ECLI:CZ:US:2021:1.US.841.21.1
sp. zn. I. ÚS 841/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Josefem Kolkou, advokátem, sídlem Palackého 2760, Varnsdorf, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 3 Tdo 1265/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 7 To 63/2020 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2020 sp. zn. 80 T 3/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel shledán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. z., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 14 roků, pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byla též uložena zabezpečovací detence a povinnost způsobené majetkové škody.
Deliktního jednání se měl stěžovatel zjednodušeně řečeno dopustit tím, že v blíže nezjištěné době od 23:00 hodin dne 16. 4. 2017 do 01:30 hodin dne 17. 4. 2017 ve V. napadl poškozeného D. B. nožem tak, že jej tímto nožem bodl do podžebří, čímž mu způsobil život ohrožující poranění, načež poškozený utrpěl šok z krevní ztráty a na místě zemřel.
Stěžovatel je od zahájení trestního stíhání přesvědčen, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil. Z toho důvodu zastává právní názor, že nikdy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu vraždy. Obecným soudům pak vytýká především to, že se jeho věcí řádně nezabývaly a s jeho obhajobou se řádně nevypořádaly. V důsledku vadného postupu obecných soudů nebyl předmětný skutkový stav zjištěn řádně.
Obecné soudy nevzaly v potaz důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, tady se má jednat především o výpovědi sester N. a neprovedení výslechu soudní znalkyně z oboru zdravotnictví PhDr. Štěpánky Tůmové. Ta společně s MUDr. Michalem Hesslerem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dne 31. 5. 2017, tedy krátce po činu, vypracovala znalecký posudek týkající se duševního zdraví stěžovatele. Oba přitom dospěli shodně k závěru, že stěžovatel nebyl pro zjištěnou nepříčetnost z důvodu schizofrenie trestně odpovědný. V nových znaleckých posudcích byl zdravotní stav stěžovatele zkoumán až dva roky po činu s tím, že celou tuto dobu byl stěžovatel léčen, tudíž jeho zdravotní stav se musel změnit.
Dále je stěžovatel přesvědčen o tom, že o jeho trestní věci bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, č. j. 1 KZV 38/2017 ze dne 1. 9. 2017, kterým bylo trestní stíhání zastaveno. Soud prvního stupně měl tak aplikovat zásadu res iudicata nebo ne bis in idem.
Stěžovatel je toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval trestný čin jako vraždu, přičemž nebyl ve věci prokázán úmysl poškozeného zavraždit. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále stručně popsal roztržku s poškozeným, přičemž uzavřel, že se v tu chvíli bál, a to nejen o něho, ale i o sebe. Nůž použil stěžovatel z neznámého důvodu.
Závěrem stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s výší trestu, který neodpovídá realitě. Uložení zabezpečovací detence k trestu odnětí svobody vnímá stěžovatel jako trest doživotí. Soud prvního stupně nevzal při ukládání trestu v potaz, že před vyhlášením rozsudku pobýval stěžovatel dva roky v ochranném léčení a ve vazbě. I z toho důvodu považuje stěžovatel uložený trest za příliš tvrdý. K úplnému objasnění věci je třeba podle stěžovatele doplnit dokazování o další důkazy, které mohou důkazní situaci podstatně změnit.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného vraždy podle §140 tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Ke konkrétním námitkám vznesených stěžovatelem je třeba uvést, že tyto byly uvedeny již v jeho odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal. Prohloubení právní argumentace pak provedl Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení. Stěžovatel svojí argumentací staví Ústavní soud toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu