ECLI:CZ:US:2021:1.US.489.21.1
sp. zn. I. ÚS 489/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Iva Freimanna, 2) Ing. Tomáše Veselého, zastoupených JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819/43, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1663/2020-204 ze dne 10. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 212/2019-181 ze dne 18. 12. 2019 a usnesení téhož soudu č. j. 30 Co 257/2018-55 ze dne 15. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a dále Tomáše Kulašiaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 5 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu porušení smluvní povinnosti - neuhrazení odměny (a smluvní pokuty) za poskytnutou poradenskou činnost při realizaci obchodních záležitostí. První (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") č. j. 53 C 4/2017-38 ze dne 3. 7. 2018 byl napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "odvolací soud") zrušen a vrácen nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Druhý (vyhovující) rozsudek nalézacího soudu č. j. 53 C 4/2017-136 ze dne 7. 6. 2019 odvolací soud napadeným rozsudkem změnil tak, že žaloba se zamítá a stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení obou stupňů ve výši 535 616,50 Kč a 108 174 Kč. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelů pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
2. Dříve, než se Ústavní soud zabýval podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Princip subsidiarity ústavní stížnosti ovládající řízení před ústavním soudem vychází z logiky, že na Ústavní soud se stěžovatel může obrátit teprve tehdy, nemá-li již k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Tato podmínka není jednoznačně naplněna ve vztahu k napadenému kasačnímu usnesení odvolacího soudu, neboť po jeho vydání se stěžovatelé mohli ochrany svých práv domáhat v následujícím řízení před obecnými soudy (což také činili, jak plyne z dalších napadených rozhodnutí); ústavní stížnost je tudíž v této části nepřípustná.
4. Nepřípustná je ústavní stížnost i v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti němu pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem již zmíněného §75 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud zároveň dovodil, že je-li dovolání odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem. Vadné dovolání tedy není považováno za efektivní vyčerpání prostředků ochrany práv a ústavní stížnosti proti dovoláním napadenému rozhodnutí jsou nepřípustné.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu a jeho závěru o kvalifikované vadě dovolání, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí.
6. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ač stěžovatelé avizovali, že "přípustnost dovolání je implicitně dána obsahem dovolání samého", otázku přípustnosti dovolání zcela pominuli - naplněním kritérií uvedených v §237 o. s. ř. se nezabývali a vymezení přípustnosti nebylo lze dovodit ani z celého obsahu dovolání. Námitkami, že nalézací či odvolací soud porušily zásady předvídatelnosti, princip právní jistoty, zásadu nestranného a nezávislého rozhodování, nebo výtkou, že se neřídily zásadou projednací, nebyl podle dovolacího soudu napadán žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž byly soudům vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což nebyl případ stěžovatelů.
7. Proti uvedenému brojí stěžovatelé s tvrzením, že důvody přípustnosti vymezili dostatečně. K tomu citují úvodní pasáž dovolání, podle které "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval základní zásady občanského soudního řízení a nesprávně vyložil zejména ustanovení §101 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti tvrzení účastníků řízení a ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. o důkazní povinnosti a o tom, které důkazy soud provede." Z dalšího textu podle stěžovatelů jasně vyplynulo jejich přesvědčení, že odvolací soud svým postupem porušil citované procesní normy a odchýlil se od ustálené praxe dovolacího soudu (v ústavní stížnosti není blíže specifikováno, o jakou ustálenou praxi dovolacího soudu stěžovatelům jde), že aplikace citovaných ustanovení občanského soudního řádu je před dovolacím soudem řešena odchylně a že z toho důvodu má být dovolacím soudem řešena jinak. V této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Usnesení Nejvyššího soudu je sice stručně, avšak srozumitelně a logicky odůvodněné (viz bod 7 výše); nijak se proto neprotiví závěrům nálezů sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425), na něž stěžovatelé v souvislosti s náležitostmi odůvodnění soudního rozhodnutí odkazují. Přiléhavé nejsou ani další odkazy stěžovatelů [nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018 (N 169/91 SbNU 121), nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369), nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589)], neboť uvedená rozhodnutí se nevztahují k té fázi dovolacího řízení, v níž je posuzováno, zda dovolatel, povinně zastoupený advokátem, naplnil zákonné předpoklady vymezení přípustnosti dovolání, která předchází dalšímu posouzení věci.
10. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelů, ze kterého ovšem nad rámec toho, co stěžovatelé uvedli ve stížnosti, nic relevantního neplyne. Citovaná stať stěžovatelů, uvedené odkazy na judikaturu Ústavního soudu ani v dovolání obsažený odkaz a citace z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1900/2005 o řádně vymezeném předpokladu přípustnosti dovolání skutečně nesvědčí. Jiný názor stěžovatelů na závěry odvolacího soudu ani obecně tvrzené vady řízení způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
[tj. formulace otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud buď
a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž je povinností dovolatele označit konkrétně, od které), nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (opět se vyžadují konkrétní příklady rozdílné rozhodovací praxe), anebo d) má-li být dovolacím soudem (konkrétně označenými rozhodnutími) již řešená právní otázka posouzena jinak] nejsou.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu