ECLI:CZ:US:2021:2.US.2563.21.1
sp. zn. II. ÚS 2563/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021, č. j. 3 Tdo 461/2021-2541, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2020, č. j. 5 To 55/2020-2444, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. listopadu 2019, č. j. 5 T 124/2016-2278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným organizátorstvím ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se spolu s dalšími dvěma obviněnými, dopustil v rozsudku popsaným jednáním. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o trestu pro další dva obviněné. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem třem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti Sigma Consulting, s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 784 652,44 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání stěžovatel spolu s jedním z obviněných a v neprospěch stěžovatele a druhého z obviněných proti výroku o trestu státní zástupce. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání státního zástupce a obviněných napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným organizátorstvím ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se spolu s dalšími dvěma obviněnými stěžovatel dopustil v rozsudku popsaným jednáním. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o trestu pro další dva obviněné. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem třem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti Sigma Consulting, s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 784 652,44 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřehledná. Skutková zjištění soudy opírají o lživou výpověď spoluobviněného W. a neexistující výpověď spoluobviněného K., který měl dle soudu prvního stupně popsat zapojení jednotlivých osob do obstarání úvěru pro spoluobviněného W. s tím, že plán s podvodným úvěrem měl vymyslet stěžovatel. Ostatní skutková zjištění pak označuje za pouhé domněnky. Stěžovatel dále polemizuje se závěrem soudu o věrohodnosti pana W. Návrh na výslech pracovnice banky, která byla přítomna uzavírání úvěrové smlouvy, soud odmítl s tím, že by si na skutkový děj již nepamatovala. Takové zdůvodnění stěžovatel nepovažuje za dostačující. Výpověď spoluobviněného K. se ukázala lživou, když odvolací soud dospěl k závěru, že fiktivní podklady pro získání úvěru ve skutečnosti obstaraly matka a manželka pana K. Jeho výpověď tedy nelze považovat za věrohodnou.
6. Stěžovatel dále analyzuje výpověď svědka K. Dovozuje, že z ní nevyplývá, že navedl pana K., aby sehnal osobu, která si podvodně zažádá o úvěr, že se na takovém postupu s panem K. dohodli a že stěžovatel věděl, že podklady pro úvěr budou fiktivní. Pokud z výpovědi obecné soudy závěr o takovém jednání stěžovatele učinily, je v extrémním nesouladu s tvrzením pana K. Plán, který stěžovatel vymyslel, byl zcela legální.
7. Stěžovatel dále polemizuje se závěry dovolacího soudu. Tvrdí, že vždy uváděl, že peníze z úvěru nabyl z titulu dluhu pana K. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že při tvorbě kupní smlouvy vycházel z pokynů a informací pana K. Tvrdí, že o fiktivnosti podkladů pro úvěr, které neobstarával, nevěděl.
8. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil nebo aby je změnil tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Takto pojatou ústavní stížností staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. Krajský soud pak napravil určité nepřesnosti, kterých se dopustil okresní soud ohledně závěrů týkajících se obstarání fiktivních dokladů nutných k vyřízení žádosti o poskytnutí úvěru. V ostatním pak krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 tr. ř. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Stěžovatel opakovaně projevuje nesouhlas především s hodnocením věrohodnosti výpovědí dvou klíčových svědků. Jejich výpovědím z hlediska věrohodnosti obecné soudy věnovaly náležitou pozornost, když je zhodnotily jak samostatně, tak i v kontextu ostatních důkazů. Stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani ohledně námitky opomenutých důkazů. Neakceptování návrhu na doplnění dokazování výslechem pracovnice banky je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patřičně odůvodněno (č. l. 13), s tím, že soud tento důkaz seznal jako nadbytečný.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele. Po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K alternativní části petitu, jíž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí změnil tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby, Ústavní soud dodává, že k takovému výroku není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu