ECLI:CZ:US:2021:1.US.33.21.1
sp. zn. I. ÚS 33/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti CASHDIRECT INC., se sídlem Bamboo River, Copthall-Roseau, Dominické společenství, zastoupené JUDr. Jiřím Holasem, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2020 č. j. 7 Cmo 292/2020-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Požaduje rovněž přednostní projednání návrhu.
II
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2020 č. j. 76 Nc 4508/2020-107 ve věci navrhovatelky (dále také "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") za účasti Ondřeje Nováka, (dále také "žalovaný"), o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl tak, že Ondřeji Novákovi se ukládá, aby se zdržel jakéhokoliv nakládání s v usnesení vymezenou majetkovou účastí ve společnosti Cashdirect, s.r.o., a dále mu nařídil zdržet se v usnesení demonstrativně uvedeného výkonu práv společníka v této společnosti (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit ČR - Krajskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a ve lhůtě 30 dnů od dne doručení tohoto usnesení podat žalobu ve věci samé k věcně a místně příslušnému soudu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v řízení o odvolání žalovaného napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl [výrok I. a)], ve výroku III. tak, že stěžovatelce se neukládá povinnost ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení soudu prvního stupně podat žalobu ve věci samé k věcně a místně příslušnému soudu [výrok I. b)], ve výroku II. citované usnesení potvrdil [výrok I. c)] a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7 352,50 Kč (výrok II.). Především připomněl, že pro posouzení, zda je potřebné zatímně upravit poměry mezi účastníky před zahájením řízení, je rozhodné, zda stěžovatelka osvědčila svůj nárok ve věci samé, jehož se hodlá domáhat. Má-li tedy být v řízení o věci samé určeno ve smyslu §80 o. s. ř., že stěžovatelka je vlastnicí obchodního podílu v obchodní společnosti o velikosti 100 %, může se takového určení domáhat pouze tehdy, má-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.), a tuto skutečnost musí v tomto řízení o předběžném opatření osvědčit (srov. ustanovení §75c odst. 1 o. s. ř. a nikoliv odvolacím soudem nesprávně/omylem uvedené ustanovení §74c odst. 1 o. s. ř.). Za těchto předpokladů se v souzené věci takové určení týká nejen žalovaného, ale také právní sféry dalších společností (tj. Cashdirect, s.r.o. a Cashdirect, a.s.), neboť se v něm bude jako předběžná otázka řešit platnost smluv o převodech obchodních podílů mezi těmito obchodními společnostmi. Protože stěžovatelka v návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu §74 odst. 2 o. s. ř. neoznačila všechny účastníky řízení, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc samu (§90 o. s. ř.), nemohla ani osvědčit svůj naléhavý právní zájem na předmětném určení ve smyslu §80 o. s. ř., jehož se hodlá domáhat. Vrchní soud proto uzavřel, že stěžovatelka nárok v řízení o předběžném opatření ve věci samé neosvědčila, neboť neprokázala, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků řízení tak, jak se svým návrhem na nařízení předběžného opatření domáhala. Krajský soud pochybil, když tomuto návrhu stěžovatelky bez dalšího vyhověl, aniž by byly splněny zákonné podmínky podle §75c odst. 1 o. s. ř.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle shrnula skutkové a procesní okolnosti souzené věci. Vrchnímu soudu vytkla absenci zákonného podkladu a svévolnou aplikaci práva, když předmětem žaloby na určení vlastnického práva k podílu je vztah mezi stěžovatelkou jako skutečným vlastníkem a žalovaným jako osobou neoprávněně zapsanou v obchodním rejstříku. Společnosti Cashdirect, s.r.o. a Cashdirect, a.s. nejsou v předmětném řízení o určení vlastnického práva k podílu pasivně legitimovány. Stěžovatelka konečně namítla nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, když vrchní soud uvedl, že je "nepochybné, že takové určení se dotýká i právní sféry společnosti Cashdirect, s.r.o.", přičemž neodkázal na zákonnou úpravu nebo příslušnou judikaturu.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Vrchní soud aplikoval adekvátní podústavní právo. Ústavní stížnost představuje toliko polemiku s jeho závěry, které odpovídají dosavadní rozhodovací praxi; nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že zcela náleží soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují nařízení předběžného opatření. Rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn rozhodnout o předběžném opatření. Nezávislému soudu obecně přísluší oprávnění i povinnost odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí civilních soudů (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, II. ÚS 1847/16, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, III. ÚS 221/04). Zpravidla se proto nepovažuje za oprávněného ingerovat do rozhodnutí civilních soudů o předběžných opatřeních. Jde totiž o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují dočasně, nemají povahu konečného právního řešení. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatu takového přezkumu může představovat jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný takový exces Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilním soudem, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Uzavírá, že argumentaci vrchního soudu považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Osud ústavní stížnosti sdílí i procesní návrh na její přednostní projednání a Ústavní soud o něm samostatným výrokem nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu