ECLI:CZ:US:2021:1.US.666.21.1
sp. zn. I. ÚS 666/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1132/2020-4230 ze dne 19. listopadu 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 14/2017 ze dne 6. srpna 2018 a Městského soudu v Praze č. j. 42 T 5/2016-3967 ze dne 8. prosince 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 42 T 5/2016-3967 ze dne 8. prosince 2016 stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s dozorem; poškozená byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením sp. zn. 6 To 14/2017 ze dne 18. září 2017 zrušil výrok odkazující poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních; v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele usnesením č. j. 6 Tdo 293/2018-73 ze dne 28. března 2018 (I) zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 18. září 2017 i (II) všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené navazující, pokud s ohledem na změnu pozbyla podkladu a (III) přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
2. Odvolací soud rozhodl znovu shora napadeným rozsudkem, jímž zrušil výrok o způsobu výkonu trestu i odkaz poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil výkon trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá především porušení právní jistoty a legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces.
4. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy a namítá, že odvolací soud původním usnesením zásadním způsobem přehodnotil závěry nalézacího soudu, aniž by sám dokazování provedl či věc nalézacímu soudu vrátil, a vycházel z nesprávného právního názoru o možnosti uvést poškozenou v omyl. Takový postup označil Nejvyšší soud ze vadný a věc vrátil. Odvolací soud následně pouze zopakoval důkaz provedený již nalézacím soudem (poslech dvou CD), "otočil" svůj náhled na dokazování provedené nalézacím soudem a nerespektoval ani závazný právní názor Nejvyššího soudu, který následně postup odvolacího soudu, porušující právní jistotu i legitimní očekávání, napadeným usnesením potvrdil.
5. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že po vrácení věci změnil svůj náhled a akceptoval původně odmítnuté závěry nalézacího soudu; neprovedl výslech svědka, jeho výpověď pouze přečetl, "nově" jí uvěřil a dezinterpretoval ji. Pominul přitom fakt, že si svědek protiřečí a existuje jeho motivace vypovídat v neprospěch stěžovatele. Aniž by k tomu existoval důvod, nebylo naplněno legitimní očekávání stěžovatele, k otázce předvídatelnosti proto odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. srpna 2018 (N 138/90 SbNU 259) a I. ÚS 1663/16 ze dne 30. listopadu 2016 (N 230/83 SbNU 583)]. Postup odvolacího soudu stěžovatel považuje za projev libovůle odporující judikatuře Ústavního soudu o povinnosti vypořádat se se všemi "relevantními" důkazy [sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. dubna 2008 (N 79/49 SbNU 153)], namítá také extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy a cituje z dovolání o nevypořádané námitce nenaplnění subjektivní stránky trestného činu.
6. Dále stěžovatel poukazuje na svůj návrh na vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu, jemuž nebylo vyhověno a usnesení nebylo ani písemně vyhotoveno - stěžovatel tak na ně nemohl adekvátně reagovat. Proti usnesení č. j. 6 To 14/2017-4120 verte ze dne 6. srpna 2019 proto podal jen blanketní stížnost, kterou Nejvyššího soudu zamítl usnesením č. j. 11 Tvo 18/2018-14 ze dne 28. listopadu 2018. Stěžovatel zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu, že jde o rozhodnutí upravující řízení, které nemusí být doručováno; k tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. září 2010 (N 201/58 SbNU 787) a předkládá argumentaci, proč měla být soudkyně vyloučena. Za absurdní považuje úvahu Nejvyššího soudu, že s obsahem usnesení ze dne 6. srpna 2018 se mohl seznámit při nahlížení do spisu dne 23. ledna 2020, neboť v té době již lhůta k podání stížnosti uplynula.
7. S ohledem na uvedené okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
8. Z napadených rozhodnutí se podává popis jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen: stěžovatel prodával zboží obchodní korporaci, která v řízení nesprávně vystupovala jako poškozená (dále jen "první společnost") a zajistil jí odbyt tohoto zboží u jiné obchodní korporace (dále jen "druhá společnost"), od které zboží odkupoval sám. Zástupci společností netušili, že jde o uzavřený okruh, kdy (fiktivní) zboží ani neopustilo sklad, který sdílel stěžovatel s druhou společností. Vzhledem k rozdílným dobám splatnosti popisoval stěžovatel své jednání jako poskytnutí úvěru svého druhu (první společností) a snažil se obecné soudy přesvědčit, že jednatel první společnosti byl o této skutečnosti zpraven, nemohl tedy být uveden v omyl a jednání stěžovatele nemohlo být posouzeno jako trestný čin podvodu. Realizací "obchodů" vylákal částku v celkové výši přesahující 340 milionů korun, uhradil necelých 290 milionů korun a rozdíl ve výši přesahující 53 milionů korun použil pro sebe jiným způsobem.
9. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 18. září 2017 dovodil z nalézacím soudem provedeného dokazování jiné právní závěry: zatímco podle nalézacího soudu byla první společnost uvedena v omyl v důsledku uvedení v omyl jejího jednatele, podle odvolacího soudu se tak stalo jednáním jejího jednatele, který postupoval ve shodě se stěžovatelem. Podle odvolacího soudu však nebylo podstatné, uvedl-li stěžovatel v omyl přímo první společnost nebo jejího jednatele, neboť v každém případě se dopustil trestného činu podvodu. K odvolacím soudem vyslovené nejasnosti o možné kooperaci stěžovatele s jednatelem první společnosti (shoda, organizátorství, návod, porušení povinností při správě cizího majetku...) odkázal Nejvyšší soud v prvním dovolacím řízení na své usnesení sp. zn. 8 Tz 136/2000 ze dne 19. července 2000 (nelze uvést v omyl právnickou osobu, není-li v omyl uvedena za ni jednající fyzická osoba); proto zrušil napadené usnesení jako nekonzistentní, vnitřně nelogické a nesoucí znaky libovůle.
10. V novém řízení odvolací soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu a provedl důkaz přehráním dvou CD audiozáznamů rozhovorů mezi jednateli první a druhé společnosti; odvolací soud konstatoval, že nalézací soud CD audiozáznamy neprovedl a vycházel jen z jejich přepisů, které ovšem nebyly v řízení provedeny zákonným procesním postupem, a k tomuto důkazu nalézací soud v rozhodnutí ani nepřihlédl. Z provedeného důkazu odvolací soud dovodil, že žádný z jednatelů nevěděl o celém stěžovatelem vytvořeném "obchodním" řetězci a fiktivním oběhu zboží, proto nemohl být zapojen do trestné činnosti společně se stěžovatelem. Takový závěr Nejvyšší soud v napadeném usnesení akceptoval (odst. 26) a konstatoval, že provedením důkazu odvolací soud pozbyl pochybnosti, které jej vedly k vydání prvního (zrušeného) rozhodnutí. Nejvyšší soud se zabýval rovněž otázkami zachování práva na spravedlivý proces, aniž by zjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry nebo opomenutí některých důkazů.
11. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) zajišťuje každému účastníkovi, že v jeho věci bude jednat nestranný a nezávislý soud podle předem zákonem stanovených pravidel, avšak nezaručuje, že účastník řízení bude úspěšný, že jeho očekávání bude naplněno a že všechny jeho návrhy obecné soudy bezvýhradně přijmou. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 je patrné, že důvodem zrušení usnesení odvolacího soudu bylo porušení práva na spravedlivý proces rozhodnutím, které bylo nekonzistentní a neslo znaky libovůle. Odvolací soud následně provedl dokazování, které sice stěžovatel považuje za marginální a opakované, odvolacímu soudu však potvrdilo správnost závěrů nalézacího soudu.
12. Očekávání stěžovatele bylo založeno na přesvědčení, že původní závěr odvolacího soudu je správný a po vrácení věci bude zjištěna spolupráce jednatele první společnosti a věc bude nutno posuzovat znovu od samého začátku. Provedením důkazu a ve shodě s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud zjistil svůj původní omyl; naplnil tak požadavky spravedlivého procesu, napravil nepovšimnuté pochybení nalézacího soudu a jednoznačně vysvětlil, pro jaké důvody považuje závěr o vině i trestu stěžovatele za správný a prostý původních pochybností. Nejvyšší soud následně dovolání z pochopitelných důvodů odmítl. Není proto na místě zásah Ústavního soudu, který je možný jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. V projednávané věci jde o nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, polemiku, která nepředstavuje tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces, a není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
13. Tvrzený zásah do práva na přípravu obhajoby [čl. 40 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy] spatřuje stěžovatel v tom, že usnesení o nevyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu ze dne 6. srpna 2018 mu nebylo doručeno a jeho námitkou, že jde o vadný postup, se v dovolacím řízení Nejvyšší soud nezabýval.
14. Z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 18/2018-14 ze dne 28. listopadu 2018 je patrné, že ve stížnostním řízení Nejvyšší soud v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení (ze dne 6. srpna 2018), jeho správnost i správnost řízení jemu předcházejícího a na základě těchto zjištění dospěl k závěru o nedůvodnosti stížnosti. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 842/19 ze dne 26. dubna 2019 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou, neboť ve věci nebylo rozhodnuto meritorně a stěžovatel měl k dispozici další procesní prostředek - dovolání.
15. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 19. listopadu 2020) se podává, že návrhem stěžovatele na vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval a uvedl, že stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisu dne 23. ledna 2020 (viz odst. 15) a seznámit se s odůvodněním usnesení ze dne 6. srpna 2018. Nejvyšší soud konstatoval, že ani poté stěžovatel v doplnění dovolání neuvedl žádnou skutečnost, kterou by odůvodnil dovolací důvod [ve věci rozhodl vyloučený orgán - §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu], a nadále brojil pouze proti nedoručení usnesení ze dne 6. srpna 2018.
16. Domáhal-li se stěžovatel vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu (s ohledem na její komentář k nedostavení se stěžovatele k jednání dne 11. června 2018), mohl ve shodě s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 842/19 uplatnit tuto námitku jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Pokud tak neučinil, nevyčerpal ani nyní všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; předpokladem přípustnosti podání ústavní stížnosti je faktické, nikoliv jen formální využití procesních prostředků. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti závěru, že usnesení odvolacího soudu ze dne 6. srpna 2018 bylo nutno zaslat a nebylo-li mu doposud doručeno, byla tím hrubě porušena jeho základní práva, Ústavní soud takový závěr nesdílí. Přesvědčení stěžovatele, že každé rozhodnutí je nutno písmeně vyhotovit a zaslat účastníkům řízení nemá zákonnou oporu a je jen polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu, který se jeho věcí dostatečně zabýval.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho zaručených základních práv; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.
18. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé), a v části směřující proti nevyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu je nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
19. Náhradu nákladů řízení může podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nahradit náklady řízení jiného účastníka; povinnost lze uložit tomu, kdo svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. února 1999 (N 26/13 SbNU 195)]. Ústavní stížnosti stěžovatele nebylo vyhověno, a proto Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu