ECLI:CZ:US:2021:2.US.282.21.1
sp. zn. II. ÚS 282/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Spokojené Díly z. s., se sídlem Foglarova 1817/57, Kuřim, zastoupené Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou se sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2020, č. j. 1 As 276/2019-96, a Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2020, č. j. 29 A 23/2020 - 144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. Podle stěžovatelky obecné soudy tím, že rozhodly formalisticky a v rozporu s právní úpravou porušily její základní práva zakotvená v v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ve správním řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR (posléze jako osoba zúčastněná na řízení) dne 29. 4. 2019 podalo Krajskému úřadu Jihomoravského kraje oznámení záměru "I/43, obchvat + MÚK Kuřim, východ + MÚK Lipůvka" v k. ú. Kuřim, okres Brno - venkov a k. ú. Lipůvka, Svinošice, okres Blansko (dále též "Záměr"), který měl spočívat ve zlepšení technického a dopravně-bezpečnostního stavu v rámci tří vybraných úseků stávající komunikace I/43, s tím, že:
- stavba I/43, Podlesí, obchvat zahrnuje místní komunikaci zajišťující dopravní obsluhu Podlesí, která je na silnici I/43 připojena stykovou křižovatkou vybavenou odbočovacími pruhy - jako 4. větev je zde připojena účelová komunikace podél Podlesního potoka. Celková délka této stavby činí cca 1,38 km. Silnice je navržena v kategorii S 11,5/90 v úseku Podlesí - Kuřim v projektovém staničení od km 9,12 do km 10,50. Napojení území je řešeno pomocí soustavy kruhových objezdů. V rámci stavby bude zřízena nová obslužná komunikace, na kterou bude napojena obec Podlesí, nové rozvojové plochy Kuřimi, obalovna a ostatní polní cesty. Tato komunikace se uvažuje jako místní obslužná komunikace v kategorii S 7,5;
- stavba I/43 MÚK Kuřim, východ je dlouhá v ose hlavní trasy 1,51 km. Stávající úrovňová křižovatka má být nahrazena mimoúrovňovou křižovatkou, která zajišťuje bezkonfliktní napojení Kuřimi a průmyslových zón v její severní části na silnici I/43; a konečně
- stavba I/43 MÚK Lipůvka je dlouhá 1,01 km a je plánována tak, že na začátku úseku se od sebe oddělí silnice I/43 a II/379, v přímém směru za MÚK Lipůvka bude na Blansko pokračovat silnice II/379. Všesměrnost je doplněna pravým odbočením ze směru od Blanska do původní stopy silnice II/349, která již bude využita jako místní komunikace.
3. Krajský úřad (žalovaný v soudním řízení správním) provedl v souladu s §7 a přílohou č. 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), dále jen "zákon o posuzování vlivů", zjišťovací řízení, jehož cílem bylo zjistit, zda uvedený Záměr má být posuzován v celém rozsahu uvedeného zákona. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019, č. j. JMK 61868/2019, sp. zn. S-JMK 61868/2019 OŽP/Vlč, pak dle §7 odst. 6 zákona o posuzování vlivů krajský úřad vydal závěr zjišťovacího řízení, že Záměr nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován dle zmíněného zákona.
4. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které zejména namítala, že Záměr měl být posouzen podle zákona o posuzování vlivů v plném rozsahu (tedy měla proběhnout tzv. velká EIA). Její žalobě krajský soud nevyhověl, posléze Nejvyšší správní soud rovněž zamítl její kasační stížnost (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z www.nssoud.cz, Ústavní soudu na ně proto jen ve stručnosti odkazuje). Podle shodného závěru správních soudů správní orgány vycházely z předloženého oznámení Záměru, dle kterého je Záměr zařazen v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů v kategorii II (zjišťovací řízení) pod číslem 49 - Silnice všech tříd a místní komunikace I. a II. třídy o méně než čtyřech jízdních pruzích od stanovené délky 2 km. Podle tohoto zařazení tedy záměr nespadá do kategorie záměrů, které vždy podléhají posuzování podle zákona o posuzování vlivů (tj. kategorie I), ale do kategorie, v níž se provádí zjišťovací řízení. Krajský soud považoval toto zařazení s ohledem na technické parametry Záměru za odpovídající, a nepřisvědčil tak stěžovateli, že by měl Záměr spadat do jiné kategorie, a tedy že by měl podléhat povinnému posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. velká EIA), tomuto závěru přisvědčil rovněž kasační soud.
5. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala skutkový stav a zopakovala již uplatněné žalobní, jakož i kasační námitky. Rozhodnutí soudů jsou podle ní nepřezkoumatelná. Dále namítá především nesprávné řazení záměru dle přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů, chybnou kvalifikaci záměru žalovaným a rezignaci na eurokonformní výklad směrnice EIA. Přijaté řešení dle stěžovatelky není v souladu s veřejným zájmem a skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, event. je se zjištěními v rozporu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
10. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Předmětem sporu je především otázka, zda v případě Záměru mělo být provedeno posouzení dle zákona o posuzování vlivů (tzv. velká EIA). Záměr měl být dle stěžovatelky povinně předmětem tohoto posuzování (a nikoliv toliko zjišťovacího řízení) a toto posuzování měl provést žalovaný, nikoliv krajský úřad. Domnívá se rovněž, že oznamovatel měl Záměr předložit v komplexnější podobě (tj. celkově vyřešit dopravní situaci v dané lokalitě); nyní posuzovaný Záměr považuje za neúplný a nefunkční celek. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny velmi rozsáhlým rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že k namítaným pochybením v právní kvalifikaci záměru nedošlo.
11. Stěžovatelka namítala taktéž nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vypořádání námitek, zejm. v případě rozsudku krajského soudu. Ten se s nimi však dle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudku obou instancí správních soudů nijak nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze v nyní projednávané věci konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Ani Ústavní soud na posouzení věci neshledal pochybení ústavněprávní relevance. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vlastnit majetek, ani práv na spravedlivý proces nebo příznivé životní prostředí.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu