ECLI:CZ:US:2021:1.US.3348.20.1
sp. zn. I. ÚS 3348/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j 28 Cdo 2428/2020-374 ze dne 14. 9. 2020, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 392/2019-335 ze dne 27. 2. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 13 C 260/2017-287 ze dne 27. 9. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a) Ing. Antonína Strachovského a b) Josefa Stracha, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka mimo jiné vykonává působnost podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a je odpovědná za řádné vypořádávání restitučních nároků oprávněných osob. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byl nahrazen projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu tam označených náhradních pozemkůk uspokojení nároků vedlejších účastníků jako oprávněných osob podle zákona o půdě. Okresní soud uzavřel, že vůči vedlejším účastníkům postupovala stěžovatelka liknavě a svévolně, setrvala-li na svém závěru o nedůvodnosti přecenění jejich restitučního nároku. Postupem stěžovatelky byli vedlejší účastníci objektivně vyloučeni z možnosti uplatnění jejich nároků na náhradní pozemky ve veřejné nabídce ve správné výši, a nelze jim proto vyčítat absenci aktivního přístupu. Nedůvodnou shledal okresní soud námitku stěžovatelky o nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka b), neboť ten postupní smlouvou ze dne 25. 8. 2003 postoupil na třetí osobu pouze část restitučního nároku ve výši ve smlouvě výslovně uvedené, nikoli restituční nárok celý.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky o nedostatečném aktivním přístupu ze strany vedlejších účastníků, neboť ačkoli měla všechny podklady pro správné ocenění nároku, uspokojila restituční nárok vedlejších účastníků pouze v částečné výši, jejichž aktivní přístup spočívá v tom, že se domáhají nároku v oprávněné výši. Stran námitky nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka b) se odvolací soud plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
3. Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky. Učiněné závěry odvolacího soud o liknavosti a svévoli stěžovatelky nelze podle Nejvyššího soudu označit za nepřiměřené a takové právní posouzení považovat za rozporné s jeho judikaturou (odkaz např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 ze dne 9. 12. 2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 ze dne 17. 6. 2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 ze dne 6. 10. 2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 837/2017 ze dne 10. 5. 2017 a další v napadeném usnesení uvedená rozhodnutí) či Ústavního soudu [odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Odvolací soud tak vyřešil předmětné právní otázky souladně s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvodu se v posuzované věci odchýlit, a proto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl [§243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Námitky stěžovatelky ohledně nesprávného posouzení otázky aktivní legitimace vedlejšího účastníka b) a rozpornosti jím uplatněného nároku s dobrými mravy nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se podle Nejvyššího soudu zjevně zakládají na jiném skutkovém stavu věci, než z jakého vyšel při jejím právním posouzení odvolací soud. Nejde tak o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ze dne 25. 9. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4969/2015 ze dne 4. 5. 2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3901/2016 ze dne 28. 2. 2017).
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do dvou okruhů a její podstatu shrnout následovně: V první řadě namítá, že obecné soudy v právním posouzení věci nezohlednily naplnění podmínky aktivního přístupu oprávněných osob při vypořádávání jejího restitučního nároku a hodnotily pouze liknavý a svévolný postup stěžovatelky. Podle stěžovatelky vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (odkazuje přitom na již citované nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05) a též i Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 ze dne 17. 6. 2015), že je třeba se zabývat naplněním obou podmínek zvlášť a je nepřípustným odchýlením od této judikatury, jestliže se obecné soudy nezabývaly kumulativním naplněním obou uvedených podmínek.
6. Dále stěžovatelka namítá, že posouzení Nejvyššího soudu stran otázky aktivní legitimace vedlejšího účastníka b) a rozpornosti jím uplatněného nároku s dobrými mravy je nesprávné, uzavřel-li, že dovolací námitky stěžovatelky vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud, a proto pro vady skutkových zjištění nebylo shledáno dovolání přípustným. Stěžovatelka zjištěný skutkový stav považuje za stále shodný (byla uzavřená stejná postupní smlouva); dovolací námitky spočívají v jeho právní interpretaci, tj. v posouzení zda byl postoupen celý restituční nárok nebo jen jeho části, zda nejde o připuštění pravé retroaktivity na úkor stěžovatelky a obcházení vůle zákonodárce při zakotvení tzv. první restituční tečky, což stěžovatelka považuje za otázku právní a v této části mělo být dovolání stěžovatelky jako přípustné projednáno. Přitom namítá, že nebyly zohledněny právní závěry vyznívající ve prospěch stěžovatelky, jež byly učiněny v jiné obdobné věci, ve které obecné soudy neshledaly aktivní legitimaci žalobce z důvodu postoupení celého jeho evidovaného restitučního nároku.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Okresní soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a zcela odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Odvolací soud odkazuje především na bod 9 odůvodnění svého rozsudku, ve kterém je popsán postup vedlejších účastníků při uplatňování jejich nároku, a na tyto závěry poukazuje. K námitce postoupení pohledávky odvolací soud odkazuje na bod 11 odůvodnění svého rozsudku.
10. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že kritéria přípustnosti dovolání jsou stanovena zákonem a posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy dovolacího soudu; vlastní obsah procesního rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání zásadně nepodléhá přezkumu Ústavního soudu [odkazuje přitom na nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1979/17 ze dne 13. 9. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Nejvyšší soud není instancí skutkovou, ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění, jak byly učiněny soudy nižších stupňů. Argumentace stěžovatelky o nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka b) je totožná s argumentací uplatněnou v dovolacím řízení, přičemž - jak již Nejvyšší soud uvedl v napadeném usnesení - soudy nižších stupňů dospěly na rozdíl od stěžovatelky ke skutkovému závěru, že vedlejší účastník b) postupní smlouvou postoupil toliko část své pohledávky. Závěrem Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
11. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření polemizují s dílčími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Podle nich nelze v závěru obecných soudů o důvodnosti jejich žaloby z hlediska ústavního pořádku cokoli vytknout, neboť obecné soudy na základě konkrétních skutkových zjištění učinily závěr o tom, že stěžovatelka i přes aktivní přístup vedlejších účastníků jako oprávněných osob vůči nim postupovala liknavě či svévolně. Podle vedlejších účastníků obecné soudy žádné normy, jež by mohly zakládat nepřípustnou pravou retroaktivitu, neaplikovaly. Ohledně otázky aktivní legitimace vedlejšího účastníka b) stěžovatelka vychází ze zcela jiného skutkového základu, než jaký byl v řízení zjištěn obecnými soudy, tj. že vedlejší účastník b) postoupil na třetí osobu pouze část svého restitučního nároku, přičemž jde o závěr skutkový, učiněný na základě řádného hodnocení provedených důkazů. Není pak úlohou Nejvyššího a tím spíše Ústavního soudu přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů.
12. V replice k vyjádřením účastníků řízení a vedlejších účastníků stěžovatelka především setrvala na své argumentaci uplatněné v její ústavní stížnosti.
V. Posouzení Ústavního soudu
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků, vyžádaného soudního spisu okresního soudu sp. zn. 13 C 260/2017 a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
14. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Proces interpretace a aplikace podústavního práva dosahuje ústavněprávní intenzity pouze tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné svévole, spočívající jednak v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně rozvedly, z jakých důvodů nepovažovaly za důvodnou argumentaci stěžovatelky týkající se otázky jejího liknavého, svévolného či diskriminačního postupu vůči vedlejším účastníkům. Obecné soudy dále přesvědčivě vysvětlily, proč bylo nutné, aby nahradily projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu podle zákona o půdě. Řádně se zabývaly i otázkou aktivního přístupu vedlejších účastníků, jimž se za situace, kdy stěžovatelka setrvala na svém závěru o nedůvodnosti přecenění jejich restitučního nároku, nedá nedostatek aktivního přístupu vyčítat.
17. Uvedený postup obecných soudů nelze považovat za odepření soudní ochrany stěžovatelky ani za porušení jejího vlastnického práva a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Naopak, nárok vedlejších účastníků vůči stěžovatelce hodnotily v souladu s právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. např. již citované nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02, sp. zn. III. ÚS 495/05, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3169/07 ze dne 13. 1. 2010 (N 5/56 SbNU 41)] a svá rozhodnutí srozumitelně a podrobně odůvodnily. Odůvodnění Nejvyššího soudu obsahuje početné odkazy na jeho vlastní přiléhavou judikaturu (srov. rozhodnutí uvedená v bodě 3 tohoto usnesení) a v části posouzení dovolacích námitek týkajících se liknavého a svévolného postupu stěžovatelky jej lze označit za vyčerpávající. Opomenout nelze v této souvislosti ani povinnost státu a jeho orgánů postupovat v restitučních věcech tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému přístupu k oprávněným osobám, který hrozí případnou další křivdou [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1688/09 ze dne 29. 10. 2009 (N 229/55 SbNU 155) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne 3. 6. 2021], s níž jsou napadená rozhodnutí souladná.
18. Jde-li o námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud nevypořádal otázky aktivní legitimace vedlejšího účastníka b) a rozpornosti jím uplatněného nároku s dobrými pro jejich odlišný skutkový stav věci, než jak byl zjištěn nalézacím a odvolacím soudem, Ústavní soud k tomu uvádí, že rozhraničení právních a skutkových závěrů nemusí být vždy jednoznačné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527) nebo nález sp. zn. III. ÚS 3127/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 236/87 SbNU 827)]. Je především na Nejvyšším soudu, aby posoudil, zda stěžovatelka uplatnila způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
19. Stěžovatelka svoji dovolací argumentaci založila na předpokladu, že postupní smlouvou ze dne 25. 8. 2003 byl převeden celý restituční nárok vedlejšího účastníka b) - včetně souvisejících nároků podle zákona o půdě - a nikoli pouze jeho nominálně určená část. Následně formulované otázky hmotného nebo procesního práva pak předkládá Nejvyššímu soudu variantní východisko (pro stěžovatelku příznivé) k posouzení přípustnosti stěžovatelčina dovolání, vycházející z jiných závěrů, než jak je učinily nalézací a odvolací soud, bez ohledu na jejich skutkovou či právní povahu. Odmítl-li se Nejvyšší soud zabývat uvedenými dovolacími námitkami stěžovatelky zabývat z důvodu, že se zakládají na zjevně jiném skutkovém stavu věci, než z jakého vyšel při jejím právním posouzení odvolací soud, neshledává v takovém závěru Ústavní soud prvek neakceptovatelné svévole či jiné zjevné ústavněprávní vady.
20. Ačkoli Ústavní soud nesdílí jednoznačné přesvědčení Nejvyššího soudu o tom, že závěr o postoupení pohledávky je závěrem skutkovým, nemůže ani odhlédnout od skutečnosti, že v nyní projednávané věci jde o restituční nároky oprávněných osob podle zákona o půdě, jehož primárním záměrem je zmírnění následků některých majetkových křivd [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 6/95 ze dne 26. 6. 1995 (N 37/3 SbNU 271), nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113) nebo již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05], které ani 30 let od účinnosti tohoto zákona stále nebyly pravomocně vypořádány. Ústavní soud tak nepovažuje za žádoucí, aby řízení v dané věci bylo nadále vůči restituentům nepřiměřeně prodlužováno a dávalo tak za vznik další křivdě. Jestliže se Ústavní soud neztotožňuje zcela s úvahou Nejvyššího soudu o povaze závěrů odvolacího a nalézacího soudu, nedospěl v tomto konkrétním případě k závěru, že by to byl důvod pro jeho výjimečnou ingerenci.
21. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu