ECLI:CZ:US:2021:2.US.133.21.1
sp. zn. II. ÚS 133/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 942/2020-926 ze dne 30. září 2020, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 94/2020-882 ze dne 26. května 2020, rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 73/2018-860 ze dne 16. ledna 2020 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 73/2018-791 ze dne 14. března 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí vydaných v trestní věci, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na rovnost zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy a právo na kontradiktornost řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl výše nadepsaným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově č. j. 2 T 73/2018-791 ze dne 14. března 2019 uznán vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že ve snaze pomoci jiné osobě (druhému obviněnému) v jednání poškozujícím obchodní společnost VERAMI International Company s.r.o, jež spočívalo ve vyvedení majetku z dispozice této společnosti, a s vědomím, že takové jednání je v rozporu se zákonem, umožnil dne 29. dubna 2014 ve Vyškově převést 10 vozidel v celkové hodnotě 4 875 090 Kč do majetku obchodní společnosti TK style design, s.r.o., v níž vykonával funkci jednatele, aniž by poskytl jakékoliv finanční protiplnění a aniž by uvedené převody zaevidoval do účetnictví, čímž první společnosti způsobil značnou škodu. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a tří měsíců a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu na dobu dva a půl roku. Výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku, a současně bylo stěžovateli uloženo, aby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Proti tomuto prvnímu rozsudku Okresního soudu ve Vyškově podali stěžovatel i druhý obviněný odvolání. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 8 To 199/2019-820 ze dne 18. června 2019 napadený rozsudek okresního soudu zrušil v celém výroku o vině i ve výrocích o uložených trestech jak ve vztahu ke stěžovateli, tak ke druhému obviněnému. Důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byly především jeho vady a pochybnosti o správnosti skutkových zjištění [viz §258 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 2 trestního řádu], neboť krajský soud shledal potřebu doplnit dokazování, a to zejména ve vztahu k obhajobě tvrzené stěžovatelem i druhým obžalovaným. Věc byla vrácena soudu prvního stupně.
3. Okresní soud ve Vyškově po doplněném dokazování znovu rozhodl ve věci výše nadepsaným rozsudkem č. j. 2 T 73/2018-860 ze dne 16. ledna 2020 tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze stejného skutku (ve formě účastenství jako pomocník) a byl mu uložen stejný trest jako v prvním zrušeném rozsudku tohoto soudu. Okresní soud na základě dokazování zejm. výslechy několika svědků, listinnými důkazy a znaleckým posudkem dospěl k závěru, že oba obžalovaní naplnili skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Převod hmotného majetku značné hodnoty ze společnosti vedené druhým obžalovaným na společnost vedenou stěžovatelem bez odpovídajícího protiplnění shledal soud jako zjevně účelový ve vztahu k nepříznivé finanční situaci v obou dotčených společnostech.
4. Rovněž druhý rozsudek okresního soudu napadl odvoláním jak stěžovatel, tak i druhý obviněný, a to do výroků o vině i trestu. Krajský soud v Brně rozhodl o odvoláních výše nadepsaným usnesením č. j. 8 To 94/2020-882 ze dne 26. května 2020 tak, že je obě jako nedůvodná zamítl. Krajský soud označil postup okresního soudu za zákonný a logický, v hodnocení důkazů okresním soudem neshledal opomenuté důkazy nebo extrémní rozpor s jejich obsahem, pro které by bylo třeba zasáhnout, a ohledně výroků o vině a trestu se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud výše nadepsaným usnesením č. j. 5 Tdo 942/2020-926 ze dne 30. září 2020 dovolání stěžovatele jako nedůvodné odmítl. Nejvyšší soud neshledal naplnění žádného dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že skutková zjištění soudů v posuzované věci jsou zatížena vadou extrémního rozporu mezi nimi a obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud se též vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele o nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe a porušení zásady in dubio pro reo, přičemž došel k závěru, že žádná z těchto zásad porušena nebyla.
6. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti výše nadepsaným rozhodnutím obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti opírá svou argumentaci o rozsáhlou judikaturu, z níž vyplývají záruky a požadavky na řádné a spravedlivé trestní řízení, které dle stěžovatele v jeho věci nebyly obecnými soudy dodrženy. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že napadená rozhodnutí vedou ke kriminalizaci naprosto běžné obchodní praxe, kterou je postoupení pohledávky a její započtení vůči jiné pohledávce.
7. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, soudy opomenuly svědecké výpovědi ve prospěch stěžovatele, nereagovaly na námitky stěžovatele ohledně postoupení pohledávek (tj. nejednalo se o trestný čin, ale o běžné obchodní jednání, ze kterého nikomu nevznikla žádná škoda) a navzdory existenci více verzí příběhu se přiklonily k té, která pro stěžovatele nebyla ta příznivější. Vina stěžovatele tak nebyla prokázána zákonným způsobem.
8. Stěžovatel rovněž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť se jednalo o soukromoprávní věc a nebylo tedy třeba přistoupit k prostředkům trestního práva. Poukazuje též na nespravedlivost při jednání krajského soudu, který byl k věci stěžovatele zcela lhostejný a neměl ani za cíl dát stěžovateli možnost hájit se. Dále podotýká, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyžaduje účastenství na trestném činu úmysl a vědomost o úmyslu pachatele spáchat daný trestný čin; stěžovatel však o případném úmyslu pachatele v dané věci nevěděl, a tedy nebyla splněna tato subjektivní podmínka účastenství.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní soud je k projednání této ústavní stížnosti příslušný, a současně se jedná o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti kterým již zákon nepřiznává žádné opravné prostředky.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nepřímo nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Úkolem Ústavního soudu tak v zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Pokud jde o dokazování před obecnými soudy, byl by dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, 4 a 5 trestního řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. v již citované věci sp. zn. III. ÚS 84/94; dále sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
13. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Jak již bylo uvedeno, z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
14. Ústavní soud především zkoumá, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principem in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu, §226 písm. a) trestního řádu], podle něhož obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine trestního řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
15. V obecné rovině lze proto konstatovat, že s ohledem na výše uvedené principy se Ústavní soud plně ztotožňuje s bohatě judikatorně podloženou argumentací stěžovatele ohledně požadavků na trestní řízení a zásad zaručujících jeho spravedlivost. V projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že ze strany obecných soudů nedošlo k žádnému porušení těchto stěžovatelem odkazovaných principů a ve svém důsledku tedy ani k porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.
16. Obecné soudy (zejména pak soud prvního stupně) dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, přičemž se odpovídajícím způsobem zabývaly i námitkami a obhajobou stěžovatele a řádně hodnotily všechny provedené důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je patrné, že provedené důkazy tvoří logicky uzavřený celek, a současně odůvodnění všech rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z ústavněprávního hlediska jim tak není co vytknout.
17. Co se týče stěžovatelem tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo, je třeba podotknout, že v daném případě po provedeném dokazování zhodnocení důkazů soudem prvního stupně neexistovalo více verzí příběhu, aby bylo třeba rozhodnout podle té, které svědčí ve prospěch obviněného. Okresní soud ve svém rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč verzi stěžovatele ohledně postoupení a započtení pohledávek neuvěřil a považoval ji za vyvrácenou. Ze strany obecných soudů nedošlo ani k tvrzenému porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít opomenutím jím navrhovaných důkazů svědčících v jeho prospěch. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že se zabývaly všemi navrženými důkazy, přičemž provedly i důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele (navrhované listinné důkazy a výslechy svědků). Zejména okresní soud se pečlivě zabýval námitkami a obhajobou stěžovatele i druhého obviněného po té, co jeho první rozhodnutí ve věci bylo zrušeno odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem doplnit dokazování o obhajobu obviněných.
18. S tvrzením stěžovatele ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, jakož i s namítaným "lhostejným" přístupem krajského soudu při rozhodování o odvolání se již vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, přičemž Ústavní soud se v tomto ohledu s jeho posouzením zcela ztotožňuje. Porušení těchto zásad tedy ani Ústavní soud neshledal.
19. Nakonec, lze souhlasit se stěžovatelem, že pomoc jakožto forma účastenství ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku opravdu vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž obecně pro účastenství postačuje i úmysl nepřímý (srov. ŠÁMAL, Pavel. §24 [Účastník]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 340; též stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1466/2005 ze dne 21. 12. 2005). Obecné soudy si však v daném případě byly této subjektivní podmínky vědomy a dle odůvodnění svých rozhodnutí shledaly u stěžovatele zavinění ve formě úmyslu přímého, přičemž tento svůj závěr optikou ústavněprávní náležitě odůvodnily.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu