ECLI:CZ:US:2021:2.US.2898.20.1
sp. zn. II. ÚS 2898/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Hoan Kiem Nguyena, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 1894/2020-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 10. října 2020, navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být porušeno ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stížnost byla dne 2. listopadu 2020 doplněna podáním, v němž stěžovatel upřesnil a do spisu založil dle jeho názoru na projednávanou věci aplikovatelnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadeného rozhodnutí a obsahy jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu stížnosti, napadeného rozhodnutí a jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel (původně ještě spolu s dalšími osobami) se ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 292/2007 na několika žalovaných, mimo jiné na České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČO: 00025429 (dále jen "vedlejší účastnice"), zadostiučinění ve formě finanční kompenzace ve výši 1 000 000 Kč a dále morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva, písemných a dalších omluv (s požadovaným zveřejněním na serveru Ministerstva vnitra ČR, prostřednictvím vysílání TV NOVA a v deníku Právo), a to z důvodu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele a příkazu k domovní prohlídce v bytě stěžovatele. Toto kompenzační řízení bylo zahájeno v červnu 2007. Obvodní soud pro Prahu 5 část žaloby týkající se morální satisfakce v podobě omluv vyloučil k samostatnému projednání do řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 533/2007, vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a postoupil věc Městskému soudu v Praze. Stěžovatel proti tomuto procesnímu postupu brojil a ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze i Ústavní soud (odmítavým usnesením ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. IV. ÚS 1/09). Věc byla nakonec postoupena Městskému soudu v Praze, který o ní vedl řízení pod sp. zn. 66 C 88/2010, přičemž před postoupením věci proběhla u Obvodního soudu pro Prahu 5 rekonstrukce spisu. V řízení bylo následně v mezidobí od roku 2010 do roku 2017 řešeno mnoho procesních otázek, zejm. sporná poplatková povinnost stěžovatele, odstranění vad žaloby, nepřipuštění obecného zmocněnce opakovaně zastupujícího účastníky v různých věcech, tlumočnické záležitosti, doplnění odvolání. Po vyřešení procesních otázek uvedla vedlejší účastnice ve svém vyjádření z února 2018, že je připravena se žalobcům (tj. i stěžovateli) omluvit, což žalobci akceptovali, písemná omluva byla poskytnuta a žalobci vzali v březnu 2018 žalobu zpět. Obvodní soud pro Prahu 5 poté řízení o omluvách zastavil a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení; tito však s jejím vyčíslením nesouhlasili a podali do nákladového výroku odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl v dubnu 2019. Kompenzační řízení o morálním zadostiučinění ve formě omluvy tak trvalo přibližně 12 let.
4. Samostatně u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod (původní) sp. zn. 11 C 292/2007 vedená část sporu o zaplacení finanční kompenzace byla pravomocně ukončena v roce 2009, když stěžovateli soudy přiznaly peněžitou částku ve výši 100 000 Kč (nárok na odškodnění ve formě konstatování porušení práva byl zamítnut). Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. června 2011 č. j. 30 Cdo 1648/2010-363 dovolání vedlejší účastnice ve věci finanční kompenzace odmítl a dovolání stěžovatele zamítl. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu usnesením ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 3013/13 jako zjevně neopodstatněnou.
5. Stěžovatel již v září 2016 (tedy před skončením daného řízení) vyzval vedlejší účastnici k odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení o omluvě, a to ve formě finanční satisfakce ve výši 500 000 Kč. Vedlejší účastnice uznala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, avšak považovala konstatování porušení práva za dostatečnou satisfakci a poskytnutí zadostiučinění v penězích odmítla. Stěžovatel se následně žalobou podanou v březnu 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal na vedlejší účastnici peněžité náhrady ve výši 500 000 Kč. První rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze srpna 2018 byl zrušen pro vadu řízení, neboť veškeré dokazování bylo provedeno a k vydání meritorního rozhodnutí došlo v době, kdy byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurz (a řízení tak bylo za zákona přerušeno). Druhým rozsudkem ve věci samé ze dne 26. září 2019 č. j. 25 C 103/2017-225 Obvodní soud pro Prahu 5 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 57 083 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 57 596 Kč (výrok III.). Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl zjednodušeně řečeno k závěru, že podkladové kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, a ačkoli řízení bylo poměrně složité (na straně žalující vystupovaly původně 4, poté již 3 osoby, na straně žalované také 4 osoby) a stěžovatel důsledně využíval i proti procesním rozhodnutím veškeré jemu svědčící opravné prostředky (což řízení již samo o sobě značně prodloužilo), podílely se na jeho trvání významně soudy, které postupovaly buď nesprávně, nebo byly přímo nečinné. Vedlejší účastnici se dle názoru Obvodního soudu pro Prahu 5 nepodařilo vyvrátit tvrzení stěžovatele o vzniku nemajetkové újmy, která se presumuje, a konstatování porušení práva soud neshledal jako dostatečnou kompenzaci. Při kalkulaci výše odškodnění soud vycházel z počtu účastníků řízení ve smyslu bodu 8. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011 Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko", dostupné též na http://nsoud.cz). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel Obvodní soud pro Prahu 5 z úvahy o úspěchu stěžovatele co do základu uplatněného nároku a přiznal mu plnou náhradu nákladů řízení (§142 odst. 3 o. s. ř.).
6. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 23. ledna 2020 č. j. 17 Co 335/2019-272 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vyhovujícím výroku o věci samé I. žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že snížil výši náhrady nákladů prvostupňového řízení na částku 8 228 Kč (výrok III.) a na nákladech odvolacího řízení přiznal vedlejší účastnici částku 300 Kč (výrok IV.). Odvolací soud v omezeném rozsahu doplnil dokazování. Odvolání stěžovatele poté v důsledku částečně odlišného právního posouzení shledal nedůvodným, odvolání vedlejší účastnice shledal naopak za opodstatněné. O závěru nepřiměřeného trvání podkladového kompenzačního řízení o omluvě nebylo v řízení sporu (viz zejm. bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Kde se úvahy odvolacího soudu rozcházely se soudem prvního stupně, byla otázka posouzení významu předmětu nepřiměřeně dlouho trvajícího (pokladového) kompenzačního řízení o omluvě pro stěžovatele, které je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy, popř. výše zadostiučinění. Odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně nedržel dříve vysloveného právního názoru o potřebě zkoumat, zdali se osobě dožadující se omluvy za nesprávný úřední postup nedostalo již dříve jiného zadostiučinění za totéž (viz bod 29 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud poté provedl vlastní posouzení této otázky a došel k závěru, že za okolností daného případu, kdy stěžovatel na základě téhož skutku (nesprávného úředního postupu) pokračoval v samostatně vedeném řízení o omluvě i poté, co mu bylo v roce 2009 pravomocně přiznáno finanční zadostiučinění, mělo pro něj řízení o omluvě nepatrný význam, neboť od roku 2009 u něj mohla existovat pouze nejistota o tom, zdali se mu vedle finančního zadostiučinění, které je nejsilnějším a nejhodnotnější formou zadostiučinění, dostane také omluvy či nikoli, popř. jaké (k tomuto viz zejm. body 23 až 25 rozsudku odvolacího soudu). Takový stav nemohl nějakým podstatným způsobem negativně zasahovat do psychické sféry stěžovatele a konstatování porušení práva, k němuž vedlejší účastnice přistoupila, tak považoval odvolací soud za přiměřené zadostiučinění (viz body 26 až 28 rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice uplatněný nárok uspokojila ve formě konstatování porušení práva až v průběhu soudního řízení, odvolací soud dovodil, že řízení zavinila, a proto stěžovateli i přes výsledný neúspěch v řízení přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (byť ve snížené výši).
7. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání formuloval řadu tvrzených právních otázek, na nichž mělo rozhodnutí odvolacího soudu spočívat, a při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel dále v dovolání formuloval dle jeho názoru relevantní otázky v judikatuře dovolacího soudu prozatím neřešené. Dovolací soud dovolání z podstatné části odmítl jako nepřípustné, neboť na řešení stěžovatelem vznesených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu buď nezáviselo, nebo odvolacím soudem přijaté řešení vznesených otázek bylo dovolacím soudem shledáno jako souladné s prejudikaturou. Dovolací soud zčásti dovolání odmítl postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, jelikož nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozsahu týkajícím se namítaného porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, že tato byla podána včas k tomu řádně zmocněným advokátem.
III. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává spravedlivého procesu zaručenému čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud by měl Ústavní soud věc stručně shrnout, posuzováno dle obsahu namítá stěžovatel z ústavněprávního hlediska nedůvodnou odchylku dovolacího soudu od jeho vlastní ustálené judikatury, judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), což má v důsledku činit napadené rozhodnutí nepředvídatelným a překvapivým (když o věci stěžovatele bylo rozhodnuto odlišně od věcí jiných účastníků, které ale byly povahou stejné či obdobné). Stěžovatel ve stížnosti a jejím doplnění uvádí celou řadu odkazů na rozhodnutí dovolací soudu a Ústavního soudu, v nichž byla řešena samotná přiměřenost délky určitých soudních řízení ve vazbě na OdpŠk a namítá, že pokud provede "srovnání své věci" s jím identifikovanou prejudikaturou, jedná se o "zjevný nepoměr v přístupu k formě odškodnění stěžovatele a je možno hovořit o zjevné eufemizaci jeho nároku". Ze stížnosti (včetně jejího doplnění) dále vyplývá, že stěžovatel se věcně vymezuje proti posouzení významu kompenzačního řízení o omluvě, ohledně něhož odvolací soud uzavřel, že jeho význam po roce 2009 klesl a byl již pro stěžovatele nepatrný. Stěžovatel brojí proti tomu, že dovolací soud nebyl připraven tento závěr odvolacího soudu přezkoumat a z pohledu stěžovatele uspokojivě zrevidovat. Stěžovatel ve stížnosti vyjadřuje vícero morálních či hodnotových apelů, kdy názor dovolacího soudu (a potažmo i soudu odvolacího) má být dle stěžovatele nepřijatelně založen na zásadě, že "peníze přebíjejí vše" - tato zásada má být projevem "pokleslé materialistické společnosti". Především z tohoto úhlu pohledu má podle stěžovatele projednávaná věc vykazovat "ústavněprávní rozměr, neboť se týká řešení základních hodnot, z nichž česká společnost vychází a které považuje za podstatné". Pokud je omluva primárním prostředkem kompenzace, nelze ji ve "slušné společnosti" označit jako nepodstatnou. Takový postup by znamenal, že stejně tak lze "popírat základy domu jako nepodstatné ve vztahu ke statice navazujících konstrukcí".
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a jemu předcházejících rozhodnutí, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. V poměrech projednávané věci se však Ústavnímu soudu jeví, že se jej stěžovatel snaží stavět do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
12. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z OdpŠk se Ústavní soud zabývá poměrně často [srov. např. nález ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11, nebo nález ze dne 19. května 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403); veškerá rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně aproboval, že OdpŠk připouští stav, kdy přiměřené zadostiučinění nemusí být vždy přiznáno v penězích - rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatováno porušení práva, Ústavní soud akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení ze dne 30. října 2008 sp. zn. III. ÚS 2528/08 a ze dne 24. června 2010 sp. zn. I. ÚS 3146/09).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Ačkoli Ústavní soud výkladem čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR ve spojení s §237 o. s. ř. rozšířil zákonem jinak výslovně pro civilní řízení postulované dovolací důvody o situaci, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně určitého základního práva či svobody, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu [viz zejm. sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), nebo též např. nález ze dne 29. listopadu 2019 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559), nebo recentní nález ze dne 3. června 2020 sp. zn. II. ÚS 2310/19], je dovolatel i v takovém případě povinen splnit povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., tj. je povinen dostatečně konkrétně vylíčit relevantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, popř. ESLP, a adresně uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil. Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Pouhý odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu (či rozhodnutí ESLP), od kterého se měl odvolací soud odchýlit, tento zákonný požadavek nenaplňuje. I v případě lidskoprávního odůvodnění dovolání je tak zapotřebí dovolací argumentaci zacílit na konkrétní otázku hmotného či procesního práva a zkonfrontovat její řešení (intepretaci či aplikaci) ze strany odvolacího soudu s řešením dosaženým Ústavním soudem (popř. ESPL) - k tomu viz výslovně bod 58 výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Jiný postup by do značné míry popíral koncepci dovolacího řízení, které by mohlo nabýt charakter bezbřehého přezkumu, když by pro naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolateli postačovalo pouze odkázat na jedno (či vícero) rozhodnutí Ústavního soudu (popř. ESLP). Rozhodnutí Ústavního soudu či ESLP mohou obsahovat, a v praxi nezřídka obsahují, v rámci nosných důvodů pro rozhodnutí řešení několika právních otázek a nemůže být na dovolacím soudu, aby v jednotlivých případech prováděl jejich plošnou rešerši a hledal eventuální aplikovatelnost toho kterého závěru na kauzu dovolatele. Toto je rolí právního zástupce dovolatele, pro jehož zastoupení v dovolacím řízení také z těchto důvodů zákon předepisuje advokátní přímus. Z uvedeného plyne, že když stěžovatel v dovolání uvedl "že rozhodnutí samé porušuje základní práva žalobce v tom, smyslu, že nerespektuje závěry nálezů Ústavního soudu, které jsou prameny práva a jsou závazné erga omnes a napadené rozhodnutí je ve zjevném rozporu s praxí obecných soudů při odškodňování nepřiměřené délky řízení", pak požadavkům kladeným zákonem na obsah dovolání v tomto ohledu nedostál. Stejně tak jim nedostál ani v případě, že namítal porušení práva na spravedlivý proces spolu s pouhým odkazem na rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. února 2018, stížnost č. 10092/13. Právní zásada pravící, že "soud zná právo", které se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není pro účely posuzování naplnění náležitostí dovolání relevantní. Uvedené je o to zřejmější, že právní zástupce stěžovatele byl na přístup dovolacího soudu k (obecným) dovolacím námitkám o porušení práva na spravedlivý proces v řízení vedených dle OdpŠk upozorněn již dříve v jeho vlastních věcech (jak vyplývá z rozhodnutí o dovoláních poskytnutých Ústavnímu soudu stěžovatelem v doplnění ústavní stížnosti - viz např. bod 23 rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 3643/2017-175).
14. V projednávané věci stěžovatel obšírně argumentuje ohledně trvání podkladového kompenzačního řízení o omluvě a na podporu uvádí mnohačetná rozhodnutí, na kterých ilustruje, jaká délka soudních řízení byla v minulosti dovolacím soudem anebo Ústavním soudem hodnocena jako nepřiměřená. Závěry o nepřiměřenosti trvání daného řízení však Ústavní soud (stejně tak jako soud dovolací v napadeném rozhodnutí) nepovažuje vůbec za sporné. Soud prvního stupně spolu se soudem odvolacím shodně a výslovně konstatovaly, že řízení o omluvě nepřiměřeně dlouho vskutku trvalo (viz zejm. bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Sporná byla toliko forma zadostiučinění, kterého se má s ohledem na okolnosti stěžovateli dostat. Odvolací soud došel k závěru, že vzhledem k tomu, že se stěžovateli za daný nesprávný úřední postup již zadostiučinění dostalo (ve formě finanční náhrady), došlo po právní moci rozhodnutí, jímž mu tato náhrada byla v roce 2009 přiznána, ke snížení významu omluvy požadované z téhož důvodu, a jako forma zadostiučinění za nepřiměřené trvání řízení o omluvě se pak odvolacímu soudu jevilo konstatování porušení práva postačující. Tyto své názory odvolací soud dle názoru Ústavní soudu dostatečně odůvodnil (viz zejm. body 24 až 27 rozsudku odvolacího soudu).
15. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí pak dle názoru Ústavního soudu srozumitelně vyložil, proč i další otázky vznesené stěžovatelem nezakládají přípustnost jeho dovolání. Přitom otázky přípustnosti dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se podává, že až na zřejmé aplikační či interpretační excesy Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není povolán k tomu, aby na tomto místě opakoval či rekapituloval argumentaci obecných soudů, přesto ale zdůrazní, že nesdílí stěžovatelův názor na to, že by posuzování kritéria významu předmětu (nepřiměřeně) dlouhého řízení pro poškozeného při úvahách o přiléhavé formě zadostiučinění mělo být pojmově omezeno u kompenzačních řízeních vedených dle OdpŠk a že by obecné soudy v těchto případech vůbec neměly přihlížet k obsahu Stanoviska. Pro takový závěr nevidí Ústavní soud žádné důvody teoretické ani praktické. Rovněž ve výše uvedeném rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, jehož se stěžovatel při tomto argumentu dovolává, ESPL s tímto kritériem aktivně pracuje a při svém rozhodování jej výslovně zohledňuje (srov. body 114 a 115). Stěžovatelův názor, že kompenzační řízení je z definice (vždy) pro poškozené účastníka v podstatném ohledu významné, Ústavní soud shledává za přehnaně kategorický. Ačkoli tato premisa může být v běžném životě pravidlem, lze jen stěží a priori říci, že bude platná vždy bez výjimek. V projednávaném případě se dle názoru obecných soudů o určitou výjimku jednalo, neboť došlo k atypické situaci, kdy v důsledku vyloučení části žaloby k samostatnému projednání došlo k rozvětvení soudního řešení zadostiučinění finančního a morálního. Přitom řízení o finančním zadostiučinění bylo skončeno relativně rychle (s výsledkem pro stěžovatele v českých poměrech přiměřeným) a až řízení o morálním zadostiučiněním trvalo nepřiměřeně dlouho. Stěžovatel jakoby tuto okolnost ve stížnosti zcela opomíjel. Žádné ze stěžovatelem předestřených rozhodnutí dovolacího soudu či Ústavního soudu obdobnou situaci neřeší a závěry v nich obsažené tak nejsou v projednávané věci přímo použitelné.
16. Na okraj věci Ústavní soud poznamenává, že apely stěžovatele směřující proti tvrzenému (nedovolenému) nadhodnocování významu peněžitého zadostiučinění oproti jeho morální formě ze strany obecných soudů poněkud oslabuje fakt, že se stěžovatel původně domáhal za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání a nezákonný příkaz k domovní prohlídce vedle omluv a konstatování porušení práva peněžitého zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč a následně pak částky 500 000 Kč za průtahy v řízení o dané omluvě (tj. omluvě paralelně požadované z týchž důvodů). Pokud sám stěžovatel připisuje peněžitému zadostiučinění v jeho věci takovouto důležitost, lze jen obtížně rozumět jeho námitkám vůči tomu, že obecné soudy považovaly v dané věci za nejsilnější (nejdůležitější) formu zadostiučinění právě finanční kompenzaci.
17. Ústavní soud na závěr shrnuje, že v dané věci neshledal žádný exces, který by byl výrazem svévole bez smysluplného právního odůvodnění. Dovolací soud (ale ani soud odvolací) nepodaly takový výklad právních norem, který by byl překvapivý či nepředvídatelný. Ústavní soud nezjistil ve věci žádný nedovolený judikatorní odklon. Dovolací soud si při vydání napadeného rozhodnutí ani procesně nepočínal způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Ústavnímu soudu se nejeví, že by dovolací soud postupoval přehnaně formalisticky, nebo že by se dopustil jiného pochybení, které by mohlo představovat odepření řádného posouzení dané věci vymezeného kautelami spravedlivého procesu, a proto způsob, jakým posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání a jeho (částečné) vadnosti, respektoval. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, nemohlo dojít ani k porušení práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny, které by přicházelo v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele (ke kterému však v projednávané věci nedošlo). Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu