ECLI:CZ:US:2021:2.US.243.21.1
sp. zn. II. ÚS 243/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1029/2020-960 ze dne 11. 11. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020 sp. zn. 1 T 6 /2019 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní a bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 2 To 24/2020 z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě 1) pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolání pro nesprávné hmotněprávní posouzení věci, v němž tvrdil, že pokud byl v bodě 2) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy, tak soudy obou stupňů pochybily, neboť jemu za vinu kladený čin nesprávně posoudily, protože v něm nelze najít znaky úmyslného jednání (a to ani úmyslu nepřímého), z něhož by bylo možné dovodit, že chtěl poškozené způsobit smrt. Dále v dovolání vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, neboť nepostupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř. a důkazy nehodnotily tak, aby dospěly k logickým a důsledným skutkovým zjištěním.
4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a podle §265m odst. 1 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným tím, že dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, a to v úmyslu tento čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, čímž spáchal pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil jej se podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se stěžovatel pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku se mu ukládá ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud stanovil stěžovateli povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, majetkovou škodu ve výši 527 371 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. řádu je dále povinen poškozené nahradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 442 161,42 Kč.
5. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, neboť nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně dle §2 odst. 6 tr. řádu a provedené důkazy nehodnotily tak, aby na jejich základě učinily logická a důsledná skutková zjištění. V hodnocení důkazů jsou podstatné vnitřní rozpory, mající dopad na logiku skutkových zjištění soudu vycházející z toho, že soud se v rozhodných okolnostech důsledně a logicky nevypořádal se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatele konstatoval, že skutková zjištění soudů, pořízená na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu, jsou dostatečným základem pro učinění právních závěrů, a proto je vzal i Nejvyšší soud za podklady pro své rozhodnutí. Nejvyšší soud však dovodil, že soudy neměly shledat, že jde o dva skutky, neboť je tvoří jen jedno jednání. Závěr o tom, že se jedná v tomto konkrétním projednávaném případě o dva samostatné skutky, jak usuzoval soud prvního stupně, jenž se řídil pokynem odvolacího soudu, Nejvyšší soud považuje za vadný, proto, že soudy nedostatečně posuzovaly konkrétní jednání stěžovatele ve vztahu ke způsobenému následku s ohledem na všechny zjištěné okolnosti. Odvolací soud se neztotožnil pouze s kvalifikací podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 16odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění svědčí spíše o tom, že došlo ke spáchání dvou samostatných skutků, resp. trestných činů, protože jednotlivé fáze útoku obviněného byly znatelným způsobem časově odděleny a uvedená právní kvalifikace by mohla obstát pouze v případě, kdy by ze strany obviněného šlo o kontinuální jednání, což však neshledal. Na rozdíl od obou nižších soudů však Nejvyšší soud rozhodl o vině stěžovatele tak, že jednání posoudil jako jeden skutek, a to pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, protože shledal, že popsaným jednáním na poškozenou útočil v nepřímém úmyslu, neboť věděl, že jí fyzickými brutálními útoky zejména do hlavy a trupu vedenými velkou intenzitou může způsobit.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že byl nižšími soudy správně zjištěn skutkový stav věci, na jehož základě mohl Nejvyšší soud sám rozhodnout o právní kvalifikaci skutku. Soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadený rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu