ECLI:CZ:US:2021:1.US.86.21.1
sp. zn. I. ÚS 86/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Cihláře, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 30 Cdo 3062/2020-240, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 58 Co 303/2019-194 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. září 2018 č. j. 42 C 203/2016-92, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2021 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 3. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") o náhradu škody a o zadostiučinění za majetkovou újmu (o 830 550,76 Kč a 840 000 Kč).
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 830 550,76 Kč a poskytnout mu peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 840 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 66/99, v němž stěžovatel vystupoval jako správce konkurzní podstaty. Obvodní soud žalobu zamítl a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici 900 Kč jako náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu tak, že dovolání stěžovatele odmítl, neboť pro vady nebylo možné pokračovat (v zákonné lhůtě nebyly odstraněny dle §241b odst. 3 občanského soudního řádu) a dovolání nebylo shledáno přípustným ve smyslu §237 a §238 občanského soudního řádu. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, protože stěžovatel nevymezil dovolací důvod dle občanského soudního řádu a jen tvrdil, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů, aniž by uvedl, s jakou judikaturou má být rozhodnutí v rozporu.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to na odměnu a náhradu nákladů stěžovatele za výkon činnosti jako správce konkurzní podstaty úpadce SYCHROV 94 a.s. ve výši 2 997 725,40 Kč. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2015 pod č. j. 18 K 66/99-1281 byla schválena konečná zpráva stěžovatele a stanovena výše odměny správce konkurzní podstaty. Ve výroku I. písm. d) citovaného usnesení bylo rozhodnuto, že vzhledem k nedostatku finančních prostředků na účtu konkurzní podstaty bude uhrazena jen do výše 2 167 174,64 Kč.
6. Stěžovatel tvrdil, že mu vznikla pohledávka vůči státu ? vedlejšímu účastníkovi ?z neuspokojeného pravomocně přiznaného nároku jako škoda, když obdržel závazný pokyn soudu, aby přednostně uspokojil odděleného věřitele před náklady správy. Konkurzní podstatu úpadce tvořily výlučně věci zahrnuté do podstaty na základě platného zástavního práva a zjištěné pohledávky odděleného konkurzního věřitele. Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím městského soudu, že měl podat žalobu na nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2015 č. j. 18 K 66/99-1281, namísto toho žaloval na odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že se nejednalo o nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka řízení a tudíž nevznikla odpovědnost státu. Rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s právem na spravedlivé řízení tím, že v řízení byly porušeny zásady projednací a kontradiktornosti, stěžovateli bylo odepřeno právo obhájit svůj názor v diskuzi. Dále stěžovatel vzal zpět požadavek na odškodnění zmařené investice ve výši 840 000 Kč a vyslovil nesouhlas s povinným právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem, což považuje za snahu zabránit svobodnému přístupu občana k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně povinného zastoupení advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, po výzvě k odstranění vad podání z 18. 1. 2021. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci městským soudem a Nejvyšším soudem vedenou v rovině práva podústavního.
11. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoli řádně odůvodněné či iracionální (srov. např. usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1370/19).
12. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů a na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal.
13. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55)]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání srozumitelně a podrobně odůvodnil; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu