ECLI:CZ:US:2021:2.US.1319.21.1
sp. zn. II. ÚS 1319/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 3. 2021 č. j. 1 KZV 105/2020-598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že usnesením Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 7. 2020 č. j. NCOZ-2236-314/TČ-2019-417702 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi, účastenství ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu znásilnění a účastenství ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu sexuální nátlak. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, jíž mimo jiné odůvodnila tak, že je přesvědčena, že členství v organizované skupině si osoba musí být vědoma. Pokud je pak proti ní pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou zahájeno trestní stíhání, mělo by být z takového usnesení zřejmé, z jakých indicií mohla předpokládat, že jde o organizovanou skupinu, která páchá trestnou činnost. Městské státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo stěžovatelčinu stížnost a uvedlo, že u organizované skupiny se všichni její členové ani nemusí znát či vědět přesné rozdělení rolí. Dále odůvodnil, proč dospěl k závěru o podezření vůči obviněným, že se podíleli na aktivitě, při níž byla použita manipulativní techniky a ovlivňování zjednaných žen, aby se podrobily natáčení pornografického díla a sexuálním stykům, ačkoli to nebylo z jejich strany dobrovolné.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že je zaměstnancem společnost NETLOOK s.r.o., která se zabývá tvorbou erotických a pornografických materiálů, která má různé projekty a natáčí větší množství videí v různých projektech. Pokud pak jde o komunikaci stěžovatelky s některými ženami po natočení daných videí, že bez splnění podmínek smlouvy nebude video staženo z internetu, jednala opět jako zaměstnanec a neměla povědomí o tom, že by se takovým jednáním mohla dopouštět trestné činnosti. Stěžovatelka dále namítá, že není z napadeného usnesení zřejmé, z jakých skutečností měla stěžovatelka dovodit, že dochází k páchání trestné činnosti, která je jí kladena za vinu. Vědomí o případných lžích tzv. agentů není samo o sobě důkazem o její trestné činnosti. Stěžovatelka dále uvedla, že stejnou činnost, která je stěžovatelce kladena za vinu a je přičítána její roli v organizované skupině, vykonávala před rokem 2018 jiná osoba, tedy dokonce v období, pro které je stíhána právě stěžovatelka, avšak tato osoba stíhána není a pokud je stěžovatelce známo, nebyla ani vyslechnuta. Stěžovatelka dále namítala nedostatek odůvodnění jak svého tvrzeného členství v organizované skupině, tak i nedostatek specifikace tvrzené pomoci na zvlášť závažných zločinech. V tomto případě tak dle názoru stěžovatelky došlo ještě k většímu zásahu do jejího práva být stíhána jen na základě zákonných důvodů a zákonným způsobem, když napadené usnesení na její námitku v tomto směru nereaguje vůbec. Vydáním napadeného usnesení, ve kterém není na námitku stěžovatelky vůbec reagováno a kterým byla stížnost zamítnuta, tak mělo dojít k zásahu do práva být stíhán pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání se Ústavní soud staví rezervovaně. Ústavní soud předesílá závěry své předchozí judikatury, podle níž připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stádia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatelky i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení kvalifikovatelná jako porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Tyto závěry dopadají plně i na případ stěžovatelky. Dohledová státní zástupkyně průběh předmětného trestního řízení prověřil a dospěl k závěru, že dosavadní postup nemá znaky svévole ani neobjektivity a že věci je věnována dostatečná pozornost. Stěžovatelčiny námitky tak nemají ústavní rozměr.
8. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu