ECLI:CZ:US:2021:1.US.3365.20.1
sp. zn. I. ÚS 3365/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o., se sídlem Laurinova 2800, Praha-Stodůlky, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 23 Cdo 2404/2019-281 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020 č. j. 70 Co 111/2018-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II
Obvodní soud pro Prahu 3 ve věci žalobkyně CEMEX Czech Republic, s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") proti žalované Kajima Czech Design and Construction, s.r.o. (dále jen "žalovaná"), o 3 268 020,92 Kč s příslušenstvím, usnesením ze dne 6. 2. 2018 č. j. C 378/2016-186 podle §106 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že rozhodčí doložka byla v čl. 19.2 ve smlouvě o dílo sjednána platně.
Ve vztahu k poukazu stěžovatelky na to, že uvedené ujednání bylo po revizi smlouvy v ní ponecháno nedopatřením, soud konstatoval, že je to pro posouzení věci nerozhodné, neboť smlouva byla uzavřena při podnikatelské činnosti a podnikatelé mají povinnost dostatečně pečovat o svá práva. Vzal v úvahu ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), které stanoví, že není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Za nedůvodnou považoval také námitku k určení jména, počtu rozhodců a způsobu jejich ustanovení, a to s odkazem na §7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 95/2006 a 32 Cdo 2282/2008). Neopodstatněná je podle soudu též námitka týkající se tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci specifikace odměňování rozhodců, jelikož určení způsobu odměňování není obligatorní náležitostí rozhodčí doložky. Odmítl rovněž námitku vznesenou k neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci určení okamžiku či způsobu zahájení rozhodčího řízení, je-li způsob a okamžik zahájení rozhodčího řízení jasně vymezen v ustanovení §14 zákona o rozhodčím řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2018 č. j. 70 Co 111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019 č. j. 70 Co 111/2018-258, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že rozhodčí doložka je v dané věci sjednána platně.
Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018 č. j. 70 Co 111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019 č. j. 70 Co 111/2018-258, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že se odvolací soud při výkladu smluvního ujednání rozhodčí smlouvy (doložky) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu projevu vůle. Podle něj z obsahu čl. 19.2 smlouvy o dílo vyplývá jednoznačná vůle stran podřídit se rozhodčímu řízení. Správným dovolací soud neshledal ani závěr odvolacího soudu o neurčitosti rozhodčí doložky. Konstatoval, že z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že rozhodčí doložka je sjednána platně, i když není výslovně určeno k jakému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z určitého okruhu právních vztahů se váže, neboť se vždy váže k řešení sporů ohledně práv a povinností vznikajících mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když znovu přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §212, §212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Připomněl, že Nejvyšší soud v citovaném zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor, že z čl. 19.2 smlouvy o dílo, v němž byla obsažena rozhodčí doložka, vyplývá jednoznačná vůle stran podřídit se rozhodčímu řízení. Rovněž neshledal, že by tato rozhodčí doložka byla neurčitá, když jasně deklaroval, že rozhodčí doložka se vždy váže k řešení sporů ohledně práv a povinností vznikajících mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána.
III
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti především připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a také otázku její přípustnosti, když poukázala na to, že nápravy nemůže dosáhnout prostřednictvím žádného opravného prostředku, neboť je nepochybné, že by případné dovolání proti druhému usnesení městského soudu Nejvyšší soud odmítl. Dále tvrdí, že nikdy neměla v úmyslu vyloučit vzájemné spory se žalovanou z pravomoci civilních soudů, ujednání v čl. 19.2 smlouvy o dílo v ní zůstalo v důsledku zjevného nedopatření. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že civilní soudy předmětný článek smlouvy o dílo vyložily výlučně na základě jeho textu, aniž by se zabývaly vůlí a úmyslem smluvních stran či okolnostmi, za nichž byla smlouva o dílo uzavřena.
IV
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud tak zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06). Ochranou ústavně zaručených práv a svobod totiž není pověřen jen Ústavní soud, nýbrž všechny orgány veřejné moci, především obecné soudy, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 259/97 či I. ÚS 46/12 ).
Stěžovatelka napadá zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 23 Cdo 2404/2019-281 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020 č. j. 70 Co 111/2018-308, proti kterému - jak Ústavní soud zjistil z internetové databáze infoSoud - uplatnila dovolání.
Ústavní soud za této situace poukazuje na to, že i když se Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky již vyjádřil v jiném rozhodnutí, není vyloučeno, že v nově zahájeném dovolacím řízení přijme rozhodnutí jiné, na jehož základě by došlo k dalšímu procesnímu postupu. Nelze proto souhlasit s tvrzením, že řízení o dovolání je za dané situace opravným prostředkem neefektivním či zbytečným, neboť je způsobilý dosáhnout změny ve prospěch stěžovatelky (tzv. subjektivní efektivita, jež ve sledovaných souvislostech významná není, viz k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1384/09 nebo III. ÚS 60/11). Stěžovatelčina argumentace tzv. systémovou neefektivitou je proto pouhou spekulací (srov. mutatis mutandis bod 10. usnesení sp. zn. III. ÚS 947/15). Kromě toho tvrzení tzv. systémové neefektivity procesního prostředku lze úspěšně uplatnit pouze v souvislosti s výjimkou přípustnosti předpokládanou §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. bod 6. usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13). Naplnění jejích znaků však stěžovatelka v nyní posuzované věci netvrdí.
Ústavní soud se proto nemůže zabývat ústavní stížností, neumožnila-li stěžovatelka předtím, než se na něj obrátila, civilním soudům napravit jí namítaná porušení svých ústavně zaručených práv a dokud nevyčerpala všechny prostředky k jejich ochraně. Ústavní soud mimo jiné judikoval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3461/20), že stěžovatel toliko předjímá nepříznivý výsledek dovolacího řízení, založený na jím dovozovaném nerespektování ústavněprávních norem (srov. mutatis mutandis bod 10. usnesení sp. zn. III. ÚS 3908/19). Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení, konstatuje, že se v budoucnu námitkami stěžovatelky může zabývat, to však pouze za takové procesní situace, za které bude možno ústavní stížnost považovat za přípustnou, a budou-li splněny zbývající procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj