ECLI:CZ:US:2021:1.US.559.21.1
sp. zn. I. ÚS 559/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Vinklera, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulou, advokátkou se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 61 Cm 21/2011-447, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 4 Cmo 283/2019-535, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, č. j. 32 Cdo 2967/2020-594, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel (dále též "žalovaný") postupem podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby, dne 19. 11. 1991 vydražil a do svého vlastnictví nabyl provozní jednotku "Zřídelní závod Břvany". Jednotka byla stěžovatelem protokolárně převzata dne 22. 11. 1991. Její součástí byly též zásoby v hodnotě 3 571 295,40 Kč, které byly za stejnou cenu stěžovateli prodány kupní smlouvou ze dne 22. 11. 1991. Celou dohodnutou kupní cenu se stěžovatel zavázal žalobci uhradit do 19. 12. 1991. Na základě smlouvy o přistoupení k závazku z 15. 4. 1992 bylo společností WIKA, s.r.o., žalobci z uvedené částky uhrazeno 500 000 Kč. Zaplacení zbývající části kupní ceny ve výši 3 071 295,40 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal na stěžovateli v řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 071 295, 40 (výrok I.), žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení z žalované částky byla zamítnuta (výrok II.) a výroky III., IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., a IV. potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn nákladový výrok V. rozsudku nalézacího soudu a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšší soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil především závěry obecných soudů, týkající se platnosti kupní smlouvy, kterou měl stěžovatel nabýt shora uvedené zásoby, a kterou stěžovatel nikdy nepodepsal. Nalézací soud dovodil platnost kupní smlouvy pouze ze znaleckého posudku ke spornému podpisu a nikoliv z výslechu svědků, kteří byli přítomni podpisu kupní smlouvy a předání předmětných zásob. Nalézací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně přitom nijak nezdůvodnil, z jakých důvodů o důkazních návrzích stěžovatele nerozhodl. Tím mělo dojít k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně nezjistil přesně a úplně skutkový stav v dané věci a své rozhodnutí založil pouze na znaleckém posudku. Vytýkanou vadu řízení nezhojil ani odvolací soud, který další dokazování k otázce faktického převzetí zásob stěžovatelem považoval za nadbytečné, neboť uvedené skutečnosti se odehrály téměř před 30 lety. Odvolací soud tak svojí vlastní úvahou vyplnil mezeru v důkazních návrzích žalující strany. Uvedené pochybení následně nezhojil ani Nejvyšší soud, který tvrzení stěžovatele považoval za zpochybňování skutkového stavu. V souvislosti s kupní smlouvou o zásobách odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 763/2002 a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93. Podle něj je od právního titulu nabytí vlastnictví k zásobám, kterým je kupní smlouva, třeba odlišit samotné nabytí vlastnictví. Zatímco k převodu vlastnictví k vydražené provozní jednotce dochází okamžikem příklepu licitátora, k nabytí vlastnictví k zásobám dochází až jejich faktickým převzetím.
Dále stěžovatel zpochybnil též tu skutečnost, že by žalobce, tj. společnost BALMED Praha, s. p. byl skutečným právním nástupcem podniku Středočeská zřídla Bílina. Obecné soudy se nezabývaly námitkou stěžovatele, že sporná pohledávka nebyla uvedena v delimitačním protokolu a tudíž žalobce nemohl vstoupit do práv svého právního předchůdce.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítl, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jím navrženými a neprovedenými důkazy. Jednalo se o výslechy svědků, kteří měli dosvědčit převzetí, resp. nepřevzetí sporovaných zásob. Obecné soudy rovněž nevyhověly stěžovateli stran provedení revizního písmoznaleckého posudku. Z ústavněprávního hlediska se sice jedná o porušení práva stěžovatele, ovšem tento zásah není takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. V souvislosti s uvedeným nutno uvést, že vytýkané porušení práv stěžovatele se týkalo v podstatě jen řízení před nalézacím soudem, který důvod neprovedení navržených důkazů ve svém rozhodnutí neuvedl. Tuto skutečnost je mu třeba vytknout. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se s tímto jeho pochybením ústavně konformním způsobem vypořádal odvolací soud. Ten konstatoval, že stěžovatelem navržené a neprovedené důkazy nebyly s to, reálně, a to je třeba zdůraznit, zpochybnit pravost listin z 22. 11. 1991. Výslech svědků považoval odvolací soud za zjevně neúčelný, a to z důvodu téměř třicet let trvajícího časového odstupu, který uplynul od posuzované sporné skutečnosti. Proti tomuto závěru lze stěží co namítat, neboť žalobce stavěl proti výpovědi svědků obsah listiny stěžovatelem prokazatelně podepsané. Stěžovatel sice svůj podpis na rozhodné listině rozporoval, nicméně pravost jeho podpisu byla ověřena znaleckým posudkem a doplňujícím znaleckým posudkem znalce Mgr. Jana Zimmera. Ten byl ve věci opakovaně vyslechnut a jeho závěry nebyly, krom nesouhlasu stěžovatele, nijak objektivně zpochybněny.
Vznáší-li stěžovatel námitku aktivní či pasivní legitimace k podání žaloby, lze jej ve stručnosti odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, které se touto otázkou blíže zabývaly. Obdobně lze učinit i stran samotného předání zásob. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že z dotčené kupní smlouvy vyplývá, že "Vydražitel podpisem smlouvy zásoby převzal a nese nebezpečí nahodilé zkázy nebo zhoršení kvality zásob". Za tohoto stavu věci nelze obecným soudům vytknout, že učinily závěr o sporovaném převzetí zásob stěžovatelem.
Ústavní soud shrnuje, že i přes vznesenou výtku ve vztahu k nalézacímu soudu lze řízení před obecnými soudy považovat za souladné s principy spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Soudy se klíčovými otázkami skutkového stavu i jeho právního hodnocení důkladně zabývaly a jejich hodnocení považuje Ústavní soud za přesvědčivé a ústavně konformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud o věci rozhodl bez zbytečného odkladu, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu