ECLI:CZ:US:2021:2.US.12.21.1
sp. zn. II. ÚS 12/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., právně zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2020, sp. zn. 3 To 77/2020, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odbor daní, 1. oddělení, ze dne 15. září 2020, č. j. NCOZ-6526-1229/TČ-412303-F-C, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů se podává, že napadeným usnesením Policie ČR zamítla žádost stěžovatelky o vrácení v rozhodnutí specifikovaných motorových vozidel Seat Arona a Volkswagen Golf. Vozidla policejní orgán zajistil usnesením ze dne 19. 8. 2019 podle §79a odst. 1 tr. řádu ve spojení s §79g odst. 1 tr. řádu. Na základě stížnosti stěžovatelky proti usnesení Policie ČR Vrchní soud v Praze napadeným usnesením usnesení Policie ČR zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatelky (jako zúčastněné osoby) zamítá. Ke korekci rozhodnutí soud přistoupil pouze proto, aby opravil chybně uvedený VIN kód jednoho z vozidel. Automobily byly zajištěny v souvislosti s trestním stíháním zahájeným usnesením Policie ČR, ze dne 20. 8. 2019, č. j. NCOZ-6526-143/TČ-2019-412302-F-C, proti 27 osobám, mimo jiné i obviněnému V. H., pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Protiprávním jednáním měla být zkrácena daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob v celkovém rozsahu 200 847 300,69 Kč. Obviněný V. H. měl za tímto účelem spoluzaložit organizovanou zločineckou skupinu tvořenou nejméně 13 osobami a tuto řídit.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu Policie ČR, která podle ní bezdůvodně přistoupila k zajištění automobilů pořízených za její vlastní finanční prostředky. Peníze dlouhodobě uchovávala v bezpečnostní schránce a nemůže tedy doložit výpis z bankovního účtu. Domnívá se nicméně, že doložila, že automobily jsou v jejím výlučném vlastnictví, a to zejména výpisy vstupů do bezpečnostní schránky. Z odposlechů vyplynulo, že obviněný H. stěžovatelce se zakoupením automobilů pomáhal a koupi zprostředkoval. Z těchto informací však nelze dovozovat, že automobily byly na stěžovatelku registrovány jen formálně. Stěžovatelka navíc navrhla, aby v odposleších byl dohledán telefonický hovor s obviněným H., v němž se měla zmiňovat o předání částky peněz na koupi automobilu Seat. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je sice bývalou manželkou obviněného, ale jsou odloučeni již téměř 20 let. Stěžovatelka je ponechána již 14 měsíců (v době podání ústavní stížnosti) bez dopravních prostředků i bez finanční hotovosti, která jí byla rovněž zajištěna. Poukazuje rovněž na svůj pokročilý věk a zdravotní stav. Zásah do jejích práv se jí jeví jako nepřiměřený.
4. Ústavní soud nejprve musí připomenout své dlouhodobě prezentované závěry, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity uplatňované na jakoukoli realizaci postupu Ústavního soudu při posuzování individuálních ústavních stížností, je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění [viz nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), bod 51.].
5. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo takto dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 369/03 ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 či sp. zn. I. ÚS 700/19 ze dne 21. 5. 2019).
6. Ústavní soud žádná z uvedených pochybení v posuzovaném případě neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z pohledu Ústavního soudu nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná.
7. Jen na okraj lze dodat, že se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud i v souvislosti se zajištěnými finančními prostředky. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3430/20 Ústavní soud usnesením ze dne 20. 4. 2021 ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o jejich vrácení odmítl. Ani v nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nedospěl k závěru o oprávněnosti ústavní stížnosti stěžovatelky.
8. Z vyslovených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu