ECLI:CZ:US:2021:2.US.1145.21.1
sp. zn. II. ÚS 1145/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti H. D. L., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 7 Azs 27/2021-24 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. ledna 2021 č. j. 58 Az 2/2020-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel, který je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, přicestoval koncem roku 2019 do České republiky a pro účely legalizace pobytu požádal o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil potřebou léčby nebo operace pravého oka. Ministerstvo vnitra (dále jen "správní orgán"), vycházeje z informací shromážděných v průběhu správního řízení, stěžovateli žádný druh mezinárodní ochrany neudělilo. V rozhodnutí ze dne 11. 9. 2020 č. j. OAM-176/ZA-ZA11-HA08-2020 správní orgán konstatoval, že stěžovatelem tvrzené zdravotní důvody sice směřovaly k možnosti udělení humanitárního azylu, pro jeho udělení však žádné důvody neshledal. Správní orgán vyložil, proč nepovažoval stěžovatelovu životní situaci za nikterak mimořádnou a zvláštního zřetele hodnou, jak vyžaduje §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a proč neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a citovaného zákona.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že relevantní ustanovení zákona o azylu výslovně nezmiňují zdravotní stav žadatele jako skutečnost odůvodňující udělení azylu či doplňkové ochrany. Krajský soud připustil, že podle závěrů plynoucích z judikatury Nejvyššího správního soudu může za určitých výjimečných okolností závažný zdravotní stav osoby žádající o azyl a jeho případné zhoršení představovat újmu a být důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel však žádné relevantní doklady, které by potvrzovaly jím tvrzené chronické onemocnění oka, nedoložil, a to ani ze země svého původu, ani z Německa, kde žil před příchodem do České republiky. Podle krajského soudu to byl stěžovatel, který svůj zdravotní stav dostatečně neřešil, přestože v domovském státě měl možnost tvrzené obtíže léčit. Samotný fakt, že zdravotnictví ve Vietnamu je na jiné úrovni než zdravotnictví v České republice, jakož i skutečnost, že stěžovatelův přístup ke zdravotní péči ve Vietnamu by byl pravděpodobně komplikovanější, nedokládá nutnost udělit stěžovateli mezinárodní ochranu ve smyslu zákona o azylu. K námitce, že stěžovatel navázal v České republice vážnou známost, krajský soud uvedl, že tuto skutečnost stěžovatel v průběhu správního řízení vůbec nezmínil, a správnímu orgánu tak nelze klást k tíži, že se k ní nevyjádřil.
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Ve věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele, ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení, a ke kasačním námitkám stěžovatele odkázal na svoji ustálenou a vnitřně jednotnou judikaturu v odůvodnění usnesení konkrétně citovanou. Nejvyšší správní soud potvrdil jako správný závěr krajského soudu, že vycestování stěžovatele do domovské země není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a shodně s krajským soudem zopakoval, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před správními soudy stěžovatel v ústavní stížnosti oponoval závěrům správních soudů s tvrzením o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu správním orgánem. Uvedl, že hodlal podstoupit komplexní vyšetření očí a vyvinul pro to dostatečnou iniciativu, s ohledem na situaci způsobenou onemocněním Covid-19 v České republice však neměl objektivně reálnou možnost se vyšetření podrobit. Návrhu na doplnění dokazování jeho zdravotní dokumentací správní orgán nevyhověl, a proto nemohl bez důvodných pochybností řádně usoudit, nakolik vážný je stěžovatelův zdravotní stav z pohledu moderní medicíny.
6. Stěžovatel vytkl správním soudům nedostatečné posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. K otázce hrozby vážné zdravotní újmy dosahující vysoké úrovně intenzity v případě nuceného předčasného návratu do země původu stěžovatel poukázal na závěry rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci D. proti Spojenému království (ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96), ve věci N. proti Spojenému království (ze dne 27. 5. 2008, stížnost č. 26565/05) a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007 č. j. 2 Azs 30/2007-69, a vyjádřil přesvědčení, že u něho existují zdravotní rizika spojená s návratem do země jeho původu, konkrétně z důvodu tamní zcela nedostatečné zdravotní péče a faktické nemožnosti přístupu k soukromé zdravotní péči.
7. Stěžovatel též nesouhlasil se závěrem správních soudů, že jeho vycestování není v rozporu s mezinárodními závazky. Uvedl, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zmínil, že v České republice navázal vážnou známost, plánuje uzavření sňatku a v budoucnu hodlá založit rodinu, a upozornil též na rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 19. 8. 2020 č. j. CPR-9514-21/ČJ-2020-931200-SV, kterým bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, a současně mu byl uložen zákaz vstupu na území státu Evropské unie po dobu dvou let. Správní soudy se však otázkou existence důvodů znemožňujících vycestování dostatečně nezabývaly a nevzaly v potaz ani rozhodnutí cizinecké policie. Stěžovatel připomněl, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 425/16 se Ústavní soud zabýval otázkou, zda žadatelé o azyl mohou nové rozhodné skutečnosti pro udělení azylu uvádět až v řízení o správní žalobě proti zamítnutí žádosti o azyl správním orgánem. Ústavní soud se neztotožnil se s kategorickým závěrem správních soudů, že takový postup soudní řád správní neumožňuje s výjimkou případů, ve kterých nové okolnosti nastanou až po rozhodnutí správního orgánu, a z pohledu čl. 36 odst. 2 a čl. 43 Listiny a čl. 13 Úmluvy vyložil, že za určitých okolností je připuštěno předkládání nových azylových důvodů ve fázi řízení před správním soudem prvního stupně. Podle Ústavního soudu tomu nebrání ani §75 odst. 1 soudního řádu správního, neboť existuje řada ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před správním orgánem, a proto je vždy třeba povahu těchto nových skutečností a situací zohlednit. Podle stěžovatele měl takto v jeho věci postupovat i krajský soud, tj. měl zohlednit, zda zamítnutí žádosti o azyl vydané správním orgánem nebylo nepřiměřeným zásahem do práva na respektování rodinného a soukromého života stěžovatele.
8. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť hrozí, že by reálná obnova základních práv stěžovatele mohla být znemožněna, zvláště pokud by byl nucen vycestovat z České republiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v řízení před obecnými soudy, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).
12. Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy přisvědčit, neboť takový nedostatek v projednávané věci neshledal.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky proti rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany podle §14 a 14a zákona o azylu, se kterými se však správní soudy přiměřeným a dostatečným způsobem vypořádaly. Zabývaly se zdravotním stavem stěžovatele (onemocnění oka trvá od jeho deseti let, bolesti se dostavují nepravidelně dvakrát až třikrát do roka a trvají asi čtrnáct dní) a zvážily i úroveň vietnamského zdravotnictví a dostupnost lékařské péče (stěžovatel zde již zdravotní problémy řešil, obdržel léky, které mu nepomohly, další léčbu již neřešil) a pokud poté rozhodly, že zde důvod pro udělení mezinárodní ochrany není, jde o závěr, který v ústavně právním přezkumu zcela obstojí.
14. Odkaz stěžovatele na jím označené rozsudky ESLP je v jeho věci nepřípadný, resp. jeho životní situace je nesrovnatelná s životní situací stěžovatelů D. a N. Lze jen připomenout, že ESLP neshledal porušení čl. 3 Úmluvy, pokud ugandské občance N. nebyl ve Spojeném království poskytnut azyl, neboť její stav, jako pacienta s onemocněním AIDS, byl stabilizovaný (během jejího pobytu ve Spojeném království jí byla poskytnuta náležitá lékařská péče), a to i přesto, že lékařská péče v Ugandě pro tuto stěžovatelku nebyla zcela dostačující a návratem do Ugandy byla ovlivněna její délka života. Podle ESLP cizinec, kterému byla uložena povinnost vycestovat ze země, se nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za účelem využívání zdravotních a sociálních nebo dalších služeb. Vyhošťujícímu státu pak nelze přičítat tvrzenou budoucí újmu, která neplyne z úmyslného jednání nebo opomenutí orgánu veřejné mocí přijímacího státu či nestátních aktérů, ale z přirozeně se vyvíjející nemoci a nedostatku zdrojů pro potřebnou zdravotní péči v cílové zemi. Tím se ESLP odlišil od svého předchozího rozhodnutí (rozsudek ve věci D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96), kdy naopak uzavřel, že pacient v terminálním stadiu onemocnění AIDS nemůže být vyhoštěn na ostrov Svatý Kryštof, neboť náhlé vysazení léků by pro něj znamenalo duševní a tělesné utrpení, což by bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy. V jiné věci [srov. rozsudek ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10] pak ESLP stanovil, že k porušení čl. 3 Úmluvy došlo i v případě kdy vyhošťovaná vážně nemocná osoba (v tomto případě trpící zejména leukémií) sice nebyla v přímém ohrožení života, nicméně nedostatek vhodné péče by pro ni znamenal vážné, rychlé zhoršení jejího zdravotního stavu a vystavil by ji intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života. V takovém případě je ovšem na konkrétním stěžovateli, aby předložil důkazy o existenci takových závažných důvodů. Na příslušných vnitrostátních orgánech následně je, aby stěžovatelem tvrzené riziko podrobily pečlivému přezkumu. Příslušné orgány tak musí podle ESLP zejména ověřit, zda je zdravotní péče v cílové zemi obecně dostupná a vhodná k léčbě konkrétního onemocnění tak, aby vyhoštěná osoba nebyla vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Zároveň musí vzít v potaz i to, zda tato osoba bude mít v přijímacím státě reálný přístup k takové zdravotní péčí, to znamená, že musí být hodnoceny i sociální a rodinné vazby a vzdálenost, kterou taková osoba musí překonat, aby přístup k péči získala (srov. usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1283/19).
15. Shora naznačeným požadavkům správní soudy v posuzované věci dostály. Lze tak plně akceptovat závěr správních soudů, že byť není lékařská péče ve Vietnamu na takové úrovni jako v České republice, nepředstavuje návrat stěžovatele do země svého původu v důsledku neposkytnutí humanitárního azylu v České republice porušení Listiny či Úmluvy. Ostatně jak uvedl Nejvyšší správní soud v zamítavém rozsudku, na který stěžovatel též poukázal, pro udělení doplňkové ochrany by nedostatečnost úrovně zdravotní péče v zemi původu musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Stěžovatelova situace však takto zjevně výjimečná není.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově nesouhlasu se závěrem správních soudů, že jeho vycestování není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a že porušuje jeho práva zaručená v čl. 10 Listiny. V (zamítavém) nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16, na který stěžovatel odkázal, se Ústavní soud zabýval provázaností řízení o azylu a zásady non-refoulement a vyslovil se i k obecným principům posouzení ospravedlnitelnosti pozdního sdělení azylově relevantních skutečností a argumentů. V nyní posuzované věci stěžovatel v řízení před správním orgánem neuvedl jako důvod k udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Pokud tak učinil až v řízení před krajským soudem, měl odůvodnit, proč nový důvod pro udělení azylu vznáší až před krajským soudem, přičemž důvody tohoto "opožděného" uplatnění by musely být natolik přesvědčivé, aby bylo ospravedlnitelné pochopit, proč je zmiňuje až nyní (ve smyslu nálezu I. ÚS 425/16 je ospravedlnitelným např. zdráhání zmínit zvláště citlivé otázky z oblasti sexuálního násilí, sexuální orientace či prvotní zmatenost v důsledku kulturního šoku, apod.). Nic takového stěžovatel netvrdil. Uvedl-li, že se o možnosti legalizace svého pobytu v České republice radil s osobou znalou práva, nelze mít za to, že by nevěděl, které skutečnosti z jeho života mohou být relevantní pro udělení azylu.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v přiměřené době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu