ECLI:CZ:US:2021:2.US.1859.21.1
sp. zn. II. ÚS 1859/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem Na Roudné 18, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 167/2021-222 ze dne 3. 6. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl obžalován ze spáchání pokračujícího přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020. Toho se měl dopustit v podstatě tím, že v září 2019 na volně přístupné cestě v kukuřičném poli střelil do hlavy živé kotě, které poté na místě odhodil, o svém jednání si pořídil záznam ve formě fotografií a videa, které zčásti dále sdílel, a dále tím, že v říjnu 2019 ve volně přístupném areálu hodil proti zdi živé kotě, o čemž si pořídil záznam ve formě videa a fotografií, které poté sdílel. V obou případech měl svým jednáním způsobit týranému kotěti smrt.
2. Okresní soud Plzeň-jih usnesením rozhodl, že se trestní věc stěžovatele postupuje Městskému úřadu P., neboť nejde o trestný čin, ale o skutek, který by mohl být posouzen jako přestupek. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně stížnost.
3. Krajský soud v Plzni poté napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle krajského soudu v případě skutku ze září 2019 došlo k usmrcení kotěte rychle s minimální dávkou utrpení, přičemž kotě neneslo známky předchozího týrání. Nebyla tak naplněna podmínka surového nebo trýznivého způsobu týrání zvířete, jak to předmětné ustanovení trestního zákoníku vyžadovalo. Tento závěr však nelze učinit ohledně skutku z října 2019, u něhož se má okresní soud podrobněji zabývat otázkou trýznivého a surového způsobu usmrcení zvířete a vypořádat se s argumentací státní zástupkyně. Podle ní totiž muselo kotě prudce hozené proti zdi pociťovat stres a hrůzu z blížícího se nárazu a při nárazu cítit nepřiměřenou bolest. Podle krajského soudu je třeba k těmto skutečnostem vyslechnout znalce v hlavním líčení. Teprve po jeho výslechu a po provedení dalších úkonů, jejichž potřeba vyplyne z provedeného dokazování, bude moci okresní soud ve věci rozhodnout.
4. Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále byl porušen i čl. 1 Ústavy České republiky, neboť napadené rozhodnutí je výsledkem libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu i ustanovení podústavního práva. Stěžovatel uvádí, že jeho stížnost splňuje předpoklady k věcnému projednání, neboť již nemá jiné procesní prostředky k ochraně svých práv.
5. Jelikož stěžovatel brojí proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu obsahujícímu pokyn, aby okresní soud o věci znovu jednal a rozhodl, zabýval se Ústavní soud tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně podmínky dle §75 odst. 1 téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
7. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. vazební věci), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), nebo z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 932/21 ze dne 5. 5. 2021]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
8. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 78].
9. Jak již bylo uvedeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení okresního soudu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém se stěžovatel může domáhat ochrany svých základních práv. Jelikož řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Konečně stěžovatel netvrdí, že je dána některá z podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, při jejichž naplnění by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou, a ani Ústavní soud na podkladě ústavní stížnosti neshledal, že by ve věci stěžovatele některá z těchto podmínek splněna byla.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka