ECLI:CZ:US:2021:2.US.2708.21.1
sp. zn. II. ÚS 2708/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pauka, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 8 A 102/2017-50 a Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 2/2021-40 ze dne 30. července 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
2. Stěžovatel se ve správním řízení prostřednictvím žádosti o určení právního vztahu ve smyslu §142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu domáhal vynětí své nemovitosti z památkové zóny, aby s ní mohl neomezeně nakládat. Žalované Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 19. 9. 2016, č. j. MK 57396/2016 OPP, k podané žádosti deklarovalo, že stěžovatelův dům č. p. X, K., leží na území památkové zóny, prohlášené s účinností od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje za památkovou zónu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel posléze rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne 7. 4. 2017, č. j. MK 12763/2017 OLP, zamítl a rozhodnutí ministerstva potvrdil.
3. Proti závěru správních orgánů stěžovatel brojil před správními soudy. Nejprve Městský soud v Praze žalobu zamítl s tím, že platnost vyhlášky krajského národního výboru nebyla stěžovatelovými argumenty zpochybněna, resp. jeho argumenty zpochybnily zákonnost procesu přijímání vyhlášky. Městský soud rovněž potvrdil pravost a závaznost mapy městské památkové zóny Králíky.
4. Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti závěry prvostupňového soudu potvrdil a shledal jeho rozhodnutí plně přezkoumatelným (všechna rozhodnutí jsou dostupná na webu www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje).
5. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím správních soudů, která označuje za nepřezkoumatelná. Podle stěžovatele bylo vyhlášení památkové zóny stiženou vadou, vyhláška je totiž neurčitá, s názvem obce není operováno. Dle stěžovatele nelze z vyhlášky seznat vyhlášení památkové zóny právě v předmětné obci. Tím byl porušen princip právní jistoty stěžovatele, který nyní nemůže s nemovitostí volně nakládat. Neurčitost vyhlášky nikdy nebyla (ani ve správním, ani v soudním řízení) vyjasněna. Dle stěžovatele mapa nemůže být obecně závazným předpisem, jakožto příloha vyhlášky, a nemá obecnou závaznost. Mapa se nikdy nestala přílohou právního předpisu, a nemůže tudíž založit omezení stěžovatele s majetkem nakládat.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
10. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti nepředstavuje nic jiného, než pokračující polemiku s obecnými soudy. Ze spisu je Ústavnímu soudu patrné, že stěžovatel vedl před správními orgány a správními soudy několik řízení, v nichž se snažil dosáhnout kladného stanoviska orgánu státní památkové péče k výměně oken v jeho nemovitosti za plastová. Z obsahu rozhodnutí správních soudů je zjevné, že se konkrétními argumenty stěžovatele soudy dostatečně zabývaly plně přezkoumatelným způsobem. Nadto je rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a jeho závěry nepředstavují ani nepřípustný formalismus. Námitky stěžovatele svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů.
11. V řízení podle §142 správního řádu o určení právního vztahu, jak správně poukázal již kasační soud, je smyslem vedení řízení odstranění sporu nebo odstranění nejasností, které brání dotčené osobě v uplatnění jejích práv a které nelze vyřešit či odstranit v jiném řízení či prostřednictvím vydání osvědčení. Typicky je určeno k vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly předmětem autoritativního vyřešení ze strany veřejné správy (v řízení o určení právního vztahu je např. možno posuzovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace, která se odvíjí od naplnění faktických znaků). Toto řízení proto není "superrevizním" prostředkem ve vztahu k jiným správním rozhodnutím (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 330/2016 - 192 a č. j. 9 As 397/2018 - 75, a ze dne 7. 7. 2016, č. j. 10 As 117/2016 - 64). Stejně tak neslouží ke zpochybnění vyhlášení zákonnosti vyhlášky aplikovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 As 466/2019 - 45).
12. Odpovědi na veškeré stěžovatelem přednesené otázky v ústavní stížnosti již byly (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny, obsah ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
13. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.
14. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu