ECLI:CZ:US:2021:1.US.924.21.1
sp. zn. I. ÚS 924/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Avesolvent, s.r.o., se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, zastoupené Mgr. Matějem Váchou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 144/2016-141 ze dne 27. 5. 2020 a Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 374/2020-170 ze dne 21. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem soudu I. stupně, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 659,30 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout stěžovatelce neoprávněným vyplacením této částky v rámci exekuce, vedené pod sp. zn. 203 EX 19563/14, na majetek povinného z majetku žalobkyně jako jeho manželky na základě exekučních příkazů, kterými byly postiženy účty a důchod žalobkyně. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/14, který s účinností od 14. 5. 2015 pro zakázanou retroaktivitu zrušil přechodné ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., umožňující postihnout výlučný majetek manžela povinného i v exekučních řízeních zahájených před 1. 1. 2013, soudního exekutor exekuční příkazy na majetek žalobkyně zrušil.
Soudy uvedly, že tato okolnost nemá vliv na již vymožené a stěžovatelce vyplacené plnění podle dříve vydaných exekučních příkazů, protože uvedení v předešlý stav není podle §57 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) možné. Účinky tohoto ustanovení se uplatní jen v samotném exekučním řízení a nebrání tomu, aby se osoba, na jejíž úkor bylo v exekuci plnění ve prospěch oprávněného vymoženo, domáhala žalobou v nalézacím řízení vydání bezdůvodného obohacení (srov. sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, 28 Cdo 559/2020). Pro projednávanou věc tak bylo rozhodující, zda závazek, který byl předmětem nuceného výkonu v exekuci, patřil do společného jmění manželů žalobkyně a povinného manžela. Z dokazování přitom vyplynulo, že šlo o výlučný závazek povinného, neboť předmětný úvěr mu byl poskytnut v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a v exekuci tak byl vymáhán závazek, který se ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (účinný do 31. 12. 2013) týkal majetku, náležejícího výhradně jednomu z manželů (povinnému). Žalobkyně jako manželka povinného neměla k úhradě tohoto závazku podle hmotného práva žádnou povinnost (srov. sp. zn. 28 Cdo 559/2020).
Stěžovatelka uvádí, že byť si je vědoma bagatelnosti předmětné částky, je přesvědčena o "kvalitativním" porušení svých práv. Není přijatelné, osvědčí-li státní orgán, tj. exekuční úřad a také následně soud, svým platným rozhodnutím určité skutečnosti, čímž vyvolá dobrou víru v jejich správnost a tedy také k určení neměnného vlastnického práva např. k finanční částce, která byla exekutorem vymožena, aby následně za téměř 2 roky jiný soud znovu projednal již exekučně a soudně rozhodnutou věc a rozhodl zcela odlišně. Rovněž namítá, že soudy řádně neodůvodnily, z jakého důvodu došly k závěru, že dluh manžela žalobkyně je jeho výlučný závazek a nepatří do společného jmění manželů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž stěžovatelka částku, plněnou exekutorem z majetku manželky povinného, získala bez právního důvodu, a je proto podle §2991 odst. 1 obč. zák. povinna ji žalobkyni vydat. Doplnily, že ve věci se nejedná o bezdůvodné obohacení manžela žalobkyně ve smyslu §2991 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyni byla dotčená částka exekučně zabavena a sama žalovaná neměla vůli dluh svého manžela plnit. Nemůže se rovněž jednat o bezdůvodné obohacení exekutora, který dotyčné částky z majetku žalobkyně zabavil nikoliv ve svůj prospěch, ale ve prospěch oprávněné. Nároky z titulu odpovědnosti soudního exekutora, respektive odpovědnosti státu by mohla žalobkyně uplatnit až v případě, že by se nedomohla náhrady vůči osobě, která se na její úkor bezdůvodně obohatila, tedy vůči stěžovatelce.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nárok žalobkyně má po zrušení exekučních příkazů (otázka jejich zrušení nebyla předmětem tohoto řízení) hmotněprávní základ, který byly soudy povinny při svém rozhodování respektovat. Stěžovatelce pak nadále zůstává možnost domáhat se dlužné částky po povinném.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu