ECLI:CZ:US:2021:1.US.641.21.1
sp. zn. I. ÚS 641/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem Ostrava, Tyršova 1714/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 5 Tdo 1589/2018-7068, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 7 To 74/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015 č. j. 57 T 1/2013-4790, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 alinea druhá trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí jako klíčové pro závěr o vině akcentoval zcela jiné okolnosti, než které byly jako rozhodné označovány orgány činnými v trestním řízení v předchozím průběhu řízení. Tento postup odvolacího soudu označuje jako nečekaný a neočekávatelný a uvádí, že kvůli tomu nemohl nijak uplatnit svou obhajobu. Odvolací soud podle něj své rozhodnutí opřel pouze o obecné teze, jež nebyly podloženy žádnými důkazy. Trestním soudům vytýká, že žádným způsobem nezohlednily extrémní délku řízení, kterou ani dílem nezavinil, a má za to, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest. V této souvislosti poukazuje na konkrétní (jím nezaviněné) průtahy, k nimž mělo v průběhu řízení docházet. Podle něj mělo být kvůli nepřiměřeně dlouhému trestnímu řízení uvažováno o zastavení trestního stíhání, anebo měly být průtahy kompenzovány v rámci uloženého trestu.
Stěžovatel rovněž namítá, že trestní soudy při hodnocení kardinálního důkazu v podobě výpovědi svědka R. Z. nezohlednily, že byl tento důkaz proveden v rozporu s ustanovením §111a odst. 3 poslední věty trestního řádu. Uvedené ustanovení mělo být porušeno tím, že v průběhu výslechu nebyl na místě, kde se svědek nacházel, přítomen zaměstnanec soudu pověřený zabezpečováním utajených informací. Na základě toho spekuluje o možném ovlivňování svědka v průběhu výslechu. Má za to, že při tomto způsobu výpovědi svědka, kdy dochází k omezení práv obžalovaných, je nutné klást přísný důraz na splnění zákonných podmínek realizace takového výslechu.
Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou založena na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Hodnocení vykazuje znaky libovůle, nemá oporu v provedených důkazech, popř. je s nimi v příkrém rozporu. V některých bodech podle něj nekoresponduje výrok odůvodnění nalézacího soudu, některé pasáže odůvodnění rozsudku jsou ve vzájemném rozporu. Domnívá se, že závěr o vině není podložen konkrétními důkazy, z nichž by vyplývalo, že věděl o nelegálnosti počínání R. K. Poukazuje na to, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz prokazující jeho protiprávní činnost před podzimem roku 2004, avšak přesto je mu kladeno za vinu, že měl trestnou činnost páchat nejméně od roku 2002. Zdůrazňuje, že nebyla prokázána jeho vědomost o manipulacích se soudními zásilkami a o snaze dosáhnout protiprávním jednáním přisouzení těchto zásilek. Nalézací soud měl pochybit tím, že ignoroval důkazy k zájmovým elektronickým souborům, jakož i některé další důkazy. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že uvedené nedostatky nenapravil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se s námitkami stěžovatele vypořádal velice důsledně a přesvědčivě. Na č. l. 34-36 tak shrnul stěžejní výsledky dokazování, které prokazovalo vinu stěžovatele z účasti na zločinném spolčení. Připomněl existenci listinných důkazů, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a svědeckých výpovědí, na jejichž základě bylo možno učinit jednoznačné skutkové závěry, včetně toho, že stěžovatel věděl o nelegálních aktivitách R. K. (srov. rovněž č. l. 52 a 53 usnesení Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud rovněž správně odkázal též na příslušné pasáže rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, kde jsou kvalitně odůvodněny stěžejní závěry, z nichž vychází rozhodnutí těchto soudů (srov. zejména č. l. 172-174 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 43-46 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud neshledává potřebu opakovat argumentaci uvedenou v těchto pasážích, zvláště když stěžovatel ve své ústavní stížnosti z velké části zůstává toliko u obecných tvrzení (o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, o absenci opory těchto závěrů v provedeném dokazování atd.) a neidentifikuje vytýkané vady v jejich konkrétnosti.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že odvolací soud své rozhodnutí založil pouze na obecných tezích, jež nebyly podloženy žádnými důkazy. Odvolací soud ve svém rozsudku jasně uvedl relevantní obsah konkrétních důkazů, především písemných poznámek obžalovaného K., výpovědi svědků Z., B. a Ch. a obsah realizovaných odposlechů. Tyto důkazy prokazovaly, že stěžovatel byl zapojen do protiprávních aktivit řízených obžalovaných K., které ve svém souhrnu naplňovaly znaky zločinného spolčení ve smyslu §89 odst. 17 trestního zákona. Jestliže trestní soudy z těchto důkazů, jakož i z dalších souvislostí (dlouhodobá spolupráce stěžovatele s obžalovaným K., přehled o jeho aktivitách, utajovaný charakter činnosti dané skupiny osob zahrnující používání tzv. kryptotelefonů, řízení výměny čísel mobilních telefonů, konspirační způsob komunikace atd.), dovodily, že stěžovatel musel o těchto nelegálních aktivitách vědět, a tedy jednal úmyslně. Ústavní soud v tom nespatřuje žádný projev libovůle či deformace provedených důkazů, který by mohl být podkladem pro závěr o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že odvolací soud postupoval nečekaně a neočekávatelně, neboť závěr o vině stěžovatele založil na jiných okolnostech, než které byly stěžovateli kladeny za vinu v předešlých fázích řízení. Stěžejní roli v této souvislosti hraje skutečnost, že odvolací soud nijak nezasahoval do vymezení skutku, jímž byl stěžovatel rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným a které lze označit jako zcela konkrétní. Odvolací soud rovněž vycházel ze stejné množiny důkazů, jako soud prvního stupně. Z již citovaných částí rozhodnutí obou soudů (tj. z č. l. 172-174 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 43-46 rozsudku Vrchního soudu v Praze) je přitom zřejmé, že odvolací soud k hodnocení těchto důkazů nepřistupoval v zásadě odlišně oproti soudu prvního stupně a spíše než o změně hodnocení je třeba hovořit o jeho doplnění. Ve výsledku pak důvody, na jejichž základě Vrchní soud v Praze zamítl stěžovatelovo odvolání, nelze označit za překvapivé.
Pokud jde o otázku časového vymezení skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, vyčerpávajícím způsobem ji zodpověděl Nejvyšší soud na č. l. 35-36 svého usnesení. Vysvětlil, že pod bodem 3 výroku rozsudku Městského soudu v Praze byl odsouzen nejen stěžovatel, ale i další osoby, přičemž činnost zločinného spolčení nelze ohraničit pevnými časovými úseky. Jelikož je trestná činnost stěžovatele v uvedeném bodu 3 výroku rozsudku Městského soudu v Praze velmi podrobně popsána, a to včetně zafixování této činnosti do let 2004 a 2005 (srov. č. l. 11-12 rozsudku), je zřejmé, že k letům předchozím (tj. k rokům 2002 a 2003) se vztahuje účast na zločinném společní dalších osob, jež byly citovaným výrokem rovněž shledány vinnými.
Ústavní soud dále konstatuje, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že trestní soudy nijak nezohlednily značnou délku trestního řízení. Touto okolností se zabýval primárně Nejvyšší soud, který na č. l. 62-64 svého usnesení jednak citoval relevantní judikaturu a dále připomněl, že již nalézací soud vzal při ukládání trestu v úvahu jak dlouhou dobu trestního řízení, tak delší dobu, která uplynula od spáchání činu (srov. č. l. 176-177 a s. 181 rozsudku Městského soudu v Praze; srov. rovněž č. l. 53 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Mj. právě s ohledem na tyto skutečnosti byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, a navíc byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen. Kromě toho stěžovateli nebyl uložen ani peněžitý trest, jak se domáhal státní zástupce (srov. č. l. 53 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Jestliže stěžovatel považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, a to zejména s ohledem na pětiletou délku zkušební doby podmíněného odsouzení, Ústavní soud mu ani v tomto směru nemůže dát za pravdu. Z uloženého podmíněně odloženého trestu odnětí svobody plyne pro stěžovatele vlastně jediný přímý důsledek, a to vést po dobu pěti let řádný život, což nelze považovat za nepřiměřeně přísný postih pachatele trestného činu účasti na zločinném spolčení. Zcela racionální se jeví úvaha Nejvyššího soudu, že nebýt dlouhé doby trvání trestního řízení, resp. doby, která uplynula od spáchání trestného činu, vzhledem k závažnosti činu by bylo možné uvažovat o nepodmíněném trestu odnětí svobody. Byť tedy lze připustit, že v některých fázích trestního řízení k určitým průtahům mohlo dojít, s přihlédnutím ke značné složitosti dané trestní věci lze způsob, jakým trestní soudy tuto skutečnost stěžovateli kompenzovaly při uložení trestu, považovat za zcela adekvátní. Ústavní soud akceptuje závěr trestních soudů, že vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti nelze v dané trestní věci považovat délku trestního řízení a časový odstup od spáchaného činu za důvod pro zastavení trestního stíhání (srov. č. l. 53 rozsudku Vrchního soudu v Praze a č. l. 62 usnesení Nejvyššího soudu).
Trestní soudy se pozorně a racionálně vypořádaly rovněž s námitkou stěžovatele týkající se údajně nezákonného provedení výslechu svědka R. Z., při němž mělo dojít k porušení ustanovení §111a odst. 3 poslední věty trestního řádu. Nejvyšší soud na č. l. 39-40 svého usnesení vysvětlil, že byť při výslechu uvedeného svědka (jehož totožnost byla utajována) nebyl v místnosti, v níž se svědek při výpovědi nacházel, přítomen zaměstnanec soudu pověřený zabezpečováním ochrany utajovaných informací, nelze to považovat za podstatnou vadu řízení. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud především proto, že daná místnost byla po celou dobu výslechu střežena policisty a výslech byl prostřednictvím videokonferenčního zařízení po celou dobu sledován a přenášen do soudní síně. Spekulace stěžovatele, že při takto vedeném výslechu není zcela vyloučeno, aby byl svědek v jeho průběhu ovlivňován, označil Nejvyšší soud za nepodložené a hypotetické. Zdůraznil, že svědek vypovídal po celou dobu trestního řízení konzistentně, bez výraznějších rozporů, což zmíněné spekulace stěžovatele vylučuje. Ústavní soud se s těmito úvahami Nejvyššího soudu ztotožňuje, přičemž v této souvislosti připomíná, že výpověď svědka Z. nepředstavovala výlučný důkaz o vině stěžovatele, jak ostatně vyplývá již z výše uvedeného. Postup nalézacího soudu při výslechu svědka Z. proto nelze hodnotit jako porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, resp. jeho práva na obhajobu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu