ECLI:CZ:US:2021:1.US.578.21.1
sp. zn. I. ÚS 578/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2021 č. j. 47 To 130/2020-151 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 0 Nt 16168/2020-83, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížností je zřejmé, že stěžovatel a další dvě spoluobviněné je trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný společným jednání dle §23 téhož zákona (I.), pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) téhož zákona spáchaný společným jednáním dle §23 téhož zákona (II.) a pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) téhož zákona spáchaný společným jednání dle §23 téhož zákona (III.). Z jednání, jak bylo popsáno v jednotlivých skutkových větách výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání, vyplývalo důvodné podezření, že se všichni tři obvinění měli dopouštět po dobu pěti let propracované a koordinované daňové trestné činnosti, kdy krácením odvodů daně z přidané hodnoty způsobili České republice škodu v doposud vyčíslené výši 86 623 374 Kč.
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením vzal všechny tři obviněné do vazby dle §67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a v případě stěžovatele též dle §67 písm. c) téhož zákona. O institutech nahrazujících vazbu okresní soud neuvažoval, neboť jejich přijetí bránil důvod koluzní vazby. Stížnost stěžovatele a jedné ze spoluobviněných Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy pominuly nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby a namítá, že důvody uvalení vazby řádně nevysvětlily, resp. je formulovaly jen povšechně, bez bližší reakce na námitky obhajoby. Stěžovatel zopakoval, že po zjištění pochybení v plnění daňových povinností ze strany společnosti šmíragroup, a. s., spolupracoval s orgány finanční správy a daňový dluh, o kterém nevěděl, se snažil sanovat. Přestože vyvinul nadstandardní aktivitu a bezprostředně před zadržením a zahájením trestního stíhání se vrátil ze zahraniční dovolené, soudy jeho chování účelově marginalizovaly a v rozporu s konkrétními skutečnostmi dospěly k závěru, že je dán důvod vazby útěkové. Vzetí do vazby odůvodněné samotnou výší hrozícího trestu však podle stěžovatele nepostačuje, neboť - s poukazem na nálezy Ústavního soudu v ústavní stížnosti konkrétně citované - samotná objektivní hrozba vysokého trestu bez dalšího nemůže vést k uložení vazby. Podle stěžovatele vázanost na místo bydliště, citové a rodinné vazby, zdravotní stav, celková uspořádanost životních poměrů a další skutečnosti svědčí o tom, že neměl a nemá úmysl uprchnout, mařit nebo se vyhýbat trestnímu řízení.
5. Stěžovatel oponuje i závěrům soudů o existenci důvodné obavy o ovlivňování doposud nevyslechnutých svědků, či o možném pokračování v trestné činnosti, a poukazuje na to, že žádné konkrétní skutečnosti v tomto směru zjištěny nebyly. Dle jeho názoru důvod koluzní vazby pominul již před podáním ústavní stížnosti, důvod předstižné vazby zpochybnil tvrzením, že v průběhu své profesní kariery úspěšně realizoval celou škálu legálních obchodních aktivit, a pokud část z nich s ohledem na svůj zhoršený zdravotní stav a věk předal dceři, které hodlá být nápomocen, neznamená to, že snad hodlá pokračovat v trestné činnosti.
6. Stěžovatel dále vytýká trestním soudům, že nezvažovaly přijetí mírnějších prostředků, kterými by bylo možné vazbu nahradit, a jeho návrhy neodůvodněně a zcela formálně odmítly. Rozhodování krajského soudu stěžovatel označil za svévolné a účelové, neboť krajský soud zcela přejal závěry okresního soudu a s věcnými námitkami obhajoby se nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. K problematice mezí ústavní konformity rozhodování o vzetí obviněného do vazby a tomu předcházejícího řízení se Ústavní soud vyslovuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)].
9. Do rozhodování trestních soudů o vazbě může Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, např. v případě zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby (či o prodloužení jejího trvání) je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)], nadto je rozhodování o vazbě vždy vedeno toliko v pravděpodobnostní rovině [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)], nikoliv v rovině praktické jistoty tak, jako rozhodnutí o vině a trestu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/02 ze dne 14. 5. 2002 (U 13/26 SbNU 351)]. To však neznamená, že by proto bylo možno slevit z požadavku na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí být vylíčeny ty skutečnosti, které podle trestních soudů zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)].
10. Z naznačených obecných východisek při rozhodování o vzetí obviněného do vazby Ústavní soud vycházel i v posuzované věci. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace neposkytuje dostatečnou oporu pro úsudek o existujícím porušení jeho ústavně zaručených práv, a to z následujících důvodů.
11. Ústavní soud předesílá, že §67 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení a jeho klíčové pojmy (například "konkrétní skutečnosti" či "důvodná obava") zpravidla nelze vyložit zcela abstraktně a úplně. Pro posouzení správnosti závěru, že v konkrétním případě existují důvody k vzetí obviněného do vazby, je určující, zda není založen na skutečnostech, jež jsou v tomto ohledu nerozhodné nebo mu svým obsahem protiřečí, nebo které ve svém souhrnu pro takovýto závěr nepostačují, nebo zda naopak nebyly opomenuty jiné relevantní skutečnosti, případně zda nebyl jejich význam zjevně vadně poměřen. Takové pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Nepřisvědčil tvrzení o nenaplnění zákonných požadavků pro uvalení vazby, ani tvrzení o svévolném či účelovém rozhodování trestních soudů, neboť zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a ani jinak nevybočují ze závěrů formulovaných judikaturou Ústavního soudu stěžovatelem hojně odkazovanou.
12. Důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby dle §67 písm. a) tr. řádu byla zejména hrozba vysokého trestu za skutky, pro které je stíhán, neboť pokud by byl uznán vinným, připadal by v úvahu nepodmíněný trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let. Trestní soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto mají všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že stěžovatel se na spáchání těchto trestných činů podílel. Orgány činné v trestním řízení zakládají důvodné podezření na listinných důkazech (faktury, daňová evidence společnosti šmíragroup, a. s., k dani z přidané hodnoty, přiznání k dani z přidané hodnoty, daňová hlášení a dalších účetních dokladů podrobně specifikovaných v odůvodnění usnesení okresního soudu v bodech 7-8), výpovědích svědků, bankovních záznamů, výsledcích analýzy elektronických přístupových údajů k datovým schránkám a elektronickému bankovnictví a dalších dosud provedených důkazech. Stěžovatel sice trestnost svého jednání popíral, krajský soud však jeho argumenty označil za nevěrohodné a účelové, odporující zjištěným faktům, což je závěr, který se v dané fázi trestního stíhání jeví jako udržitelný, neboť není v extrémním rozporu s výsledky dosud provedeného dokazování. Krajský soud poukázal i na další konkrétní skutečnost posilující reálnou obavu, že by stěžovatel v případě ponechání na svobodě ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání mohl uprchnout nebo se skrývat, konkrétně zmínil stěžovatelovy nemovitosti ve Španělsku a Itálii. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že po vypořádání společného jmění manželů již tyto nemovitosti vlastní jeho manželka, se kterou dlouhodobě nežije, je namístě především otázka, zda jeho tvrzení nepředstavuje nepřípustné novum, neboť z napadeného rozhodnutí krajského soudu nevyplývá, že byla uplatněna, a tedy materiálně vyčerpána, nicméně ani v opačném případě by nebyl dán dostatečný důvod ke zpochybnění závěru krajského soudu o zázemí stěžovatele v zahraničí, neboť stěžovatelem navenek deklarovaný rodinný život nelze přeceňovat, zvláště pokud svoje tvrzení nikterak nedoložil. Na tvrzení o uspořádanosti životních poměrů a rodinných vazeb krajský soud částečně reagoval poukazem na stěžovatelovy majetkové transakce z doby, kdy zjistil, že byly odhaleny skutečnosti, které posléze vedly k jeho trestnímu stíhání, k argumentaci návratem ze zahraniční dovolené krajský soud připomněl, že se tak stalo v době, kdy proti stěžovateli nebylo v té době vedeno trestní stíhání. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli nebylo bráněno namítat konkrétní skutečnosti, jež by eliminovaly důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, a vylučovaly tak aplikaci předmětného vazebního důvodu, a jak shora uvedeno, okresní soud i krajský soud přiměřeným způsobem vysvětlily, proč jeho námitkám nepřisvědčily.
13. V ústavněprávním přezkumu obstály i závěry o naplnění důvodů vazby ve smyslu §67 písm. b) a c) tr. řádu.
14. Důvodem koluzní vazby bylo vyloučení možnosti ovlivnění dosud nevyslechnutých svědků či zúčastněných osob, osob v postavení statutárních orgánů či společníků v obchodních společnostech použitých k páchání trestné činnosti, dalších zaměstnanců společnosti šmíragroup, a. s., EU Print, s. r. o., a dalších společností ovládaných stěžovatelem, osob jednajících za samotné odběratelské společnosti, či domluvy s dosud nevyslechnutými obviněnými na strategii obhajoby. Na námitku stěžovatele, že tak dosud nečinil, krajský soud reagoval konstatováním, že procesní postavení obviněného je zásadní změnou zakládající obavu, že by tak činit mohl, zvláště bylo-li výpověďmi spoluobviněných posíleno podezření z organizování trestné činnosti stěžovatelem. Ústavní soud tak uzavírá, že okolnosti, které soudy vedly k závěru důvodnosti koluzní vazby, byly dostatečně určeny, přičemž jistá abstraktnost podaného odůvodnění vyplývá z nemožnosti konkrétně popsat jednání, které by eventuálně mohlo nastat.
15. Důvody předstižné vazby byly odůvodněny obavou, že by stěžovatel mohl k páchání trestné činnosti zorganizovat skupinu dalších firem, případně mít tyto již v pohotovosti. Soudy přihlédly k délce páchání trestné činnosti, jejímu vývoji a měnícímu se průběhu a angažmá stěžovatele a v převodu majetku stěžovatele na dceru spatřovaly snahu formálně přerušit spojení jeho osoby s podnikáním a udržet majetek mimo dosah věřitelů, správce daně a orgánů činných v trestním řízení, nicméně i přes útlum legálního podnikání stěžovatele zmínily trvající potřebu hradit nemalé paušální výdaje stávajících podnikatelských subjektů. Při rozhodování o vazbě není podle Ústavního soudu možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 písm. c) tr. řádu, nebude-li vzat do vazby, nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti či objektivní konstelaci faktů. Tu soudy dovodily právě z povahy trestné činnosti v celém jejím kontextu. Není věcí Ústavního soudu, aby sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 písm. c) tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí o vzetí do vazby dle §67 písm. c) tr. řádu a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, byly extrémně nesouladné.
16. K námitce tvrzeného nedostatečného vypořádání se s důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení okresního soudu i krajského soudu, ve kterých je s odkazem na příslušná ustanovení tr. řádu vyloženo, že existence koluzního důvodu vazby vylučuje nahradit vazbu jiným opatřením dle trestního řádu. K takovému závěru nemá, co by dodal, neboť jde o zákonné pravidlo, které nelze obejít.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu