ECLI:CZ:US:2021:2.US.1431.21.1
sp. zn. II. ÚS 1431/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve Věznici Oráčov, právně zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 6 T 8/2020-285 ze dne 24. 6. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 194/2020-308 ze dne 27. 8. 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 77/2021-363 ze dne 9. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byl stěžovatel uznán vinným spácháním pokusu přečinu ublížení na zdraví dle §21, odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku a stěžovateli byl za tuto a sbíhající se trestnou činnost uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci, a to mačety blíže ve výroku rozsudku specifikované, a dále byl dle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 1 T 180/2019-200 ze dne 4. 2. 2020. Tento rozsudek napadl stěžovatel v celém rozsahu odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Praze tak, že podle §256 tr. řádu se odvolání stěžovatele zamítá. Proti usnesení krajského soudu podal stěžoval dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkový stav byl obecnými soudy nesprávně zjištěn a mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním je extrémní nesoulad. Obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že se stěžovatel dopustil skutku, za nějž byl odsouzen, když existuje dostatečné množství na sebe navzájem navazujících usvědčujících důkazů, a to výslechu svědků, a dále i doplňující důkazy v podobě listin. Stěžovatel má za to, že odůvodnění tohoto skutkového zjištění soudů je nelogické a nepřesvědčivé, hodnocení důkazů je nesprávné. Tímto postupem soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že soudy bez bližšího znaleckého zkoumání nemohly učinit závěr o příčetnosti stěžovatele pouhou citací znaleckých posudků vypracovaných jednak na jiném skutkovém základě a dále v minulosti, kdy osobnostní dispozice u stěžovatele se v mezidobí mohly změnit. Rovněž je stěžovatel přesvědčen o tom, že je nesprávný závěr obecných soudů, že z vykonávání úkonů v trestním řízení stěžovatele nebyl vyloučen předseda senátu okresního soudu Mgr. Pavel Mydla. Podjatost předsedy senátu okresního soudu stěžovatel spatřuje v tom, že se tento soudce přítelkyně stěžovatele ptal, proč je ve vztahu se stěžovatelem a zda-li s ním hodlá nadále žít.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele týkajícími se tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. Podrobně se dovolací soud vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele ohledně jeho příčetnosti i podjatostí předsedy senátu.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak i v rozhodnutích soudů nižších stupňů jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu