ECLI:CZ:US:2021:2.US.1740.21.1
sp. zn. II. ÚS 1740/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Meziříčská 2868, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2021, č. j. 47 To 236/2021-72, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. dubna 2021, č. j. 0 Nt 9506/2021-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 2. 2021, č. j. 0 Nt 8003/2021-12, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2021. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podala dne 23. 4. 2021 návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením stěžovatele ponechal ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu nadále trvá (výrok I.), nabízený písemný slib stěžovatele nepřijal (výrok II.), dohled probačního úředníka nad stěžovatelem soud nestanovil (výrok III.) a zákaz vycestování mu neuložil (výrok IV.).
3. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní moc usnesení o vzetí do vazby byla vyznačena nesprávně. Uvádí, že byl vzat do vazby usnesením, které bylo vyhlášeno při vazebním zasedání konaném dne 1. 2. 2021, kterého se spolu se svým obhájcem účastnil. Po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby stěžovatel prohlásil, že si ponechává lhůtu k podání stížnosti proti tomuto usnesení. Stěžovateli bylo toto usnesení doručeno dne 5. 2. 2021 a jeho obhájci dne 2. 2. 2021. Stížnost nakonec nepodal. Podle názoru stěžovatele §143 odst. 1 tr. řádu bez jakýchkoli pochyb uvádí, kdy začíná běžet lhůta k podání stížnosti proti usnesení. Pokud mu bylo usnesení oznámeno na veřejném zasedání dne 1. 2. 2021, mělo usnesení nabýt právní moci dne 5. 2. 2021 a nikoli až 9. 2. 2021.
5. Stěžovatel z toho dovozuje, že pokud byl návrh státní zástupkyně na další trvání vazby podán dne 23. 4. 2021, nebyla dodržena zákonná lhůta podle §72 odst. 2 tr. řádu a návrh měl soud jako opožděně podaný zamítnout. Trestní řád podle názoru stěžovatele mluví jednoznačně a nálezy Ústavního soudu, na něž napadená usnesení obecných soudů odkazují (sp. zn. IV. ÚS 3780/18 a IV. ÚS 584/21), na znění zákona nic změnit nemohou.
6. Stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §72 odst. 1 tr. řádu je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. V opačném případě musí být obviněný z vazby neprodleně propuštěn. Odstavec druhý tohoto ustanovení pak zakotvuje povinnost státního zástupce podat návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby podle odstavce 1 a doručit jej soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím výše uvedené tříměsíční lhůty. Jak je vidno, počátek tříměsíční lhůty se odvíjí právě ode dne, kterým rozhodnutí o vzetí do vazby nabylo právní moci. Rozhodnutí o vzetí do vazby je vydáváno formou usnesení a jako takové v případě nepodání stížnosti proti němu nabývá právní moci marným uplynutím lhůty pro podání stížnosti [srov. §140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu]. Tříměsíční lhůta podle §72 odst. 1 tr. řádu tak začíná běžet dnem následujícím po marném uplynutí třídenní lhůty k podání stížnosti. Tento den je zároveň dnem, kdy usnesení nabývá právní moci.
9. Stěžovatel přitom rozporuje okamžik, který je rozhodný pro počátek běhu třídenní lhůty k podání stížnosti a má tedy zásadní vliv na nabytí právní moci usnesení. Poukazuje na znění §143 odst. 1 tr. řádu a dovozuje z něj, že lhůta běží od oznámení usnesení, k němuž zde došlo již jeho vyhlášením při vazebním zasedání (dne 1. 2. 2021).
10. Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc ustanovení §134, §137 odst. 1, 2 a 4, §140 odst. 1 písm. b), aa) a §143 odst. 1 tr. řádu.
11. Ustanovení §134 tr. řádu stanovuje obsahové náležitosti usnesení. Ve smyslu §137 odst. 1 tr. řádu je mimo jiné usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, přičemž oznámení děje se buď jeho vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit anebo doručením opisu usnesení. Dle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci.
12. §137 odst. 4 tr. řádu stanoví, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.
13. Usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž trestní řád upravuje postup jeho vzniku, způsob zachycení a sdělení jeho obsahu navenek. Způsob oznámení usnesení osobě, které se přímo týká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, je upraven v ust. §137 odst. 1 věta druhá tr. řádu. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti takových osob, anebo doručením opisu usnesení. Je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz §136 odst. 1, odst. 2 tr. řádu). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle §134 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, lze účinky oznámení dle §137 odst. 1 tr. řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám dle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby proti níž se řízení vede, srov. §62 odst. 2, §137 odst. 2, odst. 4, §143 odst. 1 tr. řádu), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.
14. Právě od okamžiku doručení opisu usnesení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti, jak Ústavní soud konstatoval v nálezech sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05 a III. ÚS 389/09 a řadě dalších, včetně těch, na které odkázal krajský soud v posuzované věci. Z citovaných nálezů mimo jiné plyne, že osobu oprávněnou k podání stížnosti (§142 odst. 1 tr. řádu) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově. Teprve v odůvodnění usnesení soud dle jeho konkrétní povahy precizuje svou skutkovou a právní argumentaci. Byť stížnost oprávněné osoby směřuje proti výrokům usnesení [srov. §145 odst. 1 písm. a) tr. řádu], stávají se předmětem námitek uvedených v odůvodnění takového opravného prostředku právě skutková zjištění a právní úvahy ve smyslu §134 odst. 2 tr. řádu, o něž soud napadený výrok opírá (viz také obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění usnesení soudu, jež je předpokladem vyloučení libovůle a přezkoumatelnosti takového rozhodnutí - např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 137/2000, I. ÚS 1348/07, II. ÚS 169/09, II. ÚS 435/09 a další). Na uvedeném nic nemění ani omezený revizní princip, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, neboť ve všech opravných řízeních soud vyšší instance fakticky vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se soud vyšší instance musí vypořádat.
15. Pokud by tomu tak nebylo a třídenní lhůta k podání stížnosti by se rozběhla již vyhlášením usnesení, rozhodování obecných soudů by neslo znaky "krátkého procesu", v němž stěžovateli nebyl dán prostor, aby zpochybnil hmotněprávní úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho usnesení o vzetí do vazby. Takový postup by byl s ohledem na výše uvedené rozporný s garancemi dle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. přiměřeně i právo obviněného na poskytnutí času k přípravě obhajoby ve smyslu článku 40 odst. 3 věta první Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy]. Nebylo možno tudíž v projednávaném případě dovodit závěr, který bez širších souvislostí a výkladem založeným pouze na jazykové interpretaci §143 a §137 odst. 1 tr. řádu dovozuje stěžovatel.
16. Naznačený výklad dotčených ustanovení vedoucí k zajištění časového prostoru pro efektivní uplatnění procesní obrany stěžovatele, o jehož omezení osobní svobody soud rozhoduje, měl pak logický důsledek na okamžik nabytí právní moci usnesení o vzetí do vazby (§140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu). Nic na tom nemění skutečnost, že se stěžovatel nakonec rozhodl stížnost nepodat. Od nabytí právní moci se pak odvíjí běh lhůt pro další rozhodování o dalším trvání vazby (lhůty uvedené v §72 tr. řádu).
17. Ve vztahu k výkladu teleologickému Ústavní soud k myšlenkovému postupu ohledně aplikace rozhodných právních norem ze strany stížnostního soudu v této souvislosti připomíná, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další), tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.
18. Vyjádřeno jinými slovy, obecné soudy nejsou ani při interpretaci práva nikterak vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.
19. V posuzované věci obecné soudy své povinnosti interpretovat aplikované normy v souladu s jejich účelem a smyslem a volit postup ústavně konformní dostály. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
20. Návrhu na přednostní projednání Ústavní soud fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu