ECLI:CZ:US:2021:2.US.2560.20.1
sp. zn. II. ÚS 2560/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. prosince 2016 č. j. 12 C 373/2014-212, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2017 č. j. 53 Co 127/2017-233 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2020 č. j. 25 Cdo 4006/2018-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 4. září 2020 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno především stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, plyne, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení v prvním stupni vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení peněžité částky ve výši 378 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, kterou mu během výkonu trestu odnětí svobody způsobil fyzickým napadením spoluvězeň v prostorách Věznice Stráž pod Ralskem. K napadení došlo v listopadu 2012 v nočních hodinách tak, že stěžovatele spoluvězeň v prostorách ložnice č. 1., oddílu D ubytovny č. 1, polil horkou vodou ohřátou v rychlovarné konvici a opakovaně udeřil násadou od stěrky na úklid a tím mu způsobil popáleniny II. stupně na 15% těla a III. stupně na 2% těla a zároveň těžké pohmožděniny. Stěžovatel danou škodu uplatnil vůči České republice - Vězeňské službě České republiky, IČO: 00212423 (dále jen "vedlejší účastnice") na základě žalobního tvrzení o porušení generální prevenční povinnosti vedlejší účastnicí ve smyslu §415 ve spojení s §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "OZ"), které mělo spočívat jednak v tom, že útočníkovi byla v danou hodinu přístupná rychlovarná konvice na společné chodbě oddělení, která byla (nepřímo) užita jako zbraň proti stěžovateli, a dále v tom, že stěžovatel byl nevhodně umístěn s útočníkem do jednoho pokoje, ačkoli stěžovatel byl vedlejší účastnicí s ohledem na jeho sexuální orientaci označen při nástupu do výkonu trestu jako "možný objekt násilí" a útočník měl být recidivistou se sklony k agresivitě a sympatiemi k neonacistickým hnutím. Skutkově nebylo o samotném útoku na stěžovatele sporu - v době útoku bylo na ložnici dalších 5 odsouzených a útočník byl za daný skutek pravomocně odsouzen (skutek byl kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví). V adhezním řízení byla útočníkovi uložena povinnost k náhradě škody jak stěžovateli, tak vedlejší účastnici a příslušné zdravotní pojišťovně (z důvodu regresní náhrady nákladů na ošetření a léčbu stěžovatele); konkrétně stěžovateli byla přiznána náhrada škody v celkové výši 133 137 Kč, z níž hlavní část tvořilo bolestné ve výši 126 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody vůči útočníkovi byl stěžovatel odkázán na občanskoprávní řízení, neboť další uplatněné položky nebyly prokázány, či by jejich zjišťování přesáhlo rámec trestního řízení. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici napadeným rozsudkem ze dne 15. prosince 2016 č. j. 12 C 373/2014-212 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování došel k závěru, že vedlejší účastnice před útokem nebo v souvislosti s ním neporušila obecnou prevenční povinnost (§415 ve spojení s §420 OZ), když (i) žádný právní (či vnitřní předpis) vedlejší účastnici nezakazoval přístup vězňů k rychlovarné konvici za podmínek, které panovaly na daném vězeňském oddělení, (ii) umístění stěžovatele a útočníka do stejné ložnice nebylo v rozporu s pravidly pro tento postup stanovenými s ohledem na jejich profil a osobnostní znaky známými či zjištěnými před jejich umístěním a (iii) při útoku šlo o momentální exces útočníka, který byl ve významné míře a s vysokou pravděpodobností vyvolán nevyřešeným sporem o tabák mezi stěžovatelem a útočníkem (tj. za běžného chodu věcí by k němu nedošlo). Do obou výroků rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání z důvodů nesprávných skutkových zjištění (§205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), přičemž odvolací argumentace, jak Ústavní soud zjistil z obsahu odvolání stěžovatele ze dne 1. února 2017 (ve spisu na čl. 219 až 222), se v podstatném rozsahu kryla s původní žalobní argumentací. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 21. září 2017 č. j. 53 Co 127/2017-233 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se především plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a shodně s ním došel k závěru, že útok byl excesem spoluvězně, který nebylo ze strany vedlejší účastnice reálně možné předvídat - za následky útoku tak odpovídá pouze spoluvězeň a spoluodpovědnost (nebo dokonce výlučná odpovědnost) vedlejší účastnice dána není.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, ve kterém za předpoklad přípustnosti spatřoval stav, kdy rozsudek odvolacího soudu má spočívat ve vyřešení právní otázky, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně "limitů a pravidel" generální prevenční povinnosti dle §415 OZ. Navrhovatel se v dovolání odkazoval na několikero rozhodnutí dovolacího soudu (např. rozsudek ze dne 25. února 2003 sp. zn. 25 Cdo 618/2001, nebo rozsudek ze dne 11. listopadu 2006 sp. zn. 25 Cdo 1369/2006; rozhodnutí dovolací soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz), z nichž opakovaně citoval závěr dovolacího soudu, dle kterého z obecné prevenční klauzule obsažené v §415 OZ plyne pro každého povinnost zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku (avšak neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody). Dle stěžovatele se odvolací soud od této rozhodovací praxe "...značně odchýlil, když tyto limity a příkaz ke snaze o co nejvyšší míru odstranění rizika vzniku škod pojal značně laxně a povinnost k předcházení škodám značně omezil a eliminoval...". Vedle rozhodovací praxe dovolacího soudu v občanskoprávních věcech poukázal stěžovatel podpůrně i na usnesení dovolacího soudu ze dne 27. června 2016 sp. zn. 8 Tdo 1623/2015, v němž dovolací soud řešil trestní odpovědnost provozovatele restauračního zařízení za nedbale zajištěný poklop do sklepního skladu pod terasou pro hosty, do kterého se propadla zákaznice (přičemž porušení prevenční povinnosti dle §415 OZ bylo dovolacím soudem shledáno jako porušení důležité povinnosti uložené zákonem ve smyslu skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 2 trestního zákoníku). Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť stěžovatelem v dovolání namítaná prejudikatura není dle dovolacího soudu na projednávanou věc použitelná pro nesrovnatelnost jejich skutkových okolností. Nad rámec věci se dovolací soud vyjádřil též k právnímu základu případné odpovědnosti státu ve věcech obdobných věci stěžovatele (což však nebyla otázka vznesená v dovolací argumentaci), když shledal, že na obdobné případy (namísto OZ) přiléhavěji dopadá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ačkoli ani v případech z prostředí výkonu trestu odnětí svobody nelze dle dovolacího soudu odpovědnost státu dle obecných ustanovení o náhradě škody dle OZ zcela vyloučit (k tomu srov. např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. 30 Cdo 170/2014, uveřejněný pod číslem 57/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), představuje činnost zaměstnanců Vězeňské služby při rozřazování odsouzených, jejich střežení a dozoru nad dodržováním podmínek výkonu trestu s ohledem na zjevnou nerovnost v právním postavení výkon veřejné moci. Dle názoru dovolacího soudu je tak na věci mající původ v těchto okolnostech užití ustanovení §415 OZ o obecné (civilní) prevenční povinnosti pojmově nepřípadné a odkázal na závěry rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. srpna 2016 sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 (uveřejněného pod č. 9/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se ve stížnosti předně dovolává práva na spravedlivý proces zaručený mu čl. 36 odst. 1 Listiny a dále (již jen obecně) namítá porušení i dalších "práv a svobod specifikovaných" Listině. Věcně stěžovatel opakuje svojí argumentaci předestřenou v řízení před obecnými soudy a setrvává na názoru, že vedlejší účastnice nedostála své prevenční povinnosti. Stěžovatel především zdůrazňuje závěry psychiatrického znaleckého posudku vyhotoveného ohledně osobnosti útočníka a okolností útoku během trestního řízení vedeného proti útočníkovi a psychologického znaleckého posudku zadaného v projednávané věci soudem prvního stupně, z nichž má (mimo jiné) vyplývat, že útočník je osobou s nízkým intelektem, adorující násilí a zaujímající nepřátelský postoj k jakýmkoli menšinám. Vedlejší účastnici bylo dle stěžovatele známo, za jakou činnost byl útočník odsouzen k trestu odnětí svobody. Stejně tak měly být pro vedlejší účastnici dostatečně seznatelné osobnostní profily stěžovatele a útočníka v době jejich nástupu do výkonu trestu. I navzdory těmto informacím měla vedlejší účastnice učinit chybné a neopatrné rozhodnutí o zařazení útočníka na stejný pokoj se stěžovatelem a o nepřijetí dostatečných opatření k předcházení vzájemnému násilnému chování. Těmito skutečnostmi se dle názoru stěžovatele obecné soudy s náležitou pečlivosti nezaobíraly a při svém rozhodování "nerespektovaly konstantní lidskoprávní judikaturu". Jedinou judikaturou, na kterou se stěžovatel ve stížnosti adresně odvolává, jsou rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věcech L.C.B. proti Spojenému království ze dne 9. června 1998, stížnost č. 23413/94, Osman proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. října 1998, stížnost č. 23452/94, a Salman proti Turecku ze dne 27. června 2000, stížnost č. 21986/93, které se týkají případů interpretace a aplikace čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na život, z něhož je dovozována pozitivní povinnost členských států přijmout odpovídající kroky k ochraně života osob ve své jurisdikci.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů spolu s vyžádaným spisovým materiálem, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud téměř v každém ze svých rozhodnutí zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti soudním rozhodnutím (či rozhodnutím jiných orgánů veřejné moci) a úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Případný zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je spíše výjimkou a Ústavní soud opakovaně judikoval zásadu sebeomezení.
8. K námitce stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost výlučně polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává. Jak vyplývá i z judikatury dovolacího soudu citované stěžovatelem v jeho dovolání, závěry o naplnění obezřetnostních požadavků ve smyslu §415 OZ jsou přímo a neoddělitelně spjaty s konkrétními skutkovými okolnostmi každého jednotlivého případu - §415 OZ je právní normou, jejíž aplikace je s ohledem na vysokou abstraktnost dispozice mimořádně citlivá na nuance té které kauzy. Stěžovatel v souladu se svým procesním postavením tvrdil a prokazoval porušení obecné prevenční povinnosti dle §415 OZ ze strany vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice byla žalována samostatně (nikoli společně s útočníkem) a v řízení tak nevznikl prostor po postup soudů dle §438 odst. 2 OZ (odpovědnost škůdců dle jejich účasti na způsobení vzniklé škody). Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne 10. září 2015 (ve spisu na čl. 45 a 46), stěžovatel byl poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a řízení bylo řádně zkoncentrováno poskytnutím dodatečné 30 denní lhůty pro doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Následně soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování (desítky listin, svědecké výpovědi a znalecký posudek z oboru psychologie) a po jeho vyhodnocení dospěl k závěru, že se stěžovateli jeho žalobní tvrzení prokázat nepodařilo. Spoluvězeň - útočník byl při nástupu do výkonu trestu podroben psychologickému posouzení a byl ohledně něho vyhotoven pedagogický posudek, což je v praxi standardní postup. Zároveň se pravidelně účastnil speciálně výchovné aktivity - sociálně psychologického výcviku, kde se projevoval vesměs pozitivně. Ačkoli verbálně projevoval obdiv k násilnému chování (zejm. k počínání skinheads a fotbalových hooligans) nebyl během té části výkonu trestu, která předcházela útoku, otevřeně konfliktní, nechoval se agresivně a nedopustil se žádného kázeňského provinění. V rozporu s tvrzeními stěžovatele soud prvního stupně zjistil, že útočník byl ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé a byl tak i s ohledem na jeho nízký věk a výraznou vadu řeči na doporučení vězeňské psycholožky zařazen mezi tzv. prvovězně na dané oddělení. Bezprostředně po útoku se stěžovateli dostalo první pomoci a následně i lékařského ošetření, byl vyhotoven záznam o zjištění fyzického násilí, věc byla prošetřena a útočník byl za útok odsouzen. Soud prvního stupně se též dostatečně zaobíral okolnostmi samotného útoku včetně motivů útočníka, přičemž uzavřel, že incidentu s vysokou pravděpodobností předcházel spor o tabák, který eskaloval do situace, kterou útočník s ohledem na své osobnostní charakteristiky (zejm. emoční labilitu a impulzivitu) nezvládl. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud prvního stupně provedl v závislosti na žalobních tvrzeních dokazování v dostatečném rozsahu, při hodnocení dokazování nevybočil z pravidel volného hodnocení důkazů, stěžovatelovými námitkami se v potřebné míře podrobnosti zabýval a své právní závěry vcelku srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Vedlejší účastnice neměla povinnost ani rozumný důvod při rozhodování o zařazení útočníka nechat vypracovat "plnohodnotný" psychiatrický či psychologický odborný znalecký posudek, až na jehož základě by pravděpodobně (nikoli však jistě) bývala mohla disponovat hlubšími poznatky o osobnosti a psychologickém profilu útočníka. K námitkám stěžovatele založených na obsahu obou výše zmíněných znaleckých posudků (v nichž znalci došli k závěru o značných psychických a osobnostních poruchách útočníka), má Ústavní soud hlavní metodickou výhradu v tom směru, že tyto byly vyhotoveny až po útoku a v reakci na něj, proto se jejich zohledněním v argumentaci stěžovatele ještě více posiluje tzv. klam zpětného hodnocení (nebo též zkreslení zpětným pohledem, angl. hindsight bias), kdy se projevuje tendence vnímat již nastalé události jako předvídatelnější, než tyto v reálném čase byly. K tomuto se dle názoru Ústavního soudu obdobně vyjádřil již odvolací soud - viz zejm. třetí a čtvrtý odstavec na str. 4 rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak bez znalosti dalších souvislostí (které však neplynou ani ze stížnosti ani se nepodávají ze spisového materiálu) neobstojí teze stěžovatele údajně podporující závěr o zanedbání prevence založená na zjištění, že vedlejší účastnice měla po incidentu rychlovarnou konvici z chodby oddělení odstranit, popř. k ní umožňovat přístup jen za omezenějších podmínek. Takové jednání dle názoru Ústavního soudu spíše svědčí o tom, že na prevenci škod brán zřetel je - nebylo-li před daným incidentem zaznamenáno žádné napadení či jiný konflikt za využití tohoto prostředku na daném oddělení, byla konvice vězňům na daném oddělení dostupná. Poté, co bylo zjištěno její zneužití, byla na základě této (nové) zkušenosti rizika přehodnocena a přístup ke konvici vyloučen (omezen). Tento postup se nejeví jako nerozumný.
9. Ústavní soud sice přitakává stěžovateli v tom směru, že některé závěry soudu prvního stupně ohledně dalších (stejně či více) nebezpečných předmětů hypoteticky dostupných útočníkovi, které mu též mohly sloužit jako zbraň namísto rychlovarné konvice, se jeví jako logicky těžce obhajitelné, avšak vzhledem k tomu, že tyto úvahy soudu nebyly (samy o sobě ani ve spojení s ostatními) důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatele, nemají z pohledu požadavků vyplývajících ze zásad spravedlivého procesu pro věc význam. Soud prvního stupně nezamítl žalobu stěžovatele z důvodu neprokázání příčinné souvislosti mezi zjištěným porušením prevenční povinnosti a nastalými následky, nýbrž již pro neprokázání porušení prevenční povinnosti.
10. K napadenému usnesení dovolacího soudu Ústavní soud podotýká následující. Interpretuje-li stěžovatel jeho odůvodnění tak, že dovolací soud odmítl dovolání proto, že "mohlo být žalováno dle jiného zákona", pak s tímto závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Otázku přípustnosti dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se přitom podává, že až na zřejmé aplikační či interpretační excesy Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje dovolatel a tímto vymezením je dovolací soud vázán. Rolí dovolacího soudu není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v prvé řadě proto, že dovolací soud v rámci posuzování jeho přípustnosti neshledal, že by stěžovatelem namítaná prejudikatura dovolacího soudu týkající se prevenční povinnosti dle §415 OZ mohla být na danou věc použitelná pro rozdílnost skutkových stavů. Nadto dovolací soud uvedl, že stěžovatel ani žádnou konkrétní právní otázku způsobem, který by naplnil zákonné požadavky na obsah dovolání, ve skutečnosti neuvedl. Ústavní soud posoudil podané dovolání a s tímto závěrem souhlasí, přičemž doplňuje, že i pokud by dovolací soud býval odmítl dovolání stěžovatele pro vady z důvodu nenaplnění požadavků kladených na obsah dovolání, neměl by Ústavní soud k tomuto postupu patrně zásadní výhrady a nepovažoval by jej za excesivní. Při formulaci dovolacího důvodu nepostačuje jen uvést, že odvolací soud "nerespektoval názor" a "odchýlil se od praxe" dovolacího soudu na podmínky dodržení povinnosti předcházet škodám dle §415 OZ, nýbrž je nutné argumentaci zredukovat (zacílit) na řešení určité právní otázky (je-li tato vůbec podstatou věci), tuto konkrétně vyložit a tedy i odůvodnit, což stěžovatel ve svém dovolání dostatečným způsobem neučinil. K závěru dovolacího soudu ohledně použitelnosti úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. namísto obecné úpravy náhrady škody obsažené v OZ Ústavní soud pro úplnost uvádí, že výklad "pouhého" zákona mu obecně přezkoumávat nepřísluší; v řešené věci byl uvedený právní názor dovolacím soudem navíc vysloven nad rámec věci, když nebyl součástí dovolací argumentace stěžovatele, na kterou by měl dovolací soud reagovat - tato otázka tak nemůže být rozhodná ani pro vypořádání ústavní stížnosti.
11. K odkazům stěžovatele na výše zmiňovanou judikaturu ESLP týkající se čl. 2 Úmluvy a pozitivní povinnosti státu k přijetí nezbytných opatření k zachování a ochraně životů osob pod jejich jurisdikcí Ústavní soud uvádí, že ESLP ve své judikatuře ale zároveň zdůrazňuje, že tato pozitivní povinnost státních orgánů musí být vykládána tak, aby na ně nekladla nepřiměřené břemeno. K závěru o vzniku pozitivní povinnosti k ochraně musí být prokázáno, že daný státní orgán věděl nebo musel vědět, že určitému jednotlivci hrozí nebezpečí ze strany jiného jednotlivce, a že nepřijal odpovídající opatření k zabránění této hrozby (k tomu výslovně viz např. Osman proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. října 1998, stížnost č. 23452/94, odst. 116). V poměrech projednávané věci má Ústavní soud za to, že s ohledem na skutková zjištění obecných soudů nelze vznik pozitivní povinnosti vedlejší účastnice ke zvláštní ochraně stěžovatele dovodit (především proto, že daný útok spoluvězně nebylo možno s ohledem na skutková zjištění obecných soudů rozumně předpokládat).
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy se projednávanou věcí tak, jak tato byla žalobními tvrzeními stěžovatelem vymezena, řádně zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Řízení nejeví žádné deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. V postupu obecných soudů vedoucích k napadeným rozhodnutím nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na život dle čl. 2 Úmluvy. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu