing. Davida Ryšavého, z protokolu o domovní prohlídce v bytě užívaném obviněným, jakož i ze svědeckých výpovědí příslušníků Policie České republiky přítomných u domovní prohlídky a zúčastněné osoby B. H.) bez důvodných pochybností vyplynulo, že u obviněného T. M. byl zajištěn šestiranový revolver typu Velodog Hammerless, výrobní číslo XY, ráže 5,75 mm Velodog, tedy zbraň kategorie zbraní „B“ podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, v platném znění, přičemž tuto střelnou zbraň obviněný přechovával, aniž by byl držitelem příslušného povolení. Jak vyplývá z dikce §279 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný již tímto samotným jednáním naplnil objektivní stránku předmětného trestného činu. Pistole držená dovolatelem pak obsahovala hlavní části, což samotné již k naplnění znaků skutkové podstaty podle §279 odst. 1 tr. zákoníku postačuje, když pak skutečnost, že zajištěný revolver nebyl střelbyschopný, a to z jiného důvodu než z důvodu jeho znehodnocení, nevylučovala trestní odpovědnost obviněného za jeho neoprávněné přechovávání. Za dané situace bylo pro naplnění objektivní stránky naprosto irelevantní, od koho předmětnou zbraň získal, neboť to nemění nic na tom, že ji neoprávněně přechovával.
106. K další námitce obviněného, že zajištěné množství střeliva neodpovídá přisouzené právní kvalifikaci, Nejvyšší soud podotýká, že judikatura zabývající se množstvím přechovávaného střeliva před účinností trestního zákoníku (tj. před 1. 1. 2010) se týká typově závažnějšího jednání, než jaké je nyní obsaženo v ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku.
107. Podle §185 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon“), se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustil ten, kdo bez povolení vyrobil nebo opatřil sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji přechovával. Odstavec 2 písm. b) citovaného ustanovení dopadal na případy, kdy pachatel hromadil, vyráběl nebo sobě nebo jinému opatřil zbraně a střelivo. Opatřování střeliva nebo výbušnin bylo přitom trestné jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamenala pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 44/1977 Sb. rozh. tr.).
108. Na rozdíl od toho, podle nyní platného ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Znak hromadění je obsažen až v kvalifikované skutkové podstatě podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, které dopadá na případy, kdy pachatel bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství střelivo.
109. Dobová judikatura k množství střeliva vztahující se k trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009 je tedy obtížně použitelná jak k výkladu „hromadění značného množství“ střeliva podle nynějšího ustanovení §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tak k výkladu „přechovávání většího množství“ střeliva podle odst. 1 citovaného ustanovení. Přesto dřívější judikatura může být jistým pomocným vodítkem pro určení, jakým množstvím jakého střeliva je naplněn znak „přechovávání většího množství“, a to s ohledem na ustálený výklad naplnění znaku závažnějšího, tedy „hromadění střeliva“.
110. Nynější trestní zákoník nevymezuje konkrétní hranici, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku a ponechává stanovení konkrétní kvantifikace na posouzení druhu, účinnosti a počtu držených nábojů, zda jsou či nejsou neoprávněně drženy za současného neoprávněného držení střelné zbraně, a to i s důrazem na účinek, který mohou způsobit. Podle odborné literatury je za větší množství střeliva nutné považovat takové jeho množství, jehož účinnost znamená pro bezpečnost lidí srovnatelný stupeň ohrožení nebo nebezpečí, jako může vyvolat jedna střelná zbraň. Vzhledem k tomu, že střelivo může být různého druhu a může vyvolat nebezpečí nebo ohrožení odlišné podle svého charakteru, je určení, co je v daném případě množství větší, závislé na konkrétním druhu a účinnosti posuzovaného střeliva. V každém jednotlivém případě je proto nutné posuzovat, zda je splněn tento znak podle toho, zda se jedná o nebezpečné druhy střeliva (např. dělostřelecké střelivo, pumy, apod.), anebo o střelivo, které patří k méně nebezpečným (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2827 s.).
111. Východiska ke stanovení dolní hranice trestnosti podle §279 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit též z judikatury Nejvyššího soudu, vymezující (negativně) jaké množství jakého střeliva není možno považovat za větší množství střeliva ve smyslu citované základní skutkové podstaty. Danou problematikou se Nejvyšší soud opakovaně zabýval kupř. v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 3 Tdo 213/2003, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1459/2015, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 256/2016, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 351/2019, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 376/2017.
112. Ve vztahu k projednávané věci lze poukázat především na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, v němž rozhodoval o trestném činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit tím, že přechovával „6 ks kulových nábojů ráže 6.35 mm Browning brazilské provenience CBC a 2 ks kulových nábojů 6.35 Browning české provenience Sellier & Bellot Vlašim“. Toto rozhodnutí bylo publikováno pod č. 24/2017 Sb. rozh. tr., s právní větou: „Při určení konkrétní hranice, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vycházet z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů. O střelivo ve větším množství ve smyslu tohoto zákonného znaku půjde jen tehdy, pokud na základě těchto charakteristik lze učinit závěr, že zejména s ohledem na velikost nábojů, jejich energii, množství a účinnost výbušné náplně je způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako jedna střelná zbraň.
S ohledem na výše uvedená hlediska držení např. osmi nábojů ráže 6.35 mm (tj. nábojů do pistole menší účinnosti) není přechováváním většího množství střeliva, neboť není způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně.“
113. Lze rovněž poukázat na argumentaci státního zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, podle níž „větší množství“ u běžného účinného střeliva představuje množství přesahující obsah jednoho většího zásobníku běžné pistole. Jestliže zásobník běžné samonabíjecí pistole CZ-75 B obsahuje v současnosti 15 až 17 nábojů, počet 20 kusů tuto kapacitu přesahující lze již považovat za vhodnou dolní hranici, od níž je již možno považovat počet nábojů za větší množství střeliva ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá-li obviněný, že se jednalo toliko o běžné náboje, které jsou obecně méně účinné než jiné náboje, nelze pominout, že jich neoprávněně přechovával více než dvacet (konkrétně dvacet jedna ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a tří ostré náboje ráže 9 mm Browning Court), přičemž se jednalo o střelivo střelbyschopné, a navíc toto držel spolu s jednou střelnou zbraní.
114. Na základě rozvedených skutečností a judikaturních východisek lze tedy dovodit, že ačkoliv jednání obviněného se nachází blízko dolní hranice trestnosti, pokud jde o samotné nepovolené přechovávání většího množství střeliva, nicméně jím již naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, když k naplnění skutkové podstaty daného přečinu by v posuzovaném případě postačovalo přechovávání byť i jen samotného revolveru.
115. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na uvedený skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že obviněný bez povolení přechovával zbraň kategorie B a současně bez povolení přechovával zakázané střelivo, a to ve větším množství. Lze též poznamenat, že skutečnost, že zajištěný revolver nebyl střelbyschopný, a to z jiného důvodu než z důvodu znehodnocení zbraně, a zajištěné střelivo v něm nebylo možno použít, nevylučuje trestní odpovědnost obviněného pro uvedený přečin (k tomu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 626/2012). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a proto vyhodnotil námitky dovolatele jako zjevně neopodstatněné.
116. Pokud obviněný dále s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku namítá, že vůči němu neměla být vyvozena trestní odpovědnost, neboť šlo toliko o držbu běžných, méně nebezpečných nábojů, k nimž neměl příslušnou zbraň, navíc v počtu, v němž nebylo možné spatřovat jejich větší množství ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku, nedosahovalo jeho jednání míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti, a je tedy v tomto případě namístě uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, a zvážit postih jejich neoprávněné držby toliko jako přestupku podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních a střelivu, Nejvyšší soud i v tomto případě shledal, že jde o námitku, již lze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jedná se nicméně rovněž o námitku zjevně neopodstatněnou.
117. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
118. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů („ultima ratio“). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
119. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
120. Pokud obviněný namítá, že bylo namístě zvážení možnosti postihu daného jednání jako přestupku podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních a střelivu, nutno konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že přechovával střelnou zbraň a větší množství střeliva bez příslušného povolení. Je sice pravdou, že předmětná střelná zbraň nebyla aktuálně střelbyschopná , na druhé straně nebylo možné pominout, že nebyla kvalifikovaně znehodnocena a nic nevylučovalo její uvedení do střelbyschopného stavu (měla jen částečně nefunkční spouštěcí ústrojí), přičemž ze závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky ohledně zajištěného střeliva vyplynulo, že se jedná o střelbyschopné střelivo v množství 24 kusů ostrých nábojů. Za podstatné je rovněž třeba považovat, že zbraň byla obviněným držena společně s uvedenými náboji (viz protokol o domovní prohlídce). Společenská škodlivost jednání obviněného, které vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je tak v daném případě dána zejména tím, že porušil zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva a výbušnin, a to způsobem, který již vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe. Jedná se tak o případ neumožňující postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť předmětný čin se nijak výjimečně nevymykal představě zákonodárce, jaké nedovolené ozbrojování by mělo být soudně trestné.
121. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal rovněž námitky obviněného ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně směřující do oblasti právního posouzení skutku, jimiž rozporuje naplnění znaku „množství větší než malé“ ve smyslu §284 odst. 2 tr. zákoníku, když dále pak i s ohledem na tzv. „další okolnosti” vztahující se zejména k osobě pachatele argumentuje minimální škodlivostí jeho jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
122. Přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává jinou omamnou nebo psychotropní látku než konopí, pryskyřici z konopí a psychotropní látku obsahující tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu – THC, anebo jed, v množství větším než malém.
123. Přechováváním omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu §284 odst. 2 tr. zákoníku je v zásadě jakákoliv forma jejich držení, případně nakládání s nimi, s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu a průvozu, které jsou trestně postižitelné jako trestný čin podle §283 tr. zákoníku. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe, ale musí je mít ve své moci. Na způsobu jejich nabytí pachatelem přitom nezáleží. Žádnou roli přitom nehraje, zda je pachatel nabyl jednorázově nebo postupně, stejně jako nezáleží na tom, jak je poté uložil a jak dlouho je přechovával. Tyto skutečnosti mohou mít význam z hlediska posouzení společenské škodlivosti jeho jednání a úvah o trestu. Trestněprávně postižitelné je přechovávání daných látek pro vlastní potřebu pouze v množství větším než malém. Posouzení toho, zda došlo k neoprávněnému přechovávání daných látek v množství větším než malém, je namístě odvíjet vždy od jejich druhu a účinků. Vzhledem k tomu, že se tyto látky od sebe liší co do své povahy i účinků, nelze pro ně stanovit společnou hranici uvedeného množství, a tuto nestanoví ani trestní zákoník ani žádný jiný právní předpis. Obecně vzato lze vyjít z toho, že trestní odpovědnost pachatele za přechovávání daných látek pro vlastní potřebu lze dovodit při jejich množství, které znamená zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka. Současně musí jít o držení takových látek v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou (č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).
124. Za „množství větší než malé“ ve smyslu §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých dávek vícenásobně převyšuje běžnou jednorázovou dávku obvyklého konzumenta (srov. rovněž č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).
125. Podle výkladu přijatého rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, který musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu.
126. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že obviněný T. M. se dopustil výše popsaného protiprávního jednání tím, že přechovával pro vlastní potřebu 2,35 gramů metamfetaminu – pervitinu, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když obsah účinné látky činil 1,88 gramu, což nepochybně představuje „množství větší než malé” ve smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 (publ. pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). S poukazem na výše citovaná judikaturní východiska (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve vztahu k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) tak lze konstatovat, že při stanovení závěru o spáchání tohoto přečinu, soudy obou stupňů nijak nepochybily.
127. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s výhradami dovolatele spočívajícími v tvrzení, že k naplnění kvalifikačního znaku „množství větší než malé“ nedošlo i s ohledem na tzv. „další okolnosti“ případu vztahující se zejména k osobě pachatele.
128. Pokud jde o „další okolnosti“, je ve smyslu shora citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, při posuzování toho, zda došlo ke spáchání předmětného trestného činu, namístě zohlednit kvantitativní i kvalitativní hlediska. Klíčovým kvantitativním hlediskem je množství omamných nebo psychotropních látek anebo jedů, které byly neoprávněně přechovávány pro vlastní potřebu. Vedle tohoto hlediska je třeba v hraničních případech použít i kvalitativní hlediska, hodnotit kvalitu a druh přechovávaných látek, délku doby, po niž byly přechovávány, míru závislosti pachatele na nich, skutečnost, zda je pachatel požívá či jinak užívá pravidelně nebo jen občas, velikost obvykle zneužívané dávky pachatelem apod. Jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie, v posuzovaném případě se jednalo o velmi kvalitní pervitin o velkém obsahu účinné látky metamfetaminu base v koncentraci 79,9 hmotnostních procent. Navíc skutečnost, že obviněný užíval drogy včetně pervitinu, vyplynula z provedeného dokazování, jak o tom mimo tvrzení svědkyně M. J. svědčí kupř. i na jednom z útržků papíru nalezeném v krabičce s drogou zajištěná biologická stopa, jejímž odborným zkoumáním z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky bylo zjištěno, že obsahuje DNA odpovídající profilu DNA obviněného. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že v posuzovaném případě žádné významné další okolnosti, jež by způsobily, že ohledně obviněným přechovávaného pervitinu uvedený znak v „množství větším než malém“ daného přečinu nebyl naplněn, zjištěny nebyly. S ohledem na výše uvedené lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud v jednání dovolatele shledaly naplnění skutkové podstaty přečinu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku.
129. Pokud i v tomto případě obviněný namítá, že bylo namístě zvážení možnosti postihu daného jednání jako přestupku podle §30 odst. 1 písm. j) přestupkového zákona, nutno konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že přechovával pro vlastní potřebu 2,35 g metamfetaminu zvaného pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy obsah účinné látky činil 1,88 gramu (tj. více než trojnásobek vyžadovaného množství), což nepochybně představuje „množství větší než malé“ ve smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ( publ. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Společenská škodlivost jednání obviněného, které vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je tak v daném případě dána zejména tím, že porušil zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s psychotropními látkami v množství větším než malém, a to způsobem, který vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe.
130. S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady vyvození trestní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je nutno posoudit jako trestný čin, resp. přečin (viz výklad výše pod body 118. a 119.).
131. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci uplatnění trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a vyvození trestní odpovědnosti obviněného bylo v tomto případě namístě.
132. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu již citované judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání dovolatele. Ačkoliv obviněný trestnou činnost popírá, je z této usvědčován celou řadou důkazů. Z nich lze vyzdvihnout zejména výpovědi svědků – příslušníků Policie České republiky, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem –. S. K. a M. H., stejně jako svědka B. H., kteří věrohodným způsobem popsali průběh předmětné domovní prohlídky. Svou výpovědí zpochybnili tvrzení přítelkyně obviněného L. F. ohledně obviněným namítané nezákonnosti průběhu domovní prohlídky, zejména nálezu krabičky s obsahem krystalické látky. Poukázat lze i na výpovědi svědků M. J. a J. P., přičemž okolnost, že se jedná o uživatele drog, nesnižuje věrohodnost jejich výpovědí v pozici svědků. Námitky obviněného v tomto směru nebyly soudy shledány důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty. Tyto důkazy nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších, na ně navazujících, zejména listinných důkazů. Z nich lze vyzdvihnout, mimo protokol o ohledání místa činu, především protokol o domovní prohlídce včetně o jejím průběhu pořízenou fotodokumentaci, při níž byla mimo jiné zajištěna zbraň a střelivo podléhající registraci podle zákona o zbraních a střelivu, jakož i sáčky s krystalickou látkou, v níž byla zjištěna přítomnost metamfetaminu. Ve věci byla Kriminalistickým ústavem Praha vypracována řada znaleckých posudků, z nichž lze poukázat zejména na znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, odvětví chemie, odvětví genetiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat, jakož i odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky včetně závěrů z nich vyplývajících, které jejich zpracovatelé stvrdili u hlavního líčení. Výše se Nejvyšší soud již zabýval námitkami obviněného stran procesní použitelnosti těchto důkazů. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
133. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 4 –10), a rovněž poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2–8). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
134. Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
135. Namítá - li obviněný, že své dovolání směřuje i do usnesení odvolacího soudu, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, zjevně touto svou námitkou chtěl uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., (přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě). Ten je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
136. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože dovolací námitky obviněného T. M. uplatněné pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
IV.
Závěrečné shrnutí
137. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného T. M., neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu