ECLI:CZ:US:2021:2.US.1602.21.1
sp. zn. II. ÚS 1602/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 144/2019-9366 ze dne 15. 10. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 25/2018 ze dne 17. 8. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 12/2009-6988 ze dne 14. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítá porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byli stěžovatel a spoluobviněná odsouzeni za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona k peněžitému trestu.
2. Ve stěžovatelově trestní věci rozhodovaly obecné soudy opakovaně s ohledem na kasační zásah Nejvyššího soudu a skutečnost, že věc byla několikrát vrácena státnímu zástupci k došetření. Dne 1. 6. 2005 byla podána obžaloba pro jednání kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ve shodě se státním zástupcem došel k závěru, že pro všechny skutky bylo trestní stíhání řádně zahájeno, tudíž tyto skutky nemohou být promlčeny. Úkony orgánů v trestním řízení mají účinek přerušení promlčení, a to i v případě, že obsahují procesní vady. Jádrem je skutečný projev vůle státu k potrestání určitého pachatele za konkrétní skutek jím spáchaný, který naplňuje znaky příslušného trestného činu.
3. Krajský soud rozhodl, že se stěžovatel dopustil obchodování ve svůj prospěch, a to pomocí svého podnikatelského působení ve více společnostech. Další návrhy obhajoby krajský soud zamítl pro nadbytečnost. Již prvostupňovým soudem bylo při ukládání trestu přihlédnuto k tomu, že řízení trvá delší dobu, a stěžovateli a vedlejší účastnici byl uložen trest odnětí svobody pod spodní hranicí s podmíněným odložením trestu.
4. Proti rozsudku krajského soudu bylo podáno stěžovatelem i státním zástupcem odvolání. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve vyjádřil k námitce promlčení tak, že nebyla shledána důvodnou a souhlasí s vypořádáním námitky nalézacím soudem. Odvolací soud také potvrdil, že soud prvního stupně postupoval s pečlivostí a provedl veškeré potřebné důkazy a nepochybil ani při návrhu na doplnění dokazování. Skutková zjištění jsou v podstatné části správná a úplná, mající oporu ve výsledcích dokazování. Odvolací soud doplnil dokazování navrženým znaleckým posudkem jako důkazem listinou, tento dokument však podle soudu nesplňuje náležitosti znaleckého zkoumání a takto nemůže být proveden. Také zmínil, že výslech dvou zpracovatelů původního znaleckého posudku u nalézacího soudu byl dostatečný a výslech třetího zpracovatele by byl nadbytečným. Původní znalecký posudek obsahuje všechny formální předpoklady a nadto není ani jediným, ani klíčovým důkazem.
5. Subjektivní stránka skutku stěžovatele a vedlejší účastnice podle odvolacího soudu zřetelně vyplývá ze všech postupných kroků, které uskutečnili. Odvolací soud dospěl k závěru, že výrok o vině je vadný v závěru o výši opatřeného prospěchu. Vzhledem k tomu, že trestnost činu lze posuzovat podle zákona účinného v době činu, pokud novější úprava není pro obžalovaného příznivější, se jedná o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Závažnost škodlivého následku za dobu, která od činu, respektive od zahájení trestního stíhání, výrazně klesla. Proto odvolací soud promítnul délku řízení do výměry trestu, a to tím, že ohledně trestu zrušil rozhodnutí krajského soudu a uložil stěžovateli pouze peněžitý trest přiměřený stěžovatelovým majetkovým poměrům.
6. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací soud uvedl, že výše zmíněný dovolací důvod lze uplatnit v případě aplikace norem trestního práva hmotného, nikoliv v případě procesního pochybení soudu. Některé námitky stěžovatele tak neodpovídaly dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud je tak posoudil jako zjevně neopodstatněné.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že ve výroku o vině jsou uvedeny všechny znaky trestného činu, včetně subjektivní stránky. Stejně tak zdůraznil, že nároky na preciznost popisu skutku jsou v počátcích trestního řízení nižší, tedy že v usnesení o zahájení trestního stíhání může být stanoven jen základ popisu skutku. K otázce délky řízení Nejvyšší soud připomíná, že neúměrná délka byla kompenzována upuštěním od uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti a zmírněním tohoto trestu na peněžitý. Dále se Nejvyšší soud přiklonil k názoru soudů nižších stupňů v otázce námitky promlčení.
II. Argumentace stěžovatele
8. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno zejména jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že soudy všech instancí ani orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení neuvedly popis skutku takový, který by odpovídal zákonným znakům trestného činu. Stěžovatel má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stiženou vadou, jelikož není zřejmé, které skutečnosti odpovídají naplnění všech znaků trestného činu. Stěžovatel se tak domnívá, že tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, na něž se váže právo obviněného na obhajobu. Zejména stěžovatel postrádá vymezení subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání.
9. Dále se stěžovatel domnívá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze neobsahuje řádný výrok o vině. Ve vymezení trestného činu oproti zákonné definici absentuje slovo "společník". Zároveň stěžovatel upozorňuje na nejednotnost popisu postavení, ve kterém stěžovatel měl za společnost jednat.
10. Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud ve své argumentaci použil procesně nepoužitelný důkaz, a to úřední záznam o podání vysvětlení, k jehož provedení důkazu nedala obhajoba souhlas, a přesto byl tento důkaz použit v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
11. Dále stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo včas vyhověno jeho návrhu, aby byl proveden revizní znalecký posudek. Dle stěžovatele je totiž znalecký posudek provedený znalcem, kterého navrhla obžaloba, v přímém rozporu se znaleckým posudkem navrženým stěžovatelem. Tento důkaz byl nakonec proveden odvolacím soudem, ale bez výslechu znalce. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost stanovených cen, nesprávnost navýšení cen nemovitosti, pozměněný obsah veřejných listin, absenci znaleckého oprávnění a další tvrzené vady. Připomíná, že pokud má být znalecký posudek rozhodujícím důkazem, musí být znalec vyslechnut a případně lze požádat jiného znalce o revizní znalecký rozsudek, v daném případě soudy podle stěžovatele měly postupovat pečlivěji.
12. Stěžovatel má dále za to, že soudy opomenuly dokazování ve vztahu k vlastnické struktuře dotčených společností. Dále se stěžovatel domnívá, že došlo k deformaci důkazních prostředků, a to ze strany Nejvyššího soudu, který dovodil závěry, jež z důkazů objektivně nemohou vyplývat. Stěžovatel k tomu uvedl, že dovolací soud nemůže svévolně opřít právní závěry o modifikovaný skutkový vztah, aniž by vysvětlit důvod nepřevzetí závěrů nalézacího soud. Dle stěžovatele odvolací soud formuloval skutková zjištění, které jsou neúplná a nevyplývají z důkazů, ani s nimi nemají logickou spojitost.
13. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům nedostatečné vypořádání se s jeho námitkou promlčení. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v jeho věci je vedeno řízení již sedmnáct let a tato dlouhá doba řízení byla zaviněna orgány činnými v trestním řízení. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nelze tolerovat dobu trvání trestního řízení delší než šest let a odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Santos proti Portugalsku ze dne 22. července 1999 č. 35586/97. Dle stěžovatele je tak třeba nalézt vyvážený stav mezi zásadou rychlosti a zjištěním skutkového stavu bez důvodných pochybností, je tedy na soudech, aby v případě neúměrné délky řízení zaviněné orgány v trestním řízení, rozhodly ve prospěch obžalovaného. Stěžovatel též namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který měl podle stěžovatele rozsudek prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání, nikoli jej rušit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
14. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 tohoto zákona musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Stěžovatel uvádí, že popis skutků obsažených v usnesení o zahájení trestního stíhání je velmi nekonkrétní a absentuje popis zákonných znaků trestného činu. Toto stěžovatel namítal již u obecných soudů a soudy na toto reagovaly s tím, že se nároky na preciznost popisu skutku zvyšují s postupujícím řízením a odkázaly na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), tedy že v usnesení o zahájení trestního stíhání může být skutek definován jen v základních rysech. Ústavní soud též setrvává na názoru, že mu nepřísluší věcně přezkoumávat usnesení o zahájení trestního stíhání [nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
16. Podle stěžovatelových námitek v popisu skutku mělo chybět slovo "společník" a navíc došlo k nejasnosti, který z obžalovaných za kterou obchodní společnost měl podepisovat jaké smlouvy. Slovo "společník" je součástí skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, nicméně takové opomenutí nelze hodnotit jako absenci řádného výroku s ústavněprávním rozměrem. Ostatně na tyto námitky přesvědčivě reagoval v napadeném usnesení Nejvyšší soud tak, že výrok o vině je dostačující a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Takovýto právní názor je pak v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť v nálezu sp. zn. IV. ÚS 386/2000 ze dne 7. 3. 2001 (N 39/21 SbNU 347) uvedl, že výrok je esenciální součástí rozhodnutí a má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. V daném případě je zřejmé, jak odvolací soud rozhodl, a stěžovatelem zmiňované nedostatky nejsou takového charakteru, že by založily nepřezkoumatelnost rozhodnutí a vedly k porušení práva na spravedlivý proces.
17. Stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší soud ve svém odůvodnění použil k argumentaci procesně nepoužitelný důkaz, a to úřední záznam o podání vysvětlení, k jehož provedení nebyl dán souhlas. V usnesení Nejvyššího soudu však tento důkaz proveden nebyl, nicméně byl použit na několika místech jako podpůrný argument. I bez použití argumentů zmiňujících úřední záznam o podání vysvětlení, by došlo ke stejnému výsledku rozhodnutí. Obecné soudy jsou povinny se zabývat všemi okolnostmi, které přípustnost použitého důkazu zpochybňují, a to zejména pokud se jedná o klíčový důkaz [nález sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241)]. Naopak tak vysoký standard není vyžadován ve vztahu k podpůrným či vedlejším důkazům - k tomu více viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163).
18. Ústavní soud setrvale judikuje o zákazu tzv. opomenutých důkazů, tedy o právu obžalovaných navrhovat důkazy a o povinnosti obecných soudů se s těmito návrhy vypořádat, což je považováno jako součást práva na spravedlivý proces. Obecné soudy se tedy s důkazními návrhy obžalovaných musí náležitě vypořádat. Pokud soud takovým návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [bod 18-19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747)]. V daném případě obecné soudy neprovedení navržených důkazů náležitě odůvodnily, a to s argumentací, že je shledaly nadbytečnými.
19. Další stěžovatelova námitka se týkala realizace důkazních prostředků, jejich deformace a nesouladu právních závěrů se skutkovým stavem. Tímto argumentem se dostatečně zabýval již Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a závěry vyplývajícími z provedení důkazů a právními zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (skutková zjištění jsou totiž výsledkem provedení důkazů a jejich hodnocení) a právními závěry na nich vybudovanými. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu je nutno považovat situaci, jestliže v soudním rozhodnutí jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 184/54 SbNU 287)]. V daném případě Ústavní soud neshledal důvod, proč by neobstál závěr Nejvyššího soudu o tom, že v dané věci se o tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a závěry vyplývajícími z provedení důkazů a právními zjištěními nejednalo.
20. K stěžovatelovu argumentu nedostatečného vypořádání se s námitkou promlčení Ústavní soud poukazuje na to, že již krajský soud jako soud prvního stupně se s námitkou promlčení vypořádal a jeho závěr potvrzuje i odvolací a dovolací soud. Ústavní soud připomíná, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. O nepřerušení promlčecí doby by se mohlo jednat v případě, že by usnesení o zahájení trestního stíhání vykazovalo znaky libovůle [body 13-15 nálezu sp. zn. I. ÚS 1553/11 ze dne 30. 1. 2013 (N 20/68 SbNU 259)], což v daném případě nenastalo. Tyto závěry obecných soudů jsou tedy závěry na úrovni interpretace podústavního práva, do níž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
21. V souvislosti s námitkou týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud podotýká, že obecné soudy uznaly argument nepřiměřené délky řízení, a proto tato skutečnost byla kompenzována zmírněním trestu. Rozhodnutím odvolacího soudu byl stěžovateli uložen peněžitý trest místo podmíněného trestu odnětí svobody. V případě, že se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu [bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 741/17 ze dne 26. 9. 2017 (N 182/86 SbNU 877)]. Domnívá-li se stěžovatel, že mu byla délkou řízení způsobena újma, může se příslušnými prostředky domáhat její náhrady.
22. Ústavní soud nedospěl ani k závěru o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a k tomu odkazuje na svou předchozí judikaturu [ srov. např. bod 13-15 nálezu sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] s tím, že ve stěžovatelově případě nové hodnocení věci odvolacím soudem nemělo takový vliv na celkový výrok rozsudku odvolacího soudu, aby bylo možno dospět k závěru o ústavně nepřijatelném překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu