ECLI:CZ:US:2021:1.US.3363.20.1
sp. zn. I. ÚS 3363/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL. M, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 505/2, proti sdělení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1014/2020-8 ze dne 2. října 2020, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 sp. zn. 2 ZN 2562/2019 ze dne 15. července 2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, č. j. KRPA-355229-26/TČ-2019-000073 ze dne 1. června 2020, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policie"), odložila věc podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), neboť nezjistila, že by šlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "státní zastupitelství") napadeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítlo jako nedůvodnou. Zástupce stěžovatelky byl státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "přezkumné státní zastupitelství") vyrozuměn o výsledku přezkumu, vykonaného na základě jeho podnětu o tom, že postup státního zastupitelství byl správný a podnět k přezkumu nebyl důvodný.
II.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, které nezahájením trestního stíhání porušily její práva zakotvená v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí následující: V minulosti se setkala s charismatickým knězem, který ji v jejích sedmnácti letech osahával. Později při studiu na vysoké škole poznala vyučujícího, rovněž kněze, který díky své teologické erudici získal její důvěru a v roce 2007 se stal vedoucím její diplomové práce. Poté, co se mu svěřila se svými trýznivými vzpomínkami na kněze, nabídl jí "pomoc", která měla spočívat v obnažování stěžovatelky, chvále a dotýkaní se jejího těla, později sám učitel vyžadoval vzájemné dotyky. V roce 2008 navštívil vyučující stěžovatelku pod záminkou duchovního rozhovoru, požadoval však pohlavní styk.
4. Stěžovatelka se cítila paralyzována, později mu své negativní pocity sdělila, načež jí slíbil, že uvedené jednání se nebude opakovat; přesto se tak počátkem roku 2009 stalo znovu, v období kdy stěžovatelka prožívala rodinnou ztrátu a měla závažné zdravotní obtíže, a proto se neúspěšně snažila změnit vedoucího diplomové práce. Teprve dokončení studia vedlo k přerušení jejich vzájemného kontaktu, aniž by se stěžovatelka od učitele dočkala omluvy či uznání viny. To vše vedlo k jejím dalším závažným zdravotním potížím (posttraumatická stresová porucha, sekundární deprese aj.). Přestože věc začal již v roce 2009 řešit řád, jehož byl učitel příslušníkem, až do roku 2019 stěžovatelku neinformoval, jaké kroky vůči učiteli učinil; teprve na základě urgencí se dozvěděla o jeho přemístění mimo území České republiky a omezení jeho církevní činnosti. Řád sice označil jednání učitele za nesprávné, nikoliv však za trestné, a proto neinicioval žádné kroky k trestnímu či církevnímu řízení.
5. Na základě oznámení třetí osoby, znalé stěžovatelčiných traumat, bylo jiným policejním orgánem zahájeno trestní řízení proti knězi a bylo uzavřeno s tím, že jeho jednání v roce 1999 mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona, ale s ohledem na běh času je trestní řízení promlčeno; vyplynulo přitom, že zneužívání se mělo týkat více osob, z nichž většina nebyla ochotna vypovídat. Na základě výslechu stěžovatelky postoupil policejní orgán informace týkající se učitele policii, která dne 20. listopadu 2019 zahájila řízení a dne
1. června 2020 vydala napadené usnesení. Stěžovatelka považovala rozhodnutí za předčasné, a proto proti němu podala stížnost, později blíže odůvodněnou, s její argumentací se však nevypořádalo ani státní zastupitelství, stejně jako následným podnětem přezkumné státní zastupitelství.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení pochybily, zasáhly do jejího práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí. Bez autoritativního pojmenování aktivit učitele nedojde k jejímu vnitřnímu uzdravení; nebude-li označena za oběť, nedokáže se bránit pomluvám (že svádí kněze) a hrozí opakování jednání učitele i přehlížení jeho chování řádem. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že uvedených cílů nemůže dosáhnout například žalobou na ochranu osobnosti, neboť by nebyla schopna unést důkazní břemeno, zejména za situace, kdy centrum řádu sídlí mimo území České republiky, a proto je komunikace i získávání dokumentů značně obtížné. Žalobu na ochranu osobnosti nepovažuje za účinný prostředek nápravy a je přesvědčena, že k dosažení nápravy nelze použít jinou cestu než trestní řízení, které jediné může zajistit účinnou nápravu, a to i pro delší promlčecí lhůty.
7. Stěžovatelka poukazuje na zakotvení práva na účinné vyšetřování sexuálních deliktů, které by se mělo týkat každého nekonsenzuálního sexuálního styku, přestože se k této problematice staví zdrženlivě jak Ústavní soud, tak i orgány činné v trestním řízení. Je přesvědčena, že v jejím případě, i s ohledem na nenapravitelný zásah do její autonomie, narušení lidské důstojnosti a ponižující zacházení, mělo proběhnout řádné vyšetřování. Stěžovatelka uvádí, že se nacházela ve zranitelném postavení (studentka - učitel/duchovní vůdce), byla zneužita její mimořádná zranitelnost (smrt otce, operace srdce). Učitel se sexuálně uspokojoval, ač mu byl znám její nezájem o intimní vztah, stejně jako její neschopnost bránit se jednání působícímu jí bolest a utrpení. Orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s její argumentací a nedostatečně zjistily skutkový stav; její argumentace byla ignorována, státní zastupitelství se jí zabývalo pouze formálně a zcela akceptovalo závěry policie. Podle stěžovatelky je usnesení nedostatečné a nepřezkoumatelné [viz nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. června 2005 (N 126/37 SbNU 587)], i přezkumné státní zastupitelství se zabývalo podnětem jen formálně.
8. Stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly její projev nesouhlasu, přestože se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí vyšetřování znásilnění zaměřit na otázku nesouhlasu oběti, a to i v případě absence fyzického odporu. Policie uvedla, že stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas v době, kdy sexuální projevy neprobíhaly, ale nezabývala se otázkou, zda měl učitel jakýkoliv důvod domnívat se, že dříve vyjádřený nesouhlas již neplatí. Podle stěžovatelky provedly orgány činné v trestním řízení zužující výklad skutkových podstat trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání (§241 a 243 trestního zákona) a vyloučily spáchání znásilnění za použití násilí, neboť stěžovatelka jakékoliv násilí výslovně popřela; policie se však vůbec nezabývala jejím uvedením do stavu bezbrannosti (§89 odst. 6 trestního zákona). Státní zastupitelství stav bezbrannosti vyloučilo s ohledem na její věk a absenci duševní poruchy či jiné choroby vylučující vyjevit vůli, aniž by zjišťovaly možné příčiny tvrzené paralýzy v době útoku.
9. Stěžovatelka uvádí, že i dospělá osoba může být ve stavu bezbrannosti. Přestože trestní zákon nekriminalizoval zneužití závislosti nebo postavení u dospělé oběti, měly podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení upřednostnit takovou interpretaci znaku, která kriminalizaci takového jednání zajišťuje. Podle stěžovatelky byla nesprávně aplikována zásada nula crimen sine lege, neboť nejde o rozšíření popisu trestného jednání, ale o interpretaci pojmu bezbrannosti, která má být vykládána co nejšířeji (viz například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 929/2011 ze dne 24. srpna 2011 a sp. zn. 3 Tdo 1296/2013 ze dne 29. ledna 2014). Rovněž pojem svěření dozoru vyložily orgány činné v trestním řízení úzce, že nebyla-li dítětem, žákyní, chovankou či osobou omezenou na svéprávnosti, nebyla svěřena dozoru vedoucímu diplomové práce. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly charakterem duchovního otcovství - fakticky omezujícím svobody rozhodování stěžovatelky.
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutkový stav (způsob vyjádření nesouhlasu, duchovní otcovství, informace řádu o sexuálních prohřešcích učitele, dopad jednání kněze na psychiku a z toho plynoucí neschopnost vyjádřit vůli navenek, dopad jednání na její zdraví, řádný výslech učitele, včetně možnosti klást mu otázky) dostatečně zjištěn nebyl, a proto navrhuje Ústavnímu soudu vyhovět ústavní stížnosti. S ohledem na dobu, která od jednání učitele uplynula, požaduje stěžovatelka projednání její věci Ústavním soudem mimo pořadí tak, aby mohlo být trestní stíhání zahájeno před uplynutím promlčecí doby trestného činu znásilnění.
III.
11. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.
12. Náměstek pro dohled a přezkumné řízení přezkumného státního zastupitelství nepovažuje námitky stěžovatelky za relevantní, nebylo porušeno její právo na účinné vyšetřování ani jiná základní práva. Policie po pečlivém provedení všech podstatných důkazů rozhodla o odložení věci. Nelze přitom souhlasit s názorem stěžovatelky, že povinnost trestat každý nekonsenzuální sexuální akt plynoucí z čl. 3 a 8 Evropské úmluvy o lidských právech se má projevit rozšiřujícím výkladem znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění či nepřípadnou aplikací pojmu bezbrannosti; ve věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit zneužití bezbrannosti. Uvedl, že sice nebyla zjišťována přítomnost duševní poruchy, nic však nenasvědčovalo přítomnosti poruchy bránící probíhající jednání přiléhavě vyhodnotit a přiměřeně a účinně na ně reagovat. Ke vztahu "duchovní otcovství" uvedl, že jej nejde klást na roveň vztahu omezujícího svobodu rozhodování - omezuje-li osoba duchovně vedená svoji svobodu na základě takového vztahu, jde o omezení dobrovolné, založené na její svobodné vůli.
13. Obvodní státní zástupce pro Prahu 6 uvedl, že stěžovatelka opakuje své stížnostní námitky proti rozhodnutí policie, s nimiž se státní zastupitelství vypořádalo, na usnesení odkázal a citoval z něj stěžejní části odůvodnění.
14. Vrchní komisařka policie uvedla, že se věcí důkladně zabývala, reagovala na všechny kroky aktivního zástupce stěžovatelky a neporušila právo na účinné vyšetřování.
15. Repliku stěžovatelka k vyjádřením neuplatnila.
IV.
16. Z napadených usnesení se podává, že policie odložila podezření ze spáchání trestného činu, jehož se měl dopustit učitel tím, že "zneužil duchovní závislosti poškozené na své osobě jako na zpovědníkovi, duchovním rádci a pedagogovi...", poté, co provedla výslechy stěžovatelky, další osoby a distančně i učitele, přičemž jednotlivé výpovědi vzájemně korelovaly a nebylo pochyby, k čemu mezi učitelem a stěžovatelkou došlo. Úkolem policie bylo, v souladu s čl. 39 Listiny i čl. 7 odst. 1 Úmluvy, posoudit, jaký zákonem definovaný trestný čin mohl být zjištěným jednáním učitele spáchán. Jednání učitele vykazovalo znaky trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. ledna 2010 (dále jen "trestní zákoník"). Vzhledem k tomu, že kontakty mezi učitelem a stěžovatelkou byly ukončeny dne 2. září 2009, nemohlo k šetřenému jednání dojít po tomto datu. Podle §1 trestního zákoníku je čin trestný jen tehdy, byla-li jeho trestnost zákonem stanovena dříve, než byl spáchán, bylo pro posouzení jednání učitele možno aplikovat výhradně trestní zákon účinný od 1. ledna 1962 do 31. prosince 2009. Policie však nezjistila, že by jednání naplnilo znaky trestného činu pohlavního zneužívání (§243 trestního zákona) či trestného činu znásilnění (§241 trestního zákona).
17. Postup a rozhodnutí policie přezkoumalo na základě stížnosti stěžovatelky státní zastupitelství, které z předložených podkladů vyvodilo shodné závěry, tedy, že jednání nelze označit jako trestný čin podle tehdy platné právní úpravy. Státní zástupkyně přezkumného státního zastupitelství neshledala pochybení v napadeném postupu státního zastupitelství; nepřisvědčila námitce zneužití bezbrannosti jako jednoho z alternativních znaků trestného činu znásilnění (§241 trestního zákona) a odkázala na judikovaný rozdíl mezi závislostí a bezbranností [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. 2 To 12/2013 (R 18/2014)]. Ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání (§243 trestního zákona) sice o závislost šlo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 sp. zn. 6 Tdo 450/2017), avšak stěžovatelka nebyla nezletilá ani svěřena dozoru učitele. Podle státní zástupkyně by v případě podmínění dokončení diplomové práce sexuálními kontakty mohlo jít o trestný čin vydírání (§235 trestního zákona), takový požadavek však ani podle stěžovatelky učitel nevyslovil.
18. Základem ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelky se závěry orgánů činných v trestním řízení, které nezahájily trestní stíhání učitele. Posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem či nikoli, vychází ze zákonné definice konkrétního trestného činu, a nikoliv od očekávání poškozeného. Ústavní soud se v minulosti již zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby a judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)].
19. Stát je povinen zajistit ochranu základních práv prostřednictvím efektivního trestního řízení a jeho selhání v této otázce může i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva představovat porušení chráněných práv osoby trestným činem dotčené; k tomu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. března 2015 (N 51/76 SbNU 691) uvedl: "[Ú]činné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury ESLP: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici ... Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti.".
20. Efektivní ochrana vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování v souladu s trestním řádem prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, a to vždy, je-li podezření na spáchání trestného činu [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. října 2013 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Požadavek účinného vyšetřování je však procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu a nelze ji vztahovat k výsledku [viz též nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. O porušení takového požadavku proto nejde, tvrdí-li protiprávnost stěžovatelka, přesvědčena, že pro ni nepříznivý výsledek vyšetřování je zaviněn špatným postupem orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka zjevně spatřuje narušení svých práv v jednání učitele, respektive nenaplněným očekáváním zásahu orgánů veřejné moci. Je přesvědčena, že učitel měl být stíhán a potrestán, protože dosažení satisfakce jinou cestou (žalobou na ochranu osobnosti) je spjato se značnými obtížemi.
21. Podle čl. 7 Listiny je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí; každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; nikdo nesmí být mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (obdobně i čl. 3 Úmluvy). Jde především o záruku na zachování tělesné a duševní integrity a vyloučení jakýchkoliv nedobrovolných zásahů. Článek 10 Listiny pak zaručuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (též čl. 8 Úmluvy). Tato záruka směřuje především proti vměšování se a zásahům veřejné moci, pokrývá ale i záruku ochrany proti zásahu jiných osob.
22. Ústavní soud rozumí stěžovatelce, kterou zklamala osoba, jíž důvěřovala, a namísto slíbené pomoci s řešením v té době existujících problémů spektrum problému rozšířila; stěžovatelka ztratila důvěru v někoho, komu se svěřila se svými niternými pocity, byla tím zpochybněna její víra i víra v sebe sama, což mělo dopad na její psychiku. Takové narušení uznaly i orgány činné v trestním řízení, které opakovaně konstatovaly, že šetřené jednání učitele bylo nemorální a neetické. Šlo o nepřijatelné porušení mravních pravidel spjatých zejména s očekáváným chováním představitele církve, které však přísluší sankcionovat podle morálních nebo církevních regulí. Ne každé neetické či společensky nepřijatelné jednání je trestným činem a podléhá kontrole obecných soudů, které jediné rozhodují o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny); příslušné orgány veřejné moci v rámci jim svěřené kompetence nezjistily konflikt s platnou právní normou.
23. Ústavní soud nekontroluje rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zkoumá, zda orgány veřejné moci svým postupem neporušily zaručená práva. Subjektivní přesvědčení stěžovatelky o takovém zásahu není možné bez dalšího akceptovat. Bylo provedeno důkladné šetření všech relevantních okolností, protiprávnost však zjištěna nebyla. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanoveným standardům vyšetřování věci dostálo a nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení porušily svá zákonem vymezená práva; postup policie, státního zastupitelství, přezkumného státního zastupitelství, i způsob, jak řízení uzavřely, byl zcela v rámci jim zákonem svěřených kompetencí, a byl dostatečně a srozumitelně odůvodněn. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem. Ústavně konformní postup orgánů činných v trestním řízení v souladu trestními předpisy nezasáhl práva stěžovatelky způsobem, který v ústavní stížnosti předestřela.
24. Ústavní soud současně poukazuje na fakt, že cesta zvolená stěžovatelkou, nemá sloužit k usnadnění jejího procesního postavení či nahrazení její jiné aktivity, ale má být užita jen v případě závažného pochybení, které porušuje státem chráněné zájmy. Řešení cestou trestního řízení je procesním postupem ultima ratio, který nemá sloužit k tomu, aby byly účastníkovi obstarány podklady důležité pro úspěch v jiném případném řízení.
25. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu