ECLI:CZ:US:2021:1.US.38.21.1
sp. zn. I. ÚS 38/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem, sídlem kanceláře Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 4 Tdo 1066/2020 - 1177, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti a usnesení Nejvyššího soudu získaného z veřejně přístupné databáze Rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (viz https://www.nsoud.cz) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 5. 2019 sp. zn. 3 T 18/2019 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu pěti roků a byla mu uložena povinnost uhradit poškozené vzniklou majetkovou škodu. Rozsudek krajského soudu není ústavní stížností napaden.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 12 To 66/2019 odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítl. Rozsudek vrchního soudu není ústavní stížností napaden.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dále uvedl, že námitky stěžovatele uplatněné v dovolání již byly uplatněny v odvolání. Stěžovatel, podle Nejvyššího soudu, sice namítal přítomnost extrémního rozporu mezi důkazy provedenými krajským soudem a jeho skutkovými zjištěními, avšak jeho námitky směřovaly k upřednostnění jím zastávaného hodnocení důkazů, před hodnocením provedeným krajským soudem. Nejvyšší soud dále uvedl, že byly splněny všechny trestním zákoníkem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a spolupachatelství. Nejvyšší soud se také vyjádřil ke stěžovatelově námitce subsidiarity trestněprávní represe. K tomu uvedl, že pokud byly jednáním stěžovatele naplněny všechny zákonem předvídané znaky trestného činu, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozené osoby by mohlo být použito i prostředků práva soukromého, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestněprávní represe. Na závěr své argumentace Nejvyšší soud uvedl, že neshledal žádný zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v jeho případě obecné soudy postupovaly v rozporu s jeho ústavně garantovaným právem na soudní ochranu, které je vysloveno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho základních práv a svobod tím, že při rozhodování o jeho dovolání nevěnoval dostatečný prostor namítanému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně stěžovatel dovozuje zásah do svých ústavně chráněných práv a svobod tím, že Nejvyšší soud aproboval závěr o vině vyslovený krajským soudem, který však nevycházel ze spolehlivě zjištěných skutečností. V tomto bodě své stížnosti stěžovatel odkazuje na setrvalou rozhodovací praxi Ústavního soudu požadující ústavní konformitu důkazního řízení a cituje z nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) a usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579).
7. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami stran naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Trvá na tom, že se nedopustil protiprávního jednání a svým jednáním neuvedl nikoho v omyl. Nejvyšší soud proto, podle názoru stěžovatele, jednal v rozporu s principem presumpce neviny a zasáhl do stěžovatelova práva na soudní ochranu. V tomto bodě stěžovatel opět rozsáhle cituje z rozhodovací praxe Ústavního soudu, věnující se normativní přednosti narace respektující presumpci neviny: viz nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479), usnesení sp. zn. II. ÚS 116/06 ze dne 31. 8. 2006 a nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269).
8. Nejvyšší soud také podle názoru stěžovatele dospěl k závěru nesouladnému s ústavním pořádkem při posuzování jeho námitky k nesprávné právní kvalifikaci jednání, včetně spolupachatelství. Podle stěžovatele nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky spolupachatelství, protože neměl v úmyslu obohacovat sebe nebo jiného. Nejvyšší soud podle stěžovatele přisvědčil nelogickým skutkovým závěrům krajského soudu. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že Nejvyšší soud nesprávně zhodnotil zásadu subsidiarity trestní represe a upřednostnil trestněprávní řešení vzniklé situace, namísto vhodnějšího soukromoprávního řešení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat, ale je povinen se zaměřit na to, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem.
11. S vědomím omezení své pravomoci posoudil Ústavní soud i ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu.
12. Stěžovatel napadá postup Nejvyššího soudu, který dle jeho názoru nevěnoval dostatečnou pozornost namítanému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují k odlišnému hodnocení skutkového stavu případně k důkaznímu řízení, což však nejsou důvody zařazené mezi důvody dovolání předvídané trestním řádem (§265b odst. 1 trestního řádu). Při posuzování námitek tohoto typu má Ústavní soud pravomoc zasáhnout pouze v případě, když důkaz není proveden způsobem, který zákon připouští, [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Když dochází k tzv. opomenutým důkazům [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)] nebo existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ani k jedné z těchto situací však nedošlo a usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje vady, které by odůvodnily zásah Ústavního soudu. Postup Nejvyššího soudu je zcela ústavně konformní a nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Je také důležité připomenout, že stěžovatel svou stížnost nesměřuje proti rozsudku krajského soudu, před nímž probíhá důkazní řízení v největším rozsahu, ale napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu.
13. Nejvyšší soud také jasně a srozumitelně vysvětlil, proč považuje závěry soudů nižších stupňů o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu za správné. Narace předkládaná stěžovatelem, na které staví své právní hodnocení, včetně odlišného hodnocení důkazů, byla vyvrácena Nejvyšším soudem bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud přitom nijak neporušil princip presumpce neviny a předkládané závěry dostatečně vysvětlil.
14. Týž závěr o ústavní konformitě platí i pro namítané neuplatnění zásady subsidiarity trestněprávní represe. Nejvyšší soud předložil racionální argumentaci založenou na trestním zákoníku, která je souladná s principem ochrany základních práv a svobod.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu