ECLI:CZ:US:2021:1.US.614.21.1
sp. zn. I. ÚS 614/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Libora Kaňky, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2021 č. j. 14 Co 207/2020-138 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 9. 2020 č. j. 21 C 32/2020-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že uvedeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek rovněž uvedeného soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení vyživovací povinnosti ve výši 7 000 Kč měsíčně ke zletilému synovi stěžovatele a stěžovateli byla uložena povinnost k úhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení. Soudy dospěly k závěru, že vyživovací povinnost stěžovatele k žalovanému stále trvá, neboť syn se studiem soustavně připravuje na budoucí povolání, nemá žádný trvalý příjem z výdělečné činnosti ani z majetku a dobrovolné plnění osob rozdílných od stěžovatele nemůže založit důvod pro automatické úplné zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že vyživovací povinnost rodiče nelze vnímat jako bezbřehou, přičemž ohraničujícím kritériem pro její plnění je dosažení způsobilosti dítěte samostatně se živit. V jeho případě jde o situaci, kdy dítě sice nepracuje, ale finanční prostředky k zabezpečení své (slušné) výživy již má k dispozici. Stěžovatel je přesvědčen, že je na místě, aby dítě své potřeby primárně uspokojovalo ze svého značného majetku. V důsledku rozhodnutí soudů, které nerespektovaly korektiv dobrých mravů, došlo ke zneužití práva na výživné, jemuž soud neměl poskytnout ochranu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, a zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly dostatečně zjištěny majetkové poměry syna, stěžovatel pak odmítl své majetkové poměry blíže ozřejmit. Soudy vzaly v úvahu, že žalovaný je vlastníkem několika nemovitostí (chalupy, stodoly a pole), které mu darovali babička se strýcem (příbuzní z otcovy strany) a dále získal finanční prostředky prodejem nemovitosti darované matkou (pořízené z finančních prostředků získaných od jeho dědečka). Považovaly za ospravedlnitelné, že žalovaný si dary (případně finanční prostředky získané prodejem) od svých příbuzných ukládá do budoucna k zajištění svého bydlení a ke své denní potřebě využívá výživné rodičů. Rovněž uvěřily, že žalovaný hodlá poloviční podíl na nemovitostech i téměř polovinu kupní ceny z prodeje nemovitosti převést na svého bratra. Z nemovitostí přitom žalovaný nemá žádný zisk a nelze po něm ani požadovat, aby nemovitosti prodal či pronajímal, neboť je užívá nejen on sám, ale podle dohody i jeho babička a strýc.
Ústavní soud má za to, že soudy dostatečně zdůvodnily své závěry, podle nichž majetek darovaný žalovanému příbuznými, včetně spoření od matky nad rámec její vyživovací povinnosti, nemůže s ohledem na konkrétní okolností věci zbavit stěžovatele jeho vyživovací povinnosti. Stalo by se tak na úkor vyživovací povinnosti matky a došlo by k neúměrnému přenosu vyživovací povinnosti na další rodinné příslušníky, kteří vůči žalovanému vyživovací povinnost aktuálně nemají. Uvedeným závěrům, založeným na stanovisku, že institut výživného nemůže být podmíněn absolutní nemajetností zletilého oprávněného, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud rovněž neshledal, že by závěry soudů byly s ohledem na konkrétní rodinné okolnosti v rozporu s dobrými mravy.
Pokud jde o poukazy na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu