ECLI:CZ:US:2021:1.US.518.21.1
sp. zn. I. ÚS 518/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, sídlem Seydlovo nám. 30/6, Beroun, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. února 2021 č. j. 2 KZN 204/2018-72, usnesení Okresního státního zastupitelství v Berouně ze dne 1. prosince 2020 č. j. 1 ZN 1048/2020-86 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Beroun, oddělení hospodářské kriminality ze dne 6. října 2020 č. j. KRPS-224503-84/TČ-2018-010281-KR, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Berouně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Beroun, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a I. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 2. 2021, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Okresního státního zastupitelství v Berouně (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Beroun, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla poškozenou v trestním řízení proti obviněným J. Š. a J. U. a E. U. Tito obvinění byli rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 5. 2019 sp. zn. 57 T 3/2017 shledáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž skutek týkající se stěžovatelky spáchali toliko obvinění Š. a U. Tohoto skutku se obvinění dopustili - stručně řečeno - tím, že stěžovatelce, která sama kontaktovala obviněného U. na základě inzerátu s žádostí o půjčku ve výši 370 000 Kč, kterou potřebovala na vyplacení dědického podílu bratra, přislíbili zajištění investora, pokud dá svoji nemovitost do zástavy. Následně obvinění stěžovatelce sdělili, že pro ni mají investorku, a to vedlejší účastnici I. M., která požaduje ručení kupní smlouvou. Nepravdivými tvrzeními pod záminkou půjčky ve výši 370 000 Kč přiměli obvinění stěžovatelku dne 3. 2. 2015 k úřednímu ověření jejího podpisu na smlouvě o zřízení zástavního práva a uznání dluhu mezi ní a vedlejší účastnicí jako zástavní věřitelkou, v níž stěžovatelka prohlásila, že jí vedlejší účastnice půjčila dne 10. 11. 2014 částku ve výši 1 200 000 Kč a dne 7. 1. 2015 částku 700 000 Kč, uznala svůj dluh ve výši 1 900 000 Kč, který se zavázala splatit do 30. 4. 2015, a k zajištění pohledávky zřídila zástavní právo k nemovitosti, a to ke stavbě na adrese X. K vyplacení částky 1 900 000 Kč stěžovatelce ovšem vůbec nedošlo. Stěžovatelku obvinění zároveň přiměli k úřednímu ověření jejího podpisu na kupní smlouvě mezi ní jako prodávající a vedlejší účastnicí jako kupující, podle níž stěžovatelka prodala výše uvedenou nemovitost za částku 1 900 000 Kč s tím, že pokud nebude kupní cena uhrazena do 30. 4. 2015, bude uhrazena vzájemným zápočtem. Téhož dne ověřila svůj podpis na smlouvách vedlejší účastnice a taktéž poukázala na bankovní účet obviněné U. částku ve výši 1 500 000 Kč, z níž obviněná U. obratem v hotovosti vybrala částku 1 000 000 Kč a poté se obvinění Š. a U. dostavili ke stěžovatelce a předali jí 200 000 Kč jako údajnou první část půjčky. Poté obvinění přiměli stěžovatelku k ověření podpisů jednak na potvrzení, že jí vedlejší účastnice zaslala peníze půjčené na základě smlouvy o zápůjčce, které jí byly vyplaceny v hotovosti, a dále na souhlasném prohlášení, podle kterého stěžovatelka prohlásila, že kupní cena byla uhrazena zápočtem. Vedlejší účastnice poté podala návrh na vklad vlastnického práva příslušnému katastrálnímu úřadu, přičemž stěžovatelka byla následně přiměna obviněným U. k uznání svého podpisu za vlastní na pracovišti katastrálního úřadu. V katastru nemovitostí bylo poté zapsáno vlastnické právo k nemovitosti ve prospěch vedlejší účastnice, čímž obvinění způsobili stěžovatelce škodu ve výši 2 390 000 Kč představující rozdíl mezi hodnotou nemovitosti vyčíslenou znaleckým posudkem a skutečně poskytnutými finančními prostředky stěžovatelce.
3. Stěžovatelka se v průběhu trestního řízení opětovně domáhala podáním trestního oznámení zahájení trestního stíhání též proti vedlejší účastnici. Policejní orgán se trestními oznámeními stěžovatelky zabýval a nezjistil skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že by se vedlejší účastnice dopustila trestného činu, pročež byla věc bez dalších opatření opakovaně založena. Stěžovatelka poté policejnímu orgánu předložila v té době ještě nepravomocný rozsudek městského soudu, v jehož odůvodnění je mimo jiné uvedeno, že je s podivem, že nebylo zahájeno trestní stíhání také proti vedlejší účastnici, která prokazatelně v důsledku podvodného jednání obviněných, ale i svého, získala nemovitost stěžovatelky do své dispozice. Policejní orgán dne 13. 1. 2020 vydal záznam o zahájení úkonů trestního řízení, který odůvodnil tím, že shledal nové skutečnosti v odůvodnění tehdy ještě nepravomocného rozsudku městského soudu. Policejní orgán pak usnesením, vydaným z pokynu dozorové státní zástupkyně okresního státního zastupitelství dne 28. 4. 2020, trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu vedlejší účastnicí odložil podle §159a odst. 1 trestního řádu. O stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl státní zástupce krajského státního zastupitelství tak, že usnesení policejního orgánu zrušil a uložil mu o věci znovu jednat a rozhodnout, neboť na základě dosud shromážděných důkazních prostředků nelze učinit dostatečně přesvědčivý skutkový závěr vedoucí k odložení věci; naopak je na místě dokazování doplnit, přičemž bude potřeba zajistit podání vysvětlení všech relevantních osob, opis rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který bude rozhodovat jako soud odvolací v původním trestním řízení, a další důkazy.
4. Policejní orgán nakonec věc opět odložil napadeným usnesením, jelikož dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. V dotčeném rozhodnutí popsal policejní orgán dosavadní vývoj prověřování a taktéž doplnění prověřování a úkony, které provedl na základě pokynu krajského státního zastupitelství. Policejní orgán vyzval k podání vysvětlení stěžovatelku, původně obviněné (odsouzené) U., U. a Š., vedlejší účastnici, ředitele Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, a svědky V. a V., kteří seznámili vedlejší účastnici s obviněnými. Dále doplnil dokazování řadou listinných důkazů včetně rozsudku vrchního soudu ze dne 22. 6. 2020 č. j. 6 To 67/2019-2686, kterým vrchní soud mimo jiné zrušil výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu ke stěžovatelce a znovu rozhodl tak, že obviněným U. a Š. uložil povinnost stěžovatelce nahradit majetkovou škodu ve výši 2 390 000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. V odůvodnění napadeného usnesení policejní orgán shrnul, že účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, tj. v dotčené věci úmysl vedlejší účastnice popsaným jednáním umožnit spáchání dílčího útoku zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se vůči stěžovatelce dopustili obvinění U. a Š. Z provedeného šetření však policejní orgán takový úmysl v jednání vedlejší účastnice nezjistil. Nebylo jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastnice při podpisu písemností, které jí předkládal obviněný Š. v souvislosti se stěžovatelkou, věděla, že svým jednáním umožňuje obviněným spáchání podvodu vůči stěžovatelce. Nebylo prokázáno, zda vedlejší účastnice poskytla finanční prostředky určené pro stěžovatelku jako údajnou půjčku pouze fiktivně či nikoli. Policejní orgán zůstal i po provedeném šetření nadále přesvědčen, že odůvodnění rozsudku městského soudu, o které se stěžovatelka opírá, neobsahuje nové skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání vedlejší účastnice. Podle policejního orgánu, ale i podle Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, které vedlo vyšetřování v původním trestním řízení, nenaplnilo jednání vedlejší účastnice znaky skutkové podstaty zločinu podvodu ve formě účastenství, neboť vedlejší účastnice skutečně zaslala na základě pokynu obviněného Š. část požadovaných finančních prostředků ve prospěch sděleného účtu a druhou část předala v hotovosti obviněnému, až tyto osoby finanční prostředky nepředaly stěžovatelce. Vzhledem k tomu, že v jednání vedlejší účastnice nebyly zjištěny všechny zákonné znaky charakterizující pomoc ke spáchání zločinu podvodu, nemohlo být zahájeno trestní stíhání vedlejší účastnice.
5. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu byla zamítnuta napadeným usnesením okresního státního zastupitelství. Napadené usnesení shrnuje dosavadní vývoj trestního řízení a dále uvádí, že po provedeném prověřování ze všech zjištěných skutečností vyplynulo, že vedlejší účastnice na základě pokynů obviněného Š. skutečně část požadovaných finančních prostředků zaslala ve prospěch účtu patřícího obviněné U. a druhou část zřejmě skutečně předala v hotovosti obviněnému Š. Obviněná U. přitom finanční prostředky předala obviněnému Š., který je již ovšem nepředal stěžovatelce. V důsledku jednání obviněných získala vedlejší účastnice nemovitost stěžovatelky, aniž by stěžovatelka získala odpovídající protihodnotu v podobě půjčky či kupní ceny. Zjištěné skutečnosti však nepostačují k závěru, že vedlejší účastnice naplnila znaky skutkové podstaty pomoci ke zločinu podvodu, neboť prokazatelně převedla finanční částku ve výši 1 500 000 Kč na účet obviněné U. Ani doplněným prověřováním se tak nepodařilo zjistit skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že by jednání vedlejší účastnice vůči stěžovatelce naplnilo znaky trestného činu. V dané věci jde o spor v rovině občanskoprávní, přičemž o určení neplatnosti zápisu v katastru nemovitostí a o určení vlastnického práva k nemovitosti je navíc vedeno občanskoprávní řízení Okresním soudem v Berouně.
6. Stěžovatelka poté podala krajskému státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu. Krajské státní zastupitelství shledalo postup policejního orgánu za správný. V napadeném usnesení krajské státní zastupitelství uvedlo, že policejní orgán doplnil prověřování podle předchozích pokynů a na základě všech zajištěných důkazů hodnocených ve vzájemných souvislostech nelze objektivně dovodit důvodné podezření ze spáchání zločinu podvodu ve formě pomoci nebo jiného trestného činu, kterého se měla dopustit vedlejší účastnice. Zejména se v jednání vedlejší účastnice nepodařilo prokázat úmyslné zavinění ve smyslu §15 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že policejní orgán v napadeném usnesení několikrát uvedl, že nějaké skutečnosti "nebyly prokázány", čímž se policejní orgán pasoval do role soudu. Úkolem policejního orgánu vyplývajícím z §160 odst. 1 trestního řádu je neprodleně zahájit trestní stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a spáchala jej určitá osoba.
8. Nadto tvrzení, že nebylo prokázáno, zda vedlejší účastnice poskytla finanční prostředky určené pro stěžovatelku pouze fiktivně či nikoli, poukazuje na neznalost spisového materiálu, neboť vedlejší účastnice svým ověřeným podpisem stvrdila, že byla mezi ní a stěžovatelkou uzavřena smlouva o zápůjčce, podle které vedlejší účastnice půjčila stěžovatelce částku 1 200 000 Kč ve čtyřech splátkách, a dále smlouva o půjčce, podle které vedlejší účastnice stěžovatelce předala částku ve výši 700 000 Kč ve třech stejných splátkách. Je pravdou, že nepravdivé skutečnosti stvrdila i stěžovatelka, avšak ta to učinila na základě ujišťování obviněných U. a Š., že o nic nejde a o nemovitost nepřijde. Městský soud nadto ve svém odsuzujícím rozsudku u těchto obviněných uvedl, že je s podivem, že vedlejší účastnice nebyla taktéž stíhána. Stěžovatelka si je vědoma toho, že odůvodnění rozhodnutí městským soudem není pro policejní orgán či státní zastupitelství závazné, avšak provedl je vysoce trestněprávně fundovaný orgán, který je autoritou v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Ústavní soud se opakovaně zabýval tím, v jakých případech se lze úspěšně domáhat práva na účinné vyšetřování, přičemž v nedávném usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 2972/20 (všechna zde odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) potvrdil, že dosahují-li nezbytné intenzity, vztahují se i na případy, týkající se ochrany práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně ovšem Ústavní soud opakovaně judikuje, že právo na účinné vyšetřování není v ústavněprávní rovině právem na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právem na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 a další]. Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoli dosažení oznamovatelem trestného činu (příp. poškozeným) požadovaného výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně přísluší toliko přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svým rozhodnutím dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
13. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení svým povinnostem dostály a posuzované prověřování trestního oznámení stěžovatelky netrpí zjevnými vadami. Konkrétní námitky stěžovatelky posoudil s následujícími závěry. K námitce stěžovatelky, že policejní orgán se pasoval do role soudu, když uvedl, že určité skutečnosti nebyly prokázány, že je samozřejmě povinností orgánů činných již v přípravném řízení trestním hodnotit důkazy a zvažovat, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a zda je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ve věci stěžovatelky nepochybně ke spáchání trestného činu podvodu došlo a za tento trestný čin již také byli pachatelé potrestání a mj. jim byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. V této fází trestního řízení orgány činné v trestním řízení prověřovaly možnost, že se na spáchaném zločinu podílela i vedlejší účastnice, k čemuž ovšem nebyly zjištěny dostatečné důkazy, avšak nikoli pro liknavost procesního postupu policejního orgánu. To, že orgány činné v trestním řízení hodnotily, zda z opatřených důkazů vyplývá, že trestný čin "spáchala určitá osoba" - míněno vedlejší účastnice, a to jako spolupachatelka nebo účastnice - je naopak naplněním jejich zákonné povinnosti.
14. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že protiprávní jednání vedlejší účastnice má vyplývat z toho, že stvrdila nepravdivé skutečnosti. Jak ovšem sama dodává, sama takové nepravdivé skutečnosti taktéž stvrdila, a to i formou ověřených podpisů. Podstatné přitom je, což bylo stěžovatelce orgány činnými v trestním řízení opakovaně vysvětleno, že bylo jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastnice finanční prostředky skutečně obviněným na bankovní účet poukázala. To, zda šlo o převod fiktivní a tyto záhy z bankovního účtu vybrané finanční prostředky byly poté navráceny vedlejší účastnici, prokázat nelze, pročež orgány činné v trestním řízení dospěly ke správnému závěru, že neexistují důkazy, ze kterých by vyplývalo zapojení vedlejší účastnice do spáchaného zločinu a které by ospravedlňovaly zahájení trestního stíhání vedlejší účastnice. Roli přitom nehraje ani hodnocení městského soudu zahrnuté v odůvodnění výše uvedeného odsuzujícího rozsudku, podle kterého vedlejší účastnici soud neuvěřil a vyjádřil podivení nad tím, že taktéž nebyla trestně stíhána. Jak vyplývá ze závěrů orgánů činných v trestním řízení, pro takové trestní stíhání nebylo možné opatřit dostatečné důkazy.
15. Ústavní soud ovšem na tomto místě musí podotknout, že skutečnost, že nebylo zahájeno trestní stíhání, nepředznamenává osud probíhajícího řízení občanskoprávního, v němž obecné soudy otázku vlastnictví nemovitosti musí posoudit samostatně na základě vědomosti, že k podvodu na stěžovatelce skutečně došlo a taktéž při aplikaci odlišné míry důkazu než v řízení trestním. Obecné soudy v občanském soudním řízení nemohou bez dalšího přebírat závěry trestního řízení, mohou je toliko zohlednit v rámci vlastního rozhodování a musí se ústavně konformním způsobem vypořádat s důkazními návrhy všech účastníků řízení.
16. Ústavní soud zhodnotil, že orgány činné v trestním řízení rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu