ECLI:CZ:US:2021:2.US.1134.21.1
sp. zn. II. ÚS 1134/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 9, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 3 T 192/2019-726, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020 č. j. 9 To 227/2020-787 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 3 Tdo 1402/2020-857, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky. Rozsudkem Městského soudu v Brně byl shledán vinným z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou roků, a k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu služby v ozbrojených sborech v trvání 12 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v celém rozsahu odvolání, v němž zejména namítal, že soud prvního stupně provedené důkazy nehodnotil tak, aby na jejich základě učinil logická a odůvodněná skutková zjištění - hodnocení důkazů trpělo vnitřní rozporností, důkazní situace byla neúplná, přičemž nebyly vyloučeny důvodné pochybnosti stran skutkového stavu. Skutek byl proto nesprávně právně posouzen, když věc odpovídající (při nejhorším) kázeňskému prohřešku byla řešena v trestním řízení.
3. Krajský soud v Brně odvolání zamítl. Proti jeho usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací i dovolací soud přešly, bagatelizovaly a de facto ještě umocnily nezákonný postup soudu prvního stupně, který opomenul obhajobou navržené důkazy, resp. nijak relevantně neodůvodnil jejich neprovedení. Z provedených důkazů nebyl podle názoru stěžovatele zjištěn jasný skutkový stav. Přitom stát je v trestním řízení odpovědný za unesení konkrétního důkazního břemene; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Konečně stěžovatel také poukazuje na to, že v jeho případě měla být využita zásada subsidiarity trestní represe a jeho věc měla být řešena maximálně v kázeňském řízení.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele týkajícími se tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, jakož i otázkou opomenutých důkazů a subsidiarity trestní represe. S těmito námitkami stěžovatele se v napadeném usnesení vypořádal vyčerpávajícím způsobem a o jeho podrobně rozvedených závěrech není důvod pochybovat.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu