ECLI:CZ:US:2021:2.US.147.21.1
sp. zn. II. ÚS 147/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky IMPROFEX CZ s.r.o., se sídlem Vyšehradská 320/49, Praha 2, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 2020, č. j. 10 As 239/2019-25, a Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019, čj. 14 A 209/2018-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Podle stěžovatelky obecné soudy tím, že nepřipustily její účast ve správním řízení, porušily její základní práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ve správním řízení byla stěžovatelka oznámením žalovaného Specializovaného finančního úřadu ze dne 20. 4. 2018 seznámena s výsledkem kontrolního zjištění, ke kterému správce daně dospěl v rámci prováděné daňové kontroly. K výsledku kontrolního zjištění se mohla vyjádřit do 17. 5. 2018. Dne 17. 5. 2018 odeslala stěžovatelka své vyjádření, nikoli však na aktuální sídlo finančního úřadu. Po zjištění této chyby žalobkyně přípisem ze dne 4. 7. 2018 požádala o navrácení lhůty v předešlý stav a stanovení lhůty nové. V reakci na to žalovaný vyzval stěžovatelku (prostřednictvím jejího advokáta) k odstranění vad podání, ve kterém sdělil, že podání nebylo učiněno osobou oprávněnou jednat jménem daňového subjektu s tím, aby advokátní kancelář prokázala své oprávnění jednat v předmětné věci jménem stěžovatelky. Na to stěžovatelka sdělila, že v předmětné věci zmocnila pana Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta, přičemž na základě smlouvy o koupi závodu došlo k převodu závodu Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta, na advokátní kancelář (jako společnost). Žalovaný následně vyrozuměním o neúčinnosti podání sdělil, že podání ze dne 4. 7. 2018, označené jako "žádost o navrácení lhůty v předešlý stav", se stalo neúčinným, neboť jej podala osoba k tomu neoprávněná, protože ve věci nedošlo k přechodu zmocnění z Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta, na advokátní kancelář.
3. Stěžovatelka se ve své žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu domáhala určení, že vydání výzvy žalovaného Specializovaného finančního úřadu (k odstranění vad jejího podání) ze dne 20. 7. 2018, č. j. 122645/18/4225-21791-506330 a následné vyrozumění žalovaného ze dne 8. 8. 2018, č. j. 132352/18/4225-21791-506330, o neúčinnosti podání je nezákonným zásahem. Rovněž se zásahovou žalobou domáhala přikázání žalovanému, aby obnovil právní stav před vydáním výzvy k odstranění vad podáním ze dne 20. 7. 2018.
4. Městský soud jí však nevyhověl. Ve svém rozsudku městský soud odmítl žalobu proti výzvě ze dne 20. 7. 2018 pro opožděnost a pro úplnost dodal, že by žaloba tak jako tak nemohla být úspěšná, protože jejím předmětem byl dílčí procesní úkon úřadu během daňové kontroly. Žalobu proti vyrozumění ze dne 8. 8. 2018 pak městský soud zamítl. I vyrozumění bylo jen dílčím procesním úkonem, a pokud se jím žalobkyně cítila dotčena na právech, mohla se bránit proti obsahu zprávy o daňové kontrole ve svém odvolání, případně mohla podat žalobu proti rozhodnutí, které následně stanovilo její daňovou povinnost.
5. V kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že úřad zasáhl výzvou i vyrozuměním do jejích práv, neboť nemohla vyjádřit své stanovisko k výsledku kontrolního zjištění. Přirovnala svou věc k věci řešené v rozsudku NSS ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015-38. Zopakovala, že zmocnění udělené Mgr. Jiřímu Kokešovi přešlo na advokátní kancelář v důsledku převodu závodu. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil s posouzením případu městským soudem a její kasační stížnost zamítl.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zásah do svých práv vymezila v souladu s §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), a byla tedy oprávněna podat zásahovou žalobu. Správní soudy nesprávně uzavřely, že vyrozumění o neúčinnosti podání nemohlo zkrátit stěžovatelku v jejích právech a že tedy stěžovatelka nemohla uspět se svou žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015-38, byla naopak případná. Stěžovatelka opakuje, že výzvou vedlejšího účastníka k odstranění vad podání a následným vyrozuměním o neúčinnosti podání byla přímo zkrácena na svých právech, když k tomuto uvádí, že díky postupu vedlejšího účastníka nemohla stěžovatelka vyjádřit své stanovisko k výsledku kontrolního zjištění, čímž došlo ke zkrácení práv stěžovatelky, kdy tedy stěžovatelka byla přímo zkrácena na svých právech.
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
12. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.
13. Stěžovatelka namítala nedostatečné vypořádání námitek, zejm. v případě rozsudku kasačního soudu. Ten se s nimi však dle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudku kasačního soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces.
14. K tomu lze v nyní projednávané věci konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Jestliže stěžovatelka nenabídla soudu obsahově složitou argumentaci, případně argumentovala mimoběžně, pouhá námitka stručné odpovědi (vypořádání námitky soudem) sama o sobě nesvědčí porušení práva na spravedlivý proces.
15. Nejvyšší správní soud stěžovatelce osvětlil, že ač v petitu navrhla, aby byl rozsudek městského soudu zrušen jako celek, ve skutečnosti však nevznesla žádné argumenty proti jeho výroku I, jímž byla odmítnuta žaloba proti výzvě ze dne 20. 7. 2018, přičemž současně nikdy ani nepopřela, že žaloba proti výzvě ze dne 20. 7. 2018 byla opožděná. Stejně tak se jí nepodařilo zpochybnit ani výrok II, jímž byla zamítnuta žaloba proti vyrozumění ze dne 8. 8. 2018. V kasační stížnosti vlastně jen setrvala na tvrzení, že úřad ji svou výzvou i vyrozuměním zkrátil na právech, protože se nemohla vyjádřit k výsledku kontrolního zjištění. Toto tvrzení však městský soud přesvědčivě vyvrátil a kasační soud se s jeho posouzením ztotožnil.
16. Ani Ústavní soud na posouzení věci neshledal pochybení ústavněprávní relevance. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
17. Správní soudy zcela korektně aplikovaly judikatorní závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 3. 1. 2018 č. j. 2 Afs 25/2015-38, na projednávaný případ a důsledně situaci stěžovatelky odlišil (viz bod 8 napadeného rozsudku). Jeho závěry se Ústavnímu soudu jeví jako racionální a neshledal důvod do nich zasahovat.
18. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
19. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu