ECLI:CZ:US:2021:1.US.840.21.1
sp. zn. I. ÚS 840/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, náměstí Míru 137/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 2/2021-2432 ze dne 28. ledna 2021 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 118/2020 ze dne 5. ledna 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením nevyloučil k námitce stěžovatele soudce senátu 7 To vrchního soudu z rozhodování ve věci. Následnou stížnost stěžovatele Nejvyšší soud zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje zrušení napadených usnesení, neboť řízení je podle něj opakovaně zatíženo procesními chybami a projevy libovůle. Z toho je patrný vztah soudců k věci, odepření spravedlnosti, porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a na zákonného soudce.
3. Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením sp. zn. 46 T 3/2015 ze dne 27. října 2020 nevyhověl jeho návrhu na obnovu řízení a vrchní soud nevyhověl ani jeho stížnosti (usnesení sp. zn. 7 To 112/2020 ze dne 8. prosince 2020), ani následnému návrhu na vyloučení soudců senátu 7 To (nyní napadené usnesení). V řízení před vrchním soudem spatřuje stěžovatel prvky libovůle a závažné procesní chyby, což vše svědčí o nikoliv nestranném poměru soudců k věci. Za závažné považuje to, že vrchní soud rozhodl o stížnosti sp. zn. 7 To 112/2020 ještě dříve, než mu stěžovatel předložil návrh na vyloučení soudců senátu 7 To. Vrchnímu soudu dále vytýká, že se nezabýval dostatečně jeho námitkami. Ani Nejvyšší soud, který se zabýval námitkami stěžovatele obsáhleji, nepostupoval správně. Za porušení svých práv považuje stěžovatel nevypořádání se s jeho blíže nespecifikovanou blanketní stížností, k níž Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel podává opakovaně mnohé návrhy. V tom spatřuje stěžovatel projev osobního vztahu soudců k věci a má za to, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně měl být porušen čl. 90, 95 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky.
4. Z předložených podkladů i z lustra Ústavního soudu se podává, že dne 23. července 2020 podal stěžovatel k městskému soudu třetí návrh na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 3/2015 společně s návrhem na vyloučení předsedkyně senátu městského soudu. V následném řízení:
a. návrh na obnovu řízení městský soud zamítl usnesením ze dne 27. října 2020, stížnost vrchní soud zamítl usnesením sp. zn. 7 To 112/2020 ze dne 8. prosince 2020 (ústavní stížnost byla pro neodstranění vad odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 150/21 ze dne 12. května 2021);
b. návrh na vyloučení předsedkyně senátu zamítl městský soud usnesením ze dne 22. září 2020, následnou stížnost (ze dne 2. října 2020) zamítl vrchní soud usnesením sp. zn. 7 To 118/2020 ze dne 23. března 2021 (ve věci byla dne 10. května 2021 podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 1217/21);
c. v rámci řízení o stížnosti proti nevyloučení soudkyně navrhl stěžovatel dne 29. prosince 2020 vyloučení členů senátu 7 To vrchního soudu - ve věci bylo rozhodnuto shora napadenými usneseními.
5. V projednávané věci vrchní soud k návrhu stěžovatele (bod c.) konstatoval zákonné důvody pro vyloučení soudce (vztah k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům) - s tím, že žádný z nich není naplněn a stěžovatel je dovozuje jen ze skutečnosti, že soudci senátu 7 To již dříve rozhodli v rozporu s jeho představou. Takový návrh vrchní soud odmítl jako nedůvodný a bezpředmětný; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 26/2014 ze dne 13. listopadu 2014, podle kterého nelze vyvozovat vztah k projednávané věci z nespokojenosti s postupem, a to ani v případě, kdy "takový postup vykazuje určité nedostatky". Vrchní soud tedy rozhodně neuvedl, že v projednávané věci bylo postupováno protizákonně, jen citoval příslušný judikát.
6. Nejvyšší soud předně konstatoval, že návrh na vyloučení soudců senátu 7 To vrchního soudu podal stěžovatel dodatečně a soudu byl doručen dne 9. prosince 2020, tedy až po vydání usnesení zamítajícího stížnost proti nepovolení obnovy (bod a.). Nejvyšší soud zopakoval zákonné důvody pro vyloučení soudce i relevantní judikaturu a uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu těmto požadavkům dostálo, neboť pouhý subjektivní pohled stěžovatele nelze považovat bez dalšího za poměr k projednávané věci. Za nedůvodné pak označil námitky stěžovatele týkající se upřednostnění rozhodnutí o stížnosti proti nepovolení obnovy (bod a.) před rozhodnutím o námitce na vyloučení soudkyně městského soudu (bod b.), neboť nejde o postup v rozporu s trestním řádem. Nejvyšší soud se zabýval i námitkami na porušení práva na spravedlivý proces a odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne 4. května 2005 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), podle kterého uvedené právo negarantuje úspěch v řízení ani nezaručuje nárok na rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení.
7. Ústavní soud se opakovaně zabýval otázkou vyloučení soudce z projednávání věci [viz například nálezy sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. července 2001 (N 98/23 SbNU 11), sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. dubna 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.) či sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. srpna 2020, aj.], s tím, že "[n]estrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah." [viz nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. října 2004 (N 159/35 SbNU 181)]. Byl-li návrh stěžovatele obecnými soudy odmítnut s přihlédnutím k zákonnému vymezení i přiléhavé judikatuře, nelze takovému postupu nic vytknout.
8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který o jeho věci bude rozhodovat podle předem zákonem stanovených pravidel, při zachování práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, jež poskytuje záruku, že i soudce bude určen podle předem stanovených pravidel a vylučuje jeho ustanovení ad hoc. Stěžovatel ve svých návrzích dovozuje porušení svých práv jen z toho, že obecné soudy opakovaně nevyhověly jeho návrhům na obnovu řízení (v němž obecnými soudy uznán vinným z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let) a ani dalším souvisejícím návrhům.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu