ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.461.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 461/2021-2541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY, okres Nový Jičín, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 5 To 55/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 124/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 5 T 124/2019 , byl obviněný P. K. uznán vinným organizátorstvím ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se spolu s dalšími obviněnými V. K. a R. N., kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, dopustil tím, že
dne 19. 4. 2010 obžalovaný V. K. po předchozí domluvě s obžalovaným P. K., se záměrem získat finanční prostředky na úhradu závazků obžalovaného V. K., mimo jiné vůči obžalovanému P. K. po předchozích opakovaných žádostech, přemluvil zemřelého Z. W. k jednání, které mělo údajně předejít tomu, aby obžalovaný V. K. přišel s ohledem na své závazky o vlastnictví domu, a přiměl ho k tomu, aby odjel společně s obžalovaným P. K., který byl se záměrem obžalovaného V. K. srozuměn, do XY, na pobočku Hypoteční banky, a. s., IČ 13584324, kde zemřelý Z. W., za přítomnosti obžalovaného P. K., uzavřel smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 8900/277889-01/10-01-001/00/R na nákup nemovitosti, rodinného domu č. XY na ul. XY v obci XY s přilehlými pozemky, vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY v té době ve vlastnictví obžalovaného V. K., přičemž úvěr byl zajištěn zástavním právem k uvedené nemovitosti, kdy úvěr byl poskytnut na základě předchozího návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 26. 3. 2010, který bance předložil obžalovaný P. K., jež zařizoval na žádost obžalovaného V. K. vyřízení úvěru, a to včetně potřebných příloh, které za tímto účelem obstaral společně s obžalovaným V. K., kdy obstarali mimo jiné fiktivní doklady k příjmu zemřelého Z. W., a to výpisy z účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., jako doklad potvrzující pravidelný měsíční příjem zemřelého Z. W., dále potvrzení o příjmu, dle kterého měl být zemřelý Z. W. zaměstnán jako mistr výroby u R. N., IČ: XY, s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 24.978 Kč a rovněž Evidenční list důchodového pojištění, dle kterého měl zemřelý Z. W. za rok 2009 vyměřovací základ 389.048 Kč, kdy potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 10. 3. 2010 a evidenční list důchodového pojištění ze dne 3. 4. 2010 za účelem získání úvěru pro zemřelého Z. W. a na žádost obžalovaného V. K. vyhotovil obžalovaný R. N., ačkoli věděl, že zemřelý Z. W. nebyl v té době jeho zaměstnancem a nebyl by mu poskytnut úvěr, kdy na základě takto předložených dokladů byla pak uzavřena shora označená smlouva o hypotečním úvěru, na jejímž základě, byl zemřelému Z. W. poskytnut výše uvedenou bankou hypoteční úvěr reg. č. 8900/277889-01/10/01-001/00/R ve výši 2.422.500 Kč, který měl být splácen po dobu 26 let od první splátky, v měsíčních splátkách po 14.161,50 Kč, a který dle dohody mezi zemřelým Z. W. a obžalovaným V. K. měl splácet obžalovaný V. K., což však neučinil a stejně tak neučinil ani zemřelý Z. W., kdy od počátku oba věděli, že s ohledem na jejich finanční situaci nebudou schopni úvěr splácet, přičemž částka ve výši 2.235.994,60 Kč z poskytnutého úvěru byla dne 4. 5. 2010 poukázána na účet č. XY obžalovaného P. K., dle jeho předchozí dohody s obžalovaným V. K., který mu tímto způsobem měl uhradit předchozí dluh a obžalovaný P. K. byl srozuměn s tím, že k úhradě tohoto dluhu bude využit úvěr poskytnutý zemřelému Z. W. a současně věděl, že takto poskytnutý úvěr nebude schopen obžalovaný V. K. ani zemřelý Z. W. s ohledem na jejich finanční situaci splácet a částka ve výši 186.505,40 Kč byla dne 4. 5. 2010 poukázána na účet č. XY Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., jako úhrada úvěru ze stavebního spoření matky obžalovaného V. K., J. K., takže obžalovaní způsobili svým jednáním Hypoteční bance, a. s., škodu ve výši 1.010.552,44 Kč, když bylo zaplaceno na úvěr 19.600 Kč a prodejem zástavy bylo získáno 1.392.347,56 Kč .
2. Za tento zločin byl obviněný P. K. odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o trestu pro obviněného V. K. a R. N.
3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněným V. K., P. K. a R. N. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti Sigma Consulting, s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 784.652,44 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 5 T 124/2019, podal odvolání obviněný R. N. a P. K. a v neprospěch obviněných V. K. a P. K. proti výroku o trestu státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě.
5. O podaným odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 5 To 55/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání státního zástupce a obviněného P. K. a R. N. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným
organizátorstvím ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se spolu s dalšími obviněnými V. K. a R. N. dopustil tím, že
v blíže nezjištěné době v první čtvrtině roku 2010, z podnětu obžalovaného P. K., obžalovaný V. K., po vzájemné domluvě s obžalovaným P. K. v úmyslu získat finanční prostředky na úhradu finančních závazků obžalovaného V. K., mj. vůči obžalovanému P. K., z hypotečního úvěru na nákup nemovitosti ve vlastnictví obžalovaného V. K.,
přemluvil Z. W., pod záminkou, že by V. K. přišel s ohledem na své závazky o vlastnictví k domu, aby uzavřel jako kupující kupní smlouvu na nákup nemovitosti, rodinného domu č. XY na ul. XY v obci XY s přilehlými pozemky, vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, v té době ve vlastnictví obžalovaného V. K., jejíž návrh zpracoval obžalovaný P. K., ve které uvedl, že při jejím uzavření kupující uhradil při podpisu kupní smlouvy částku 577.500 Kč, a dále zpracoval i návrh na uzavření smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 26. 3. 2010 a smlouvu o hypotečním úvěru ze dne 19. 4. 2010, přičemž v těchto dokumentech uvedl k údajům o požadovaném úvěru, že kupující Z. W. disponuje vlastními zdroji ve výši 577.500 Kč, ač věděl o nepravdivosti tohoto údaje,
a obžalovaný V. K. s vědomím P. K. obstaral k uzavření hypotečního úvěru potřebné přílohy, mj. fiktivní doklady k příjmu Z. W., a to výpisy z účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., jako doklad potvrzující pravidelný měsíční příjem Z. W., dále potvrzení o příjmu, dle kterého měl být Z. W. zaměstnán jako mistr výroby u R. N., IČ: XY, s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 24.978 Kč a Evidenční list důchodového pojištění, dle kterého měl Z. W. za rok 2009 vyměřovací základ 389.048 Kč, kdy potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 10. 3. 2010 a evidenční list důchodového pojištění ze dne 3. 4. 2010 za účelem získání úvěru pro Z. W. na žádost obžalovaného V. K. potvrdil obžalovaný R. N., ačkoli věděl, že Z. W. nebyl v té době jeho zaměstnancem a nebyl by mu poskytnut úvěr,
a obžalovaný V. K. přiměl Z. W. k tomu, aby dne 19. 4. 2020 odjel společně s obžalovaným P. K. do XY na pobočku Hypoteční banky, a. s., IČ 13584324, kde v přítomnosti P. K. na podkladě těchto předložených dokladů byla uzavřena shora označená smlouva o hypotečním úvěru, dle které byl Z. W. poskytnut touto bankou hypoteční úvěr reg. č. 8900/277889-01/10/01-001/00/R ve výši 2.422.500 Kč, který měl být splácen po dobu 26 let od první splátky, v měsíčních splátkách po 14.161,50 Kč, a který dle dohody mezi Z. W. a obžalovaným V. K. měl splácet obžalovaný V. K., což však neučinil a stejně tak neučinil ani Z. W., kdy od počátku oba věděli, že s ohledem na jejich finanční situaci nebudou schopni úvěr splácet,
přičemž částka ve výši 2.235.994,60 Kč z poskytnutého úvěru byla dne 4. 5. 2010 poukázána na účet č. XY obžalovaného P. K., dle jeho předchozí dohody s obžalovaným V. K., a částka ve výši 186.505,40 Kč byla dne 4. 5. 2010 poukázána na účet č. XY Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., jako úhrada úvěru ze stavebního spoření matky obžalovaného V. K., J. K., takže obžalovaní způsobili svým jednáním Hypoteční bance, a. s., škodu ve výši 1.010.552,44 Kč, když bylo zaplaceno na úvěr 19.600 Kč a prodejem zástavy bylo získáno 1.392.347,56 Kč .
6. Za tento zločin byl obviněný P. K. odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o trestu pro obviněného V. K. a R. N.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným V. K., P. K. a R. N. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti Sigma Consulting, s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 784.652,44 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 5 To 55/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Obviněný namítá, že nezosnoval spáchání zločinu úvěrového podvodu a že o něm ani nevěděl. Nebylo podle něj prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, a odvolací soud jej uznal vinným ze skutku, který nebyl předmětem obžaloby.
10. Soudy podle obviněného nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť některé důkazy zcela pominuly, některé deformovaly, klíčové důkazy hodnotily v hrubém rozporu s obsahem spisu, všechny provedené důkazy pak nezhodnotily v celém kontextu a v důsledku toho je třeba označit závěry, ke kterým ve vztahu k obviněnému dospěly, za nepřesvědčivé. Extrémní nesouladu s obsahem spisu obviněný spatřuje zejména u dvou usvědčujících důkazů – výslechu spoluobviněného K. a zemřelého W.
11. V další části dovolání obviněný obsáhle popisuje průběh trestního řízení, kdy již trestní oznámení zemřelého W. podle něj obsahuje celou řadu zjevných lží, zejména pokud jde o popis jednání v bance.
12. Obviněný dále polemizuje se závěry soudů o tom, že věděl, že spoluobviněný K. ani zemřelý W. nebudou schopni úvěr splácet, o tom, že výpovědi svědkyně B., manželů H., svědkyně J., K., svědka M. a T. usvědčují obviněného, že obviněný uhradil na dluhy spoluobviněného pouze cca 800.000 Kč a že spoluobviněný K. obviněnému nedlužil částku, která byla z úvěru zaslána na účet dovolatele (2.235.994 Kč).
13. Přestože odvolací soud explicitně uvedl, že veškeré skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné, tento rozsudek a jeho závěry ve vztahu k obviněnému výrazně změnil, neboť dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že obviněný obstaral výše uvedené fiktivní podklady k úvěrové smlouvě. Soud druhého stupně obviněnému nově kladl za vinu, že připravil kupní smlouvu a že s ohledem na majetkové poměry zemřelého W. věděl, že část kupní ceny ve výši 577.500 Kč nemohla být uhrazena před podpisem kupní smlouvy na nemovitosti ze dne 3. 5. 2010. Nejedná se tedy o skutek uvedený v žalobním návrhu.
14. K těmto výpovědím se obviněný rovněž v dovolání obsáhle vyjadřuje a rozporuje tvrzení obviněného K., že obviněný K. věděl o fiktivnosti podkladů předložených k úvěrové smlouvě zemřelého W. K závěru, že obviněný K. vymyslel celý plán na získání úvěru zahrnující fiktivní podklady, obviněný uvádí, že obviněný K. nic takového neuvedl. Obviněný uznává, že to byl on, kdo připravil kupní smlouvu na nemovitosti ze dne 3. 5. 2010, uvádí však, že zemřelý W. o skutečnosti, že ničeho na úhradu kupní smlouvy obviněnému K. neuhradil a ani neuhradí, nevěděl a obviněný K. to ani nikdy neuvedl. Obviněný nemohl znát skutečné majetkové poměry zemřelého W.
15. Výpověď zemřelého W. týkající se popisu jednání v bance považuje dovolatel za zcela nepravdivou, neboť pracovnice banky údajem o příjmu zemřelého W. nedisponovala, neznala jej, proto jej ani nemohla rekapitulovat, natož ověřit či kamkoliv zapsat. Výslech této pracovnice banky obviněný navrhoval, přičemž soud prvního stupně nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu nijak neodůvodnil a soud druhého stupně uvedl, že je nepravděpodobné, že by si pracovnice banky na uzavření úvěrové smlouvy se zemřelým W. pamatovala. To však nejsou důvody, pro které obviněný výslech této svědkyně navrhoval. Obviněný dále podrobně uvádí situace, kdy zemřelý W. lhal. Závěr krajského soudu, že zemřelý W. neměl motiv vypovídat vůči obviněnému K. nepravdivě, je nesprávný, neboť tento obviněný měl zájem na výsledku řízení.
16. Obviněný dále popisuje okolnosti uzavření kupní smlouvy a uvádí, že tato byla připravena na přání obviněného K., který ji, stejně jako zemřelý W., četl a podpis na ní úředně ověřil. Obviněný K. však dovolatele o nepravdivosti informace uvedené v kupní smlouvě, že před jejím uzavřením byla uhrazena částka ve výši 577.500 Kč, neinformoval. Dovolatel podrobně popisuje i další podle něj nesprávné skutkové a právní závěry krajského soudu, přičemž uvádí, že není pravdou, že plán na oddlužení obviněného K., který vymyslel, byl nelegální, že je zjevně nestandardní, aby finanční zástupce doprovodil klienta na jednání týkající se uzavření úvěrové smlouvy, že obviněný věděl, že úvěr nebude splácen a že k tomu, aby byl úvěr poskytnut, musí žadatel v dokladu o výši příjmu uvést správnou konkrétní částku. Nesprávným a zavádějícím je podle obviněného i závěr krajského soudu, že nešlo přehlédnout jeho nestandardní chování ve vztahu k případu C.
17. Dovolatel dále namítá, že krajský soud se řádně nevypořádal s jeho argumentací, že banka opomenutím ochrany svých práv spoluodpovídá za vzniklou škodu. Banka zejména nezkontrolovala splnění podmínky převodu nemovitostí ze spoluobviněného K. na zemřelého W. Kdyby splnění této úvěrové podmínky zkontrolovala, zjistila by, že zemřelý W. nenabyl ve smyslu úvěrové smlouvy nemovitosti a bylo její povinností od úvěrové smlouvy odstoupit. Banka rovněž nijak nebrojila proti nesprávnému určení vyvolávací ceny nemovitostí v exekučním řízení vedeném proti obviněnému K. Odvolací soud jakoukoliv spoluodpovědnost banky za způsobenou škodu odmítl s odůvodněním, že žádná škoda by bance nevznikla, kdyby nedošlo k úvěrovému podvodu. Podle obviněného měl soud druhého stupně banku odkázat s jejím nárokem na civilní řízení. Je totiž zřejmé, že namítaná spoluodpovědnost banky za vzniklou škodu by byla prokazována důkazy, které nijak nesouvisí s projednávanou obžalobou.
18. Vzhledem k tomu, že výpověď zemřelého W. je zcela lživá a že za jediný důkaz o vině obviněného by bylo možno považovat výpověď obviněného K., která je však nevěrohodná, obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a obviněného zprostil obžaloby. Dále navrhuje, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
19. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
20. Státní zástupce má za to, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze především namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, neboť učiněná skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů zpochybňuje, proto má za to, že jeho námitky nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to zejména tehdy kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to ve výpovědi spoluobviněných K. a W., které v podstatných bodech plně korespondují v zásadě se všemi dalšími podstatnými provedenými důkazy, včetně objektivních důkazů listinných. Pokud se v provedených důkazech objevují určité dílčí nesrovnalosti, pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění znaků příslušné trestné činnosti. Co do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněného, lze odkázat zejména na str. 13 a násl. rozsudku krajského soudu či str. 15 a násl. rozsudku okresního soudu, kde jsou tyto otázky společně s problematikou právní kvalifikace řešeny, a kde soudy dospěly k závěru, že vina obviněného je jednoznačně prokázána, kterýžto závěr podle mě za extrémně vadný označit nelze. Okolnost, že se obviněný neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, že nesouhlasí s tím, jak byly provedené důkazy hodnoceny, není dovolacím důvodem.
21. Co se týče výtek, že soudy neprovedly veškeré důkazy, které obviněný žádal, pak ani tyto výtky nelze podle státního zástupce formálně přiřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení. Zmíněné výhrady však nemohou založit ani vadu opomenutých důkazů, a to proto, že v situaci, kdy byla vina podle názoru soudů prokázána bez důvodných pochybností, by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Navíc ani nelze tvrdit, že by se soudy důkazním návrhům nevěnovaly, že by je přehlédly. Naopak. Ve věci činné soudy důkazním návrhům pozornost věnovaly, rozhodly o nich a především krajský soud přiměřeným způsobem odůvodnil, proč důkazní návrhy neakceptoval; v zásadě z důvodu nadbytečnosti. Nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01), neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
22. Pokud jde o tvrzený zásah do totožnosti skutku, státní zástupce konstatuje, že v průběhu trestního řízení sice došlo k jistým modifikacím tzv. skutkové věty, nicméně totožnost skutku porušena nebyla. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že totožnost skutku je zachována, pokud je zachována alespoň částečná shoda jednání nebo následku. To je podle názoru státního zástupce v posuzované věci nepochybné. Z hlediska dovolacího řízení je podstatné upozornit též na to, že neopodstatněná výhrada porušení totožnosti skutku ani nemůže být s ohledem na svou procesní povahu přiřazena pod uplatněný dovolací důvod.
23. Co se týče tvrzení obviněného, že „banka opomenutím ochrany svých práv spoluodpovídá za vzniklou škodu“, tak i zde jde podle státního zástupce fakticky o výhrady mířící proti učiněným skutkovým zjištěním, a tedy stojící mimo uplatněný dovolací důvod. Podle krajského soudu totiž „údajná nedůslednost bankovního ústavu“ nehrála při vzniku odpovědnosti žádnou relevantní roli.
24. S ohledem na to, že námitky uplatněné obviněným nelze podřadit pod tvrzený ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
26. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
28. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
32. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
33. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. K. uplatňuje své námitky toliko proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným organizátorstvím ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že zpochybňováním věrohodnosti obou spoluobviněných obviněný rozporuje, že věděl, že spoluobviněný V. K. a bývalý spoluobviněný, zemřelý Z. W., budou schopni úvěr splácet, že věděl o nepravdivosti dokladů předložených bance. Obviněný současně zpochybňuje i celou řadu dalších zjištění soudů nižších stupňů vztahujících se k okolnostem uzavření úvěrové smlouvy. Namítá také, že pokud úvěrující banka řádně nezkontrolovala splnění podmínky převodu vlastnického práva z obviněného V. K. na zemřelého Z. W., pak spoluodpovídá za vzniklou škodu. Obviněný uplatnil také námitku porušení zásady totožnosti skutku, neboť má za to, že odvolací soud mu nově kladl za vinu další část jednání souvisejícího s uzavřením úvěrové smlouvy. Současně namítá, že soudy neprovedly jím navrhovaný výslech pracovnice úvěrující banky.
34. S ohledem na takto vymezený obsah dovolací argumentace však musí Nejvyšší soud již na tomto místě upozornit na to, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatňuje toliko skutkové a procesní námitky, které jsou (převážně) založené na popírání věrohodnosti klíčových svědků. Tyto jeho námitky tedy nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, ale výlučně z verze skutkového děje, který obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby po celou dobu řízení, která je však od soudy učiněných skutkových zjištění zcela opačná. Námitky obviněného je tak nutno označit za námitky čistě skutkové povahy, které se netýkají deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, dílem (viz dále) jde o námitky procesní.
35. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 28. až 30. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
36. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
37. Ačkoliv obviněný ve svém dovolání námitku extrémního rozporu ve vztahu ke skutkovým závěrům založeným zejména na hodnocení výpovědi spoluobviněného V. K. a zemřelého Z. W. uplatnil, Nejvyšší soud žádný, natož extrémní rozpor mezi obsahem těchto důkazů a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů neshledal.
38. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obviněný v podaném odvolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
39. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na to, že s totožnou obhajobou obviněného se v rámci odvolacího řízení přesvědčivě vypořádal Krajský soud v Ostravě, který v bodech 15. až 21. odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, z jakých důvodů má obhajobu obviněného založenou na tom, že nevěděl, že dokumenty předložené bance jsou nepravdivé, za vyvrácenou a proč má za to, že to byl právě obviněný P. K., kdo byl hlavním organizátorem projednávané trestné činnosti, kdo přišel s návrhem, aby obviněný V. K. sehnal osobu, která si na sebe vezme hypoteční úvěr, a zejména kdo věděl, že dokumenty týkající se bonity zemřelého Z. W. nejsou, a ani nemohou být, pravdivé, přičemž sám obviněný P. K. z celé transakce výrazně profitoval. S těmito úvahami odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a pro úplnost na ně odkazuje.
40. Výše uvedené pak platí i z hlediska dalších zásadních skutečností vyplývajících u uvedených dvou výpovědí, tedy pokud soud prvního stupně uvěřil zejména zemřelému Z. W., že ho obviněný P. K. naváděl k tomu, aby při jednání v bance uvedl jiný než skutečný měsíční příjem a následně ho dokonce donutil k opravě pravdivě uvedené částky, tedy uvěřil mu skutečnosti, které jsou z hlediska posuzovaného trestného činu zásadní. Je tomu tak i proto, že Nejvyššímu soudu nepřísluší přehodnocovat s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti, jejíž naplnění přísluší pouze tomu orgánu činnému v trestním řízení, který daný důkaz provedl, tyto závěry, pokud se navíc soudy s otázkou věrohodnosti uvedené výpovědi plně vypořádaly, a to nejen s ohledem na vazbu tohoto důkazu na důkazy další.
41. K jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že pro závěr o naplnění skutkové podstaty organizátorství ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku není ani tak rozhodné to, zda obviněný P. K. věděl, že obviněný V. K. a zemřelý Z. W. nebudou schopni úvěr splácet, nýbrž především to, že zosnoval předložení nepravdivých dokumentů bance, která na základě toho poskytla zemřelému Z. W. hypotéční úvěr, k čemuž by nebylo nedošlo, kdyby byla seznámena s jeho skutečným příjmem a celkovou ekonomickou situací. O tom, že obviněný znal finanční situaci jak obviněného V. K., tak zemřelého Z. W., jakož i o tom, že věděl o nepravdivosti předložených dokumentů, přitom ve světle provedených důkazů pochybnosti nepanují.
42. Za zcela nedůvodnou je pak nutno považovat i argumentaci obviněného týkající se údajného spoluzavinění úvěrující banky, která podle obviněného neměla peníze vyplatit. I v tomto případě totiž obviněný uplatňuje námitky de facto skutkové povahy stojící mimo dovolací důvod, neboť odpovědnost za způsobenou škodu spatřuje na straně jiné osoby než obviněných. Navíc pak tato obviněným tvrzená nedůslednost banky není zásadní zejména z hlediska vzniku posuzované odpovědnosti.
43. Pokud jde o námitku neprovedení navrhovaného výslechu pracovnice banky a porušení zásady totožnosti skutku, Nejvyšší soud konstatuje, že se v obou případech jedná o námitky čistě procesní povahy, které nelze podřadit po uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Navíc, vzhledem k tomu, že soudy se namítaných procesních pochybení nedopustily, nelze ani hovořit o zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.
44. K otázce navrhovaného důkazu výslechem pracovnice úvěrující banky je nutno nejprve připomenout, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy, podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně současně Nejvyšší soud zjistil, že tento se uvedeným důkazním návrhem zabýval a v bodě 14. odůvodnění vysvětlil, proč jej pro nadbytečnost zamítl. O opomenutý důkaz se tak s ohledem na shora nastíněná ústavněprávní východiska rozhodně nejednalo.
45. Pokud jde o otázku totožnosti skutku, ani zde Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal. Odvolací soud totiž v novém rozsudku pouze mírně upravil, resp. upřesnil znění skutkové věty, přičemž podstata jednání kladená obviněnému za vinu zůstala z podstatné části nezměněna. Totožnost skutku je přitom zachována, existuje-li shoda alespoň buď v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku přitom nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 361/2006). Vzhledem k tomu, že následek jednání obviněných zůstal nezměněn a k drobné změně došlo pouze ve zjištěném jednání obviněného, o zachování totožnosti žalovaného skutku nemůže být pochyb.
46. Nejvyšší soud tak uzavírá, že za situace, kdy dovolací argumentace obviněného se zcela míjí nejen s uplatněným dovolacím důvodem, ale nebylo ji možné podřadit ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, přičemž Nejvyšší soud nezjistil ani jakýkoliv, natož extrémní rozpor skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedenými důkazy, ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nebylo možné dovolání vyhovět.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář