ECLI:CZ:US:2021:2.US.1227.21.1
sp. zn. II. ÚS 1227/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Akymenko, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze, Havlíčkovo náměstí 189/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 8 Azs 212/2020-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu. Stěžovatelka je občanka Ukrajiny a dne 20. 7. 2017 byla při snaze vycestovat do Egypta zadržena na letišti Václava Havla v Praze, kde jí bylo sděleno, že její vízum je padělané (původní údaj o platnosti víza do 30. 11. 2016 byl pozměněn na 30. 11. 2018) a rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21. července 2017 č. j. CPR-20347-25/PŘ-2017-930504 byla vyhoštěna podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 2 a písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců v tehdy platném znění na 4 roky, a to s odůvodněním, že se při hraniční kontrole při vycestování z území České republiky prokázala neplatným (neoprávněně pozměněným) cestovním dokladem a pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna. Věc rozhodoval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem č. j. 5 Azs 232/2018-26 ze dne 14. 3. 2019 rozhodnutí o vyhoštění stěžovatelky zrušil, a policii a Ministerstvu vnitra mj. uložil, aby se zabývaly otázkou, zda stěžovatelka o pozměněném datu platnosti víza věděla, resp. zda toto vízum užívala zaviněně.
2. Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně CPR-20347-41/PŘ-2017-930504 ze dne 30. 1. 2020 bylo stěžovatelce opětovně uloženo správní vyhoštění, tentokrát na dobu 2 let, a to dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců v tehdy platném znění, a to z důvodu neoprávněného pobytu v České republice. Po podaném odvolání Ministerstvo vnitra ČR vydalo dne 16. 6. 2020 své rozhodnutí č. j. MV-104565-35/OAM-2017, kterým bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2020 č. j. 4 A 30/2020-30 zamítl žalobu stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí, a poté, co stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, zamítl ji Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2021 č. j. 8 Azs 212/2020-29.
3. Stěžovatelka se závěry orgánů veřejné moci nesouhlasí a stěžuje si zejména, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu prý nerespektoval závazný právní názor vyjádřený předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 232/2018-26 ze dne 14. 3. 2019), jenž uložil správním orgánům zabývat se otázkou zavinění stěžovatelky. Druhým rozsudkem však Nejvyšší správní soud aproboval postup správních orgánů, které se podle jejího názoru k otázce zavinění řádně nevyjádřily. Stěžovatelka rovněž dodává, že nezpochybňuje současnou teorii i praxi, že samotné uložení správního vyhoštění, tj. naplnění hypotézy ustanovení §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je na zavinění cizince nezávislé. Nicméně, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozsudku, otázka zavinění může hrát roli pro posouzení přiměřenosti uloženého vyhoštění dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a pro délku uloženého vyhoštění. Napadený rozsudek také podle názoru stěžovatelky nerespektuje zásadu zákazu sebeobviňování a dovozuje jakousi kvaziobjektivní odpovědnost cizince. Stěžovatelka se domnívá, že z ústavního pořádku vyplývá zásada, dle které platí, že nepodaří-li se veřejné moci prokázat osobě zavinění silnější, musí vycházet z toho, že zavinění je dáno pouze ve formě slabší (viz též zásada in dubio mitius), a že tato zásada se musí uplatnit i ve sféře práva pobytového, a to i při rozhodování o správním vyhoštění, jakkoli samotná možnost vyhoštění je dle ustálené teorie i praxe na zavinění nezávislá.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak k podstatě věci uvedl Nejvyšší správní soud v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku: Ze správních rozhodnutí plyne, že se příslušné orgány přes jisté formulační nepřesnosti otázkou zavinění zabývaly jak ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, tak i v rámci úvah odůvodňujících dobu zákazu vstupu. Správní orgány tedy respektovaly závazný právní názor Nejvyšší správního soudu, pokud postavily své závěry na tom, co v řízení vyšlo najevo. Stěžovatelka jim svou pasivitou ohledně detailního vysvětlení toho, jak k pozměnění víza mohlo dojít, nedala prostor k provádění dalších skutkových zjištění. Cizinec je povinen zajistit svou dostatečnou obezřetností a předběžnou opatrností při nakládání s cestovními doklady a v nich obsaženými vízy, aby nedošlo k neregulérnímu pozměnění údajů v nich či jinému zneužití těchto dokladů, a uvedenou situaci nutno posuzovat podle principů objektivní odpovědnosti cizince, jenž takový dokument užíval, s tím, že může osvědčit, že vynaložil veškerou potřebnou obezřetnost k tomu, aby k jeho padělání či neregulérnímu pozměnění nedošlo, a že současně byl v dobré víře v to, že na území České republiky pobývá legálně, na základě víza aktuálně platného a řádně vystaveného. Na cizince je tak v první řadě přeneseno břemeno tvrzení o tom, jak nejspíše k padělání či pozměnění dokumentu došlo a že se tak stalo zcela mimo jeho vůli, srozumění či vědomost a způsobem, který nemohl v dané situaci nikdo ani při vynaložení velmi pečlivé obezřetnosti předpokládat.
5. Na tomto právním názoru obecného soudu není nic neústavního a hlubší ingerence do zkoumaného případu tak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší. Napadené rozhodnutí, ani řízení mu předcházející a závěry z toho plynoucí nelze shledávat nepředvídatelnými či překvapivými, ani je nelze považovat za nedostatečně či nesprávně odůvodněné, jak se domnívá stěžovatelka. Ostatně, ve druhém řízení o správním vyhoštění došlo ke zkrácení doby, na kterou jí bylo vyhoštění uloženo, i když z jiného důvodu než zohledněním otázky zavinění. Jestliže soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, což se v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich činnost a rozhodnutí podrobněji přezkoumávat, neboť není další nadřazenou instancí v systému obecných soudů. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu