ECLI:CZ:US:2021:1.US.964.21.1
sp. zn. I. ÚS 964/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupené JUDr. Stanislavem Zenáhlíkem, advokátem se sídlem Mostní 5552, Zlín, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, Oddělení obecné kriminality ze dne 4. 12. 2020, č. j. KRPZ-95453-12/TČ-2020-150571 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 9. 2. 2021, č. j. 3532/2020-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 4. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Policie ČR bylo rozhodnuto tak, že se odkládá trestní věc podezření ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. z., kterého se měl dopustit P. V. tím, že v blíže určené době v restauraci U JAZZMANA ve Zlíně předložil stěžovatelce papír formátu A4, kde byl na počítači napsaný text, že má do týdne zaplatit částku 170.000 Kč. Pokud tak neučiní, tak jí zařídí vazbu a půjde sedět a dále jí sdělil, že v souvislosti s problémy se společností TZ THERM, kterými se zabývá PČR, tak zařídí, aby všichni vypovídali proti ní, čímž u stěžovatelky způsobil obavu v tom, že pokud požadovanou částku nezaplatí, tak pan V. svým jednáním ovlivní vyšetřování v kauze TZ-THERM.
K podané stížnosti se věcí zabývalo Okresní státní zastupitelství ve Zlíně, které ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatelka se závěry orgánů státní moci nesouhlasí a poukázala na své právo na efektivní trestní řízení. Postup Policie ČR a posléze příslušné státní zástupkyně považuje za nedostatečný a rozporný se zákonem. Orgány činné v trestním řízení podle mínění stěžovatelky nevyužily všech dostupných prostředků k objasnění skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že došlo ke spáchání trestného činu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve vyložil, že právo na vyšetření trestné činnosti, a to i té, která zasahuje do majetkových práv, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018). Jinými slovy vyjádřeno, požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. II. ÚS 540/17 dne 4. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 a další). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Pouze tehdy, jsou--li v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy, je namístě závěr, že stát nedostál své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituoval zásah do ústavně zaručených práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, usnesení sp. zn. II. ÚS 3860/18 ze dne 18. 12. 2018 a další). V tomto směru Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály.
Pokud stěžovatelka uvádí, že orgány činné v trestním řízení nevyužily všech možností k objasnění trestné činnosti, pak neuvádí, jaké možnosti má na mysli. V projednávané věci nelze přehlédnout, že ke schůzce mezi stěžovatelkou a dotčenými osobami skutečně došlo, v tom se účastníci schůzky shodují, nicméně není postaveno na jisto, jaký byl její průběh. Účastníci schůzky staví tvrzení proti tvrzení. Státní zastupitelství ve svém odůvodnění poukázalo na skutečnost, že stěžovatelka dle svého sdělení nemá obavu o svůj život nebo zdraví, má pouze obavu z toho, že dojde k ovlivnění kauzy vedené pod jiným číslem jednacím. Snahu o ovlivnění odkazovaného případu přitom stěžovatelka nezaznamenala. Za tohoto stavu věci nelze orgánům činným v trestním řízení vytknout, že dospěly k závěrům uvedeným v napadených rozhodnutích.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu