ECLI:CZ:US:2021:2.US.1497.21.1
sp. zn. II. ÚS 1497/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 92/2021 ze dne 11. března 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 3 PP 30/2020 ze dne 7. 1. 2021, a ve věci znovu rozhodl tak, že zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V době podání stížnosti již je stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu na základě rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov, č. j. 43 PP 164/2020 ze dne 30. 4. 2021.
2. Spolek Chamurappi, z. s. žádal návrhem z dubna 2020 o podmíněné propuštění stěžovatele z trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 39 T 3/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015 za současného přijetí záruky Chamurappi, zastoupené Ing. Zdeňkem Jemelíkem. Stěžovatel se k uvedenému návrhu připojil. Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve svým prvním rozhodnutím ze dne 21. 9. 2020, č. j. 3 PP 30/2020-253 návrh spolku na podmíněné propuštění odsouzeného zamítnul. Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 67 To 304/2020 vyhověl stížnosti odsouzeného a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten svým rozhodnutím ze dne 7. 1. 2021, č. j. 3 PP 30/2020-357 návrhu na podmíněné propuštění vyhověl, přičemž stěžovateli byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání, kterému městský soud napadeným usnesením vyhověl a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 změnil tak, že návrh na podmíněné propuštění zamítnul.
3. Stěžovatel namítá, že usnesením městského soudu byl v rozporu s čl. 36 Listiny zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jelikož se soud odklonil od judikatury Ústavního soudu, zejm. nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411). Soudy judikaturu nerespektovaly, přestože byla namítána a jejich rozhodnutí je projevem svévole. Stěžovatel namítá, že splnil všechny kumulativní podmínky pro podmíněné propuštění, tedy splnil časovou podmínku, i to, že povede v budoucnu po propuštění řádný život.
4. Ve svém doplnění ústavní stížnosti stěžovatel doložil rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 43 PP 164/2020 ze dne 30. 4. 2021, na jehož základě je již v současné době z výkonu trestu podmíněně propuštěn, byla mu stanovena zkušební doba v trvání 60 měsíců, za současného vyslovení dohledu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
7. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
8. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411)], či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
9. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že si stěžovatel nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Městský soud při posuzování žádosti sice shledal, že stěžovatel splnil časovou podmínku spočívající ve výkonu alespoň poloviny uloženého trestu, avšak druhé a třetí podmínce, tedy prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu i k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již podle městského soudu nedostál.
11. Jak se podává ze shora uvedeného, rozhodnou v nyní posuzované věci je především okolnost, že městský soud napadené rozhodnutí odůvodnil způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní, přičemž vycházel i z judikatury Ústavního soudu. Jakkoliv je totiž možno si samozřejmě představit i odůvodnění pečlivější a přesvědčivější, není úkolem Ústavního soudu obecné soudy "edukovat", nýbrž zasahovat pouze v těch případech, kdy zjistí pochybení ústavní intenzity. K takovému deficitu odůvodnění však v této věci nedošlo.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu