ECLI:CZ:US:2021:2.US.2986.21.1
sp. zn. II. ÚS 2986/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Wok food, s.r.o., sídlem Malostranská 696/2b, Brno, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2021 č. j. 23 Cdo 1919/2021-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. 28 Co 411/2020-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 2020 č. j. 12 C 153/2019-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CENTRAL GROUP a. s., sídlem Na strži 1702/65, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 5. 11. 2021 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím, představující rezervační poplatek uhrazený na základě příslušných dohod o rezervaci, jejichž předmětem byl závazek vedlejší účastnice uzavřít po vzájemném odsouhlasení smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti CENTRAL GROUP 57. investiční s.r.o., a obchodního podílu společnosti CENTRAL GROUP 58. investiční s.r.o.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Obecné soudy konstatovaly, že dohody o rezervaci obsahují povinnost kumulativního splnění podmínek, kterými jsou odsouhlasení znění smlouvy o převodu obchodního podílu oběma stranami, povinnost stěžovatelky uhradit rezervační poplatek, povinnost stěžovatelky předložit vedlejší účastnici dokumenty specifikované v bodě 5.2 dohody a nutnost souhlasu vedlejší účastnice s těmito dokumenty. Po splnění těchto podmínek se vedlejší účastnice zavázala uzavřít se stěžovatelkou smlouvu, která bude připravena vedlejší účastnicí podle aktuálních standardů, ve znění v obchodním styku obvyklém. Obvodní soud po provedeném dokazování uzavřel, že ke vzájemnému odsouhlasení smlouvy nedošlo z důvodu na straně stěžovatelky, a proto žalobu zamítl, s čímž se plně ztotožnil i městský soud.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), dílem pro vady (v části směřující proti výroku ve věci samé) a dílem jako nepřípustné (v části směřující proti výroku o nákladech řízení) odmítnuto. Dovolání totiž neobsahovalo vymezení toho, které hledisko vymezené v §237 občanského soudního řádu stěžovatelka považuje za splněné. Stěžovatelkou uplatněné hledisko, že věc má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládá, neboť je §237 občanského soudního řádu nezná. Nesprávné právní posouzení je samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, a proto nemůže být současně údajem o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh řízení a napadených rozhodnutí. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, podle kterých smlouvy o převodu obchodního podílu nebyly uzavřeny z důvodů na straně stěžovatelky. Obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí zjevně odporují původnímu ujednání stran, jakož i ustanovení §3 odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že v řízení nebyly provedeny jí navrhované důkazy výslechem svědků ohledně jednání o podmínkách dohod o rezervaci a následně návrhu smluv o převodu obchodního podílu.
6. Zásahu do práva na soudní ochranu se dopustil městský soud také tím, že převzal rozhodnutí obvodního soudu a přitom se nevypořádal s jeho nedostatky. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl posoudit otázky zásadního právního významu a s nimi související argumentaci jen proto, že nebyly stěžovatelkou výslovně označeny, ač bylo zjevné, že se s nimi ani soudy nižších stupňů jednoznačně argumentačně nevypořádaly.
7. Do práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny bylo zasaženo tím, že obecné soudy neuložily vedlejší účastnici vrátit stěžovatelce složenou rezervační zálohu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Z dovolání stěžovatelky, přiloženého k ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu ve všech jeho výrocích. Přípustnost byla stěžovatelkou vymezena tak, že "...napadené rozhodnutí je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a žalobce má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak". Následně stěžovatelka vymezuje při konkretizaci dovolacího důvodu otázky, které považuje za nesprávně právně posouzené odvolacím soudem, a to posouzení, zda k neuzavření smluv o převodu obchodního podílu došlo na straně žalobce a dále zda byly předmětné smlouvy o převodu obchodního podílu předloženy ve znění v obchodním styku obvyklém.
10. Ústavní soud otázku přípustnosti dovolání podrobně řešil v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá rovněž přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání nevymezila řádně žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, jakož ani neformulovala příslušné otázky hmotného nebo procesního práva, jež mají zobecňující charakter. Proto dovolání proti výroku ve věci samé odmítl jako vadné a ve věci nákladů řízení jako nepřípustné.
12. Po přezkoumání závěrů dovolacího soudu Ústavní soud neshledal rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky.
13. Je třeba konstatovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí a jaké požadavky musí být při jeho podání dodrženy. S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou, není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení dovolacího důvodu je podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3801/15 ze dne 15. 3. 2016). Přípustnost dovolání tak, jak ji vymezila stěžovatelka ("napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak"), není v souladu se zákonnými požadavky, a tudíž tohoto mimořádného opravného prostředku nemohla založit. Stěžovatelkou zvolená formulace neodpovídá žádnému z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu. Měla-li stěžovatelka na mysli posledně vymezený předpoklad (dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak), musí být v dovolání mj. vymezeno, jak právní otázku již posoudil dovolací soud a jak by měla být tato otázka posouzena nově, jinými slovy od jakého svého právního názoru by se měl dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 295/16 ze dne 23. 2. 2016). Z toho vyplývá, že se musí jednat o odchýlení se od otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, a nikoli, jak uvádí stěžovatelka, že dovolací soud má jinak posoudit otázku vyřešenou odvolacím soudem. V takovém případě by se totiž z mimořádného opravného prostředku stala další (třetí) běžná soudní instance, což zákonodárce jistě nezamýšlel.
14. Jestliže tedy Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, jde o rozhodnutí ústavně konformní, kterému Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá co vytknout a podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka neuplatnila dovolání řádně, tj. se všemi zákonnými náležitostmi, čímž nevyužila procesní prostředek k ochraně svých práv. Stěžovatelkou zvolená formulace přípustnosti dovolání navíc svědčí o zjevném nepochopení této právní úpravy i přesto, že v době podání dovolání byla stěžovatelce, resp. právnímu zástupci, k dispozici bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, poskytující dostatečný návod pro podání řádného dovolání.
15. S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pojí nevyhnutelné procesní důsledky související s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozsudkům městského a obvodního soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu