ECLI:CZ:US:2021:2.US.1913.21.1
sp. zn. II. ÚS 1913/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Lovětínského, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2021 č. j. 24 Cdo 763/2021-171, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2020 č. j. 22 Co 1019/2020-148 a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 5. 2020 č. j. 12 C 37/2018-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení, a Kateřiny Cabadajové, zastoupené JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. května 2020 č. j. 12 C 37/2018-111 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X, který leží v katastrálním území Mosty (dále již "pozemek"), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. října 2020, č. j. 22 Co 1019/2020-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se vypořádal s odkazem stěžovatele na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07, které se zabývají otázkou ochrany vlastnictví nabytého v dobré víře, tak, že stěžovatelem citované právní věty naopak podporují to, jak okolnosti dané věci posoudil v napadeném rozsudku soud prvního stupně, neboť chránil nabyvatele v dobré víře. Soud prvního stupně totiž vycházel ze zjištění, že vedlejší účastnice (žalovaná) kupní smlouvu dne 16. 8. 2013 uzavírala v dobré víře, neboť se tak stalo v době, kdy prodávajícím svědčilo vlastnické právo podle pravomocných rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 C 142/2011-49 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 7 Co 878/2012, která nabyla právní moci dne 2. 1. 2013 a dále podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 8. 2013 č. j. 26 D 954/2013-53 (které nabylo právní moci téhož dne). Konečně náhled odvolacího soudu na projednávanou věc nezměnilo ani právní stanovisko JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta, emeritního soudce Ústavního soudu, předložené stěžovatelem u odvolacího jednání dne 20. 10. 2020. Jak se konstatuje v závěru uvedeného stanoviska, leží důkazní břemeno o neexistenci dobré víry na tom, kdo tvrdí, že účastník nejednal v dobré víře. V konkrétním projednávaném případě měl odvolací soud za to, že stěžovatel své tvrzení neprokázal, neboť pro takový závěr nepostačuje pouhé zjištění, že právnímu zástupci mohly být známy okolnosti vylučující dobrou víru. Jestliže je argumentováno porušením zákonných, případně stavovských předpisů zmíněným advokátem (tím, že neinformoval klientku, tedy žalovanou o neskončených soudních sporech ohledně vlastnictví převáděné nemovitostí), v důsledku takovéhoto tvrzeného porušení není možno dospět k závěru o ztrátě dobré víry žalované (vedlejší účastnice) bez nepochybného zjištění, že se jí dostalo rovněž takové vědomosti. Z žádných důkazů v řízení provedených však dle odvolacího soudu nelze takový závěr učinit.
4. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením ze dne 7. 5. 2021 č. j. 24 Cdo 763/2021-171 odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že je nepřípustné, neboť stěžovatelem položené otázky zčásti nepředstavují otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, či spočívají na jiném posouzení skutkového stavu, než jaký učinil soud prvního stupně a odvolací soud. Odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr, respektive své právní posouzení věci nezaložil na aplikační úvaze, že - jak stěžovatel podsouvá - "ochrana dobré víry má vždy přednost před ochranou vlastnického práva", nýbrž svou stěžejní aplikační úvahu - s přihlédnutím k nosnému skutkovému základu věci - založil na závěru, že v době, kdy vedlejší účastnice uzavírala předmětnou kupní smlouvu, jednala v dobré víře, přičemž z dokazování nevyplynula žádná právně významná okolnost, jež by měla tuto její dobrou víru zpochybňovat. Pokud stěžovatel vychází z jiné skutkové verze, pak jej dovolací soud odkázal na nemožnost revidovat skutkový základ sporu v dovolacím řízení.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly přepjatě formalisticky a nevypořádaly se s námitkami, týkajícími se toho, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy byly podány mimořádné opravné prostředky, které sice neměly odkladný účinek, ale na základě jednoho z nich byla posléze dříve pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byl proveden zápis v katastru nemovitostí, zrušena. Obecné soudy pak podle něj neposoudily správně otázku dobré víry vedlejší účastnice. Dále namítá, že dovolací soud si byl vědom argumentace, směřující k posouzení dobré víry z hlediska ústavněprávního, nicméně že se jejímu meritornímu posouzení vyhnul. Stěžovatel dále namítá, že původně ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, posléze prodávající i kupující vedlejší účastnici zastupoval jeden a tentýž advokát.
6. Podle stěžovatele musela kupující vedlejší účastnice o probíhajících soudních sporech vědět, ledaže by se její advokát dopustil kárného provinění. Vedlejší účastnice byla i v souzené věci zastoupena týmž advokátem, jaký ji zastupoval při sepisu kupní smlouvy a v řízení o vkladu vlastnického práva, tedy mezi ní a řečeným advokátem dosud existuje vztah důvěry, přičemž advokát nebyl svou klientkou zproštěn povinnosti mlčenlivosti, což de facto znemožnilo jeho svědeckou výpověď. Stěžovatel se domnívá, že své důkazní břemeno unesl pomocí nepřímých důkazů a dále tvrdí, že došlo k napodobení podpisu.
7. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti stížnosti vyžádal soudní spisy a vyjádření účastníků i vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud jako účastník řízení uvedl, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavírala kupní smlouvu v dobré víře, důkazní břemeno o opaku pak leží na tom, kdo tvrdí, že účastník nejednal v dobré víře. Stěžovatel své tvrzení o nedostatku dobré víry žalované neprokázal. Odvolací soud tedy nevycházel z premisy, že dobrá víra má vždy přednost, ale z toho, že v řízení před soudy nebylo prokázáno, že by existovaly skutečnosti nasvědčující tomu, že by žalovaná nebyla v dobré víře, ačkoli se stěžovatel snažil tyto okolnosti zpochybňovat. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť bylo rozhodováno i s ohledem na vyjádření k dovolání, které nebylo komunikováno protistraně. Dovolací soud shledal stěžovatelovo dovolání nepřípustným. Tím, že dovolací soud nezaslal stěžovateli dovolání k replice vyjádření žalované, nebylo dle dovolacího soudu zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Důvod proč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, spočíval v tom, že na otázkách předložených dovolatelem rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Povinnost soudu doručit vyjádření žalované dovolateli nelze dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu, a tudíž nemohlo být zasaženo ani do práva stěžovatele na repliku (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3469/16 nebo ze dne 12. července 2010, sp. zn. I. ÚS 573/10). Odvolací soud i soud prvního stupně odkázaly na obsah svých rozhodnutí.
8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že nemovitosti nabyla za situace, kdy bylo zcela nepochybné, že prodávající jsou vlastníky převáděných nemovitostí, o čemž svědčil zápis v katastru nemovitostí, a že vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyli na základě doprojednání dědictví po jejich právním předchůdci.
9. Ústavní soud vyjádření účastníka i vedlejších účastníků zaslal stěžovateli k replice; ten na své argumentaci setrval a uvedl, že Nejvyšší soud měl lépe reagovat na jeho argument o udělené plné moci.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů. Podstatná část polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů je pak založena na tom, že stěžovatel vychází ze své skutkové verze případu, kterou se mu však nepodařilo před obecnými soudy prokázat. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu k ochraně dobré víry vlastníka pak neshledaly obecné soudy jako případný, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat, že nebyla vedlejší účastnice v dobré víře. Ani Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soud, a to zvláště v situaci, kdy obecné soudy odůvodnily, v čem podle nich stěžovatel neunesl důkazní břemeno o svých tvrzeních.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích náležitě reagovaly na všechny stěžovatelovy argumenty a jejich výklad podústavního práva a skutkové situace není natolik nepřijatelný či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry. Obecné soudy náležitě reagovaly i na ústavněprávní argumentaci, kterou stěžovatel předložil, a to zejména s tím závěrem, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno o svých skutkových tvrzeních.
15. Ústavní soud neshledal ústavně právně relevantní ani argument, že stěžovateli nebylo umožněno seznámit se s vyjádřením vedlejší účastnice a reagovat na ně. Ústavní soud se nemůže plně ztotožnit s tvrzením Nejvyššího soudu, že tu za žádných okolností není "povinnost soudu doručit vyjádření žalované dovolateli" či právo dovolatele na repliku, protože účastníci řízení mají právo na kontradiktornost řízení a je třeba jim umožnit seznámit se s argumenty, které předkládá protistrana, a vytvořit jim prostor na ně reagovat. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru o tom, že dovolání je nepřípustné, neboť jeho argumentace je založena na jiném skutkovém stavu, než je ten, který byl ustálen před nižšími soudy. Tento důvod odmítnutí dovolání tedy nespočíval na vyhovění meritorní argumentaci vedlejší účastnice, a proto Ústavní soud neshledal zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, spočívající mimo jiné v možnosti reagovat na argumenty protistrany.
16. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu