ECLI:CZ:US:2021:1.US.408.21.1
sp. zn. I. ÚS 408/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelek 1) A. a 2) M. B., jednajících prostřednictvím zákonné zástupkyně L. K. a zastoupených Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 189/2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 296/2020-73 ze dne 1. 12. 2020, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Nemocnice Na Bulovce, se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U Okresního soudu v Kladně (dále jen "nalézací soud") bylo pod sp. zn. 25 C 47/2020 k žalobě vedlejší účastnice proti nezletilým stěžovatelkám vedeno řízení o zaplacení 175 297 Kč z titulu úhrady za poskytnutou poporodní péči za dobu, kdy stěžovatelky nebyly účastny na veřejném zdravotním pojištění. Vedlejší účastnice vzala žalobu zpět poté, co obdržela rozhodnutí Veřejné zdravotní pojišťovny (dále jen "pojišťovna") o zpětném pojištění stěžovatelek od data jejich narození, které tak pokrylo její pohledávku. Řízení bylo proto zastaveno; vedlejší účastnici byla nalézacím soudem uložena povinnost nahradit žalovaným stěžovatelkám náklady řízení ve výši 48 366 Kč (výrok II usnesení č. j. 25 C 47/2020-58 ze dne 26. 10. 2020).
2. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodoval napadeným usnesením o odvolání vedlejší účastnice proti zmíněnému nákladovému výroku II usnesení nalézacího soudu a změnil jej tak, že vedlejší účastnici se za použití §150 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") nepřiznává náhrada nákladů nalézacího řízení; stejně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Vyšel přitom z toho, že ve věci je třeba aplikovat §146 odst. 2, větu druhou, o. s. ř., neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu lze důvod zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí spatřovat v chování stěžovatelek (usnesení sp. zn. 22 Cdo 4308/2013 ze dne 28. 1. 2014 a usnesení sp. zn. 23 Cdo 4097/2013 ze dne 21. 2. 2014); na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že právo na náhradu nákladů řízení svědčí vedlejší účastnici, nikoli stěžovatelkám. S ohledem na zranitelné postavení nezletilých stěžovatelek (v době jeho rozhodování ve věku jednoho roku) však procesně úspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení nepřiznal.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelky jako osoby oprávněné a řádně zastoupené zákonnou zástupkyní (u níž není s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy důvodu uvažovat o možném střetu zájmů a nutnosti ustanovení kolizního opatrovníka) i advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení usnesení odvolacího soudu pro porušení práva na soudní ochranu a ochranu majetku ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádějí, že jsou si vědomy restriktivního přístupu Ústavního soudu k otázce nákladů řízení a jejímu potenciálu zasáhnout základní práva stěžovatele, domnívají se však, že v jejich případě jde o připuštěnou výjimku v podobě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, doprovázeného významným dopadem napadeného rozhodnutí do sféry stěžovatelek [viz nález sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 (N 89/81 SbNU 471)]. Odvolací soud aplikoval právní úpravu svévolně, překvapivě a své rozhodnutí ani dostatečně neodůvodnil [nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 129/34 SbNU 311); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ač Ústavní soud nezpochybňuje význam ušlé částky (48 366 Kč) pro rozpočet dotčené rodiny, nesdílí přesvědčení stěžovatelek o jejich "zjevném úspěchu" ve věci a o "nepodloženém nároku" vedlejší účastnice, proti kterému byly nuceny uplatnit obranu. Skutkově nebylo sporu o tom, že zdravotní péče, za níž vedlejší účastnice nárokovala úhradu, byla poskytnuta, ani o tom, že původně vedlejší účastnice vycházela z tvrzení pojišťovny, že stěžovatelky nebyly ve sporném období na veřejném zdravotním pojištění účastny, a teprve v průběhu řízení změnila pojišťovna své stanovisko a rozhodla o pokrytí nákladů poskytnuté péče z veřejného zdravotního pojištění. To jsou rozhodné okolnosti z hlediska předmětu řízení a vzájemného vztahu stěžovatelek a vedlejší účastnice.
6. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že odvolací soud dospěl k logickému a přesvědčivě odůvodněnému závěru, že procesní zavinění na zastavení řízení netíží vedlejší účastnici. Ať už tedy byla správná jeho úvaha o procesním zavinění stěžovatelek podle §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. a současné moderaci práva vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení, kterou jí podle §150 o. s. ř. nepřiznal, anebo by se jako přiléhavější jevil závěr, že procesní zavinění na zastavení řízení není možné klást k tíži žádného z účastníků řízení, a tedy správnější je postup podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na základě kterého by žádnému právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, výsledek je pro stěžovatelky stejný a z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Skutečnost, že svým názorem odvolací soud přehodnotil právní posouzení soudu nalézacího způsobem pro stěžovatelky méně příznivým, nepředstavuje porušení jejich základních práv, nýbrž je přirozeným projevem rozhodovací činnosti hierarchicky vystavěné soudní soustavy.
7. Na uvedeném nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatelek na nálezy Ústavního soudu, v nichž jsou obecné soudy kritizovány za nepředvídatelnou či dostatečně neodůvodněnou aplikaci §150 o. s. ř., který však byl v nyní projednávané věci použit ku prospěchu stěžovatelek. Ústavnímu soudu proto není zřejmé, jak mohou uvedené nálezy argumentační pozici stěžovatelek pomoci.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu