ECLI:CZ:US:2021:2.US.214.21.1
sp. zn. II. ÚS 214/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N. V., zastoupeného Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem Doudova 258/3, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, č. j. 11 Tdo 600/2020-4291, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 11 To 57 /2019-4061, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2019, č. j. 4 T 7/2018-3764, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující. Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jehož se dopustil spolu s dalším obviněným) [jednání pod bodem II.] a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem III.).
3. Za tyto sbíhající se trestné činy soud prvního stupně stěžovateli uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále soud prvního stupně rozhodl u uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které rovněž podrobně vymezil v příslušném výroku svého rozsudku.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel a další spoluobvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
5. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal dovolání. To Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v odůvodnění obecných soudů chybí vylíčení objektivní stánky skutkových podstat trestných činů, neboť nevymezuje činnosti, kterým se v in-door pěstírně věnoval, ani kdy, kde a za jakou cenu došlo k předání THC v Holandsku. Stejně tak ani subjektivní stránku skutkových podstat trestných činů soudy údajně řádně nezdůvodnily.
7. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením otázky jeho příčetnosti. Tvrdí, že pokud v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že "požil v době svého pobytu, při návštěvě Coffee Shopu, tedy těsně před údajným předáním THC, měl soud prvního stupně rozhodnout o přibrání znalce, jenž by posoudil, zda (...) byl či nebyl v předmětné době příčetný a schopný zrealizovat předávku THC (tak jak situaci popsal soud prvního stupně)."
8. Podle stěžovatele rovněž nebyly splněny ani podmínky pro naplnění znaku "organizovaná skupina". Namítá, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz, že podle ustálené judikatury dvě osoby nemohou tvořit organizovanou skupinu. To vše v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, když nebyla ztotožněna třetí osoba z Nizozemského království či Spolkové republiky Německo, která měla THC předat stěžovateli a dále nebylo zjištěno, zda uvedená neztotožněná osoba je členem organizované skupiny působící na území více států, anebo o tom má povědomí. Stěžovatel akceptuje tvrzení odvolacího soudu, že v dané trestní věci měli být stíháni i uživatelé zde uvedených dvou telefonních čísel, nicméně má za to, že tímto konstatováním nelze ospravedlňovat porušování jeho práv, když byl odsouzen v situaci, kdy jeden spoluobviněný byl zproštěn obžaloby a další uprchl, a zbylé osoby nebyly orgány činnými v trestním řízení ztotožněny. Podle stěžovatele tak v dané situaci došlo k porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny, neboť provedené důkazy nesvědčí o existenci organizované skupiny, protože zde nejsou nejméně tři členové takové skupiny.
9. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
11. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
12. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
13. Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že ten v případě dovolání stěžovatele dospěl k závěru, že většinou svých v dovolání uplatněných námitek opětovně usiloval o zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se k jeho zapojení do předmětné trestné činnosti a své námitky tak znovu postavil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. K tomu uvedl, že oba nižší soudy se v této věci obdobnými námitkami stěžovatele již v předchozích stadiích trestního řízení pečlivě zabývaly a v potřebné míře zkoumaly skutečnost, zda je pachatelem uvedeného trestného činu. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je přitom Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, což v dané věci prokázáno nebylo. Závěry o podílu stěžovatele na dotčené trestné činnosti navazují na zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování (především na rozboru odposlechů telefonických hovorů, kamerových záznamů a vypracovaných odborných vyjádření, jak je provedl soud prvního stupně v hodnotících odstavcích odůvodnění svého rozsudku). Nalézací soud měl pro zjištění skutkového stavu k dispozici mimo jiné i výpověď spoluobviněného a ostatní ve věci provedené důkazy, přičemž v případě rozporů mezi nimi se s těmito řádně vypořádal. Nejvyšší soud pak v odůvodnění rozhodnutí ke shodným námitkám stěžovatele učiněná skutková zjištění shrnul. Z nich plynoucí závěr o tom, že stěžovatel se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku, prohlásil za přesvědčivě a logicky odůvodněný.
14. K otázce předpokladů pro zkoumání příčetnosti stěžovatele v době spáchání činu uvedeného pod bodem III. výroku se postupně vyjádřily soudy všech tří stupňů. Z jejich odůvodnění jasně vyplývá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že vzhledem k popsaným zjištěním neměl důvod pochybovat o příčetnosti stěžovatele po prověření okolností případu i soudy vyšších stupňů považovaly za správný.
15. Ze skutkových zjištění se jednoznačně podává, že stěžovatel jednal s jedním dalším ztotožněným pachatelem a s dalšími dvěma blíže neztotožněnými osobami žijícími mimo Českou republiku. Závěr soudů o naplnění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech tak byl plně odůvodněn. Ztotožnění či odsouzení dalších členů skupiny pro naplnění tohoto znaku v daných souvislostech není rozhodné.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
17. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
18. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu