ECLI:CZ:US:2021:2.US.312.21.1
sp. zn. II. ÚS 312/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Nt 558/2019, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 2 To 36/2020, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 2 T 36/2002, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 2 To 103/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedmi let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
3. Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, měl spočívat, stručně řečeno v tom, že stěžovatel spolu s další osobou dne 17. 6. 2002 zhruba v 8:30 hod. v obci S. měl pod pohrůžkou namířenou střelnou zbraní z pracovnic České pošty, s.p., získat částku 104 850 Kč, přičemž spolupachatel stěžovatele měl jednu z pracovnic postřelit (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel podal v roce 2004 návrh na povolení obnovy řízení, jenž zamítl krajský soud usnesením ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 1 Nt 32/2004, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 2 To 65/2005. V tomto návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel označil jako nové důkazy svědecké výpovědi osob, které měly potvrdit, že se v inkriminovanou dobu nacházel v práci, přičemž jeden ze svědků měl potvrdit, že ten den v době oběda slyšel v rádiu relaci o přepadení pošty ve S. osobami, které špatně hovořily česky.
5. V nynější věci se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí v pořadí druhém jím iniciovaném řízení o povolení návrhu na obnovu řízení. Tento jeho druhý návrh zamítl dle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud svým napadeným usnesením. Stěžovatel podal proti němu stížnost, již zamítl vrchní soud usnesením ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 2 To 36/2020. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení vrchního soudu ústavní stížnost, na jejímž podkladě Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1992/2020 ze dne 22. 9. 2020 toto usnesení vrchního soudu zrušil, a to proto, že vrchní soud rozhodl bez znalosti odůvodnění původně blanketně podané stížnosti, které stěžovatel avizoval a které bylo stížnostnímu soudu doručeno řádně a včas. Vrchní soud tedy o stížnosti stěžovatele znovu rozhodl, a to tak, že ji usnesením napadeným nynější ústavní stížností zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
6. Ústavnímu soudu bylo rovněž doručeno nevyžádané podání vězeňského kaplana P. K., v němž rekapituluje genezi svého zájmu o případ stěžovatele a v němž odkazuje Ústavní soud na dva pořady o stěžovatelově případu a přikládá své stanovisko, které poskytl v řízení o podmíněném propuštění stěžovatele.
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy předkládá argumentaci proti napadeným rozhodnutím. Těm vytýká: 1) nevypořádání se s důkazním návrhem zpochybňujícím spolehlivost metody pachové identifikace; 2) nedostatečné přihlédnutí k novým skutečnostem ohledně věrohodnosti svědků.
8. Ad 1) stěžovatel obecným soudům vytýká, že přesto, že návrh na povolení obnovy řízení podložil i dokumenty zpochybňujícími spolehlivost metody pachové identifikace, zejména Metodikou ověření a zdokonalení metody pachové identifikace včetně jejích příloh a Rizika aplikační praxe metody pachové identifikace v Policii České republiky, obecné soudy z nich nevyvodily patřičné závěry. Uvedly-li k tomu obecné soudy, že použitelnost důkazu získaného metodou pachové identifikace byla zkoumána již v původním řízení ve věci samé a že pouze na tomto důkazu nelze odsouzení založit, pak tím ad absurdum zcela vylučují možnost zpětného zpochybnění spolehlivosti této metody na podkladě novějších poznatků.
9. Činí tak dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019 (N 30/92 SbNU 314) dospěl k závěru, že vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v řízení o vině a trestu, je ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu novým důkazem, jakož i s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 (N 47/80 SbNU 573), podle nějž je jednou z podmínek ústavně konformního provedení metody pachové identifikace skutečnost, že je prováděna v souladu s aktuálními vědeckými poznatky.
10. Dokumenty předložené stěžovatelem přitom jednoznačně spolehlivost používání metody pachové identifikace provedené způsobem, jakým byla realizována v jeho věci, zpochybňují a nedoporučují její použití v praxi trestního řízení. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) pak stěžovatel poukazuje na to, že v řízení o povolení obnovy řízení smí soud zkoumat výhradně to, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy, které samy o sobě či ve spojení s jinými mohou vést k jinému rozhodnutí ve věci, k čemuž postačuje vysoká pravděpodobnost, případně plně odůvodněný předpoklad, nikoliv však absolutní jistota. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) má pak stěžovatel za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi zpochybňujícími metodu pachové identifikace.
11. Ad 2) stěžovatel uvádí, že si po prvním řízení o obnově řízení obstaral od agentury mediální přehled zpráv ze dne 17. 6. 2002, který svědčil o tom, že již v 11:00 hod. byla Českým rozhlasem odvysílána zpráva o přepadení pošty osobami špatně hovořícími česky, a tato zpráva byla odvysílána znovu ve 12:00 hod. a ve 13:00 hod. Dle stěžovatele to potvrzuje pravdivost výpovědi svědka, který v prvním řízení o povolení návrhu na obnovu řízení uvedl, že stěžovatele v daný den viděl v práci, což upřesnil tím, že toho dne slyšel v rádiu při obědě zprávu o přepadení pošty. Přesto obecné soudy nyní uvedly, že tento důkaz nepřináší ve věci nic nového. Rovněž k tomu stěžovatel doplnil, že cesta z pískoven v L. do obce S. a zpět trvá cca 2,5 hodiny, a jelikož byl ten den stěžovatel v práci, je krajně nepravděpodobné, že by si jeho spolupracovníci tak dlouhé absence nevšimli. Stěžovatel dále míní, že jelikož byla zpochybněna spolehlivost metody pachové identifikace, měli být znovu vyslechnuti i svědci, kteří vypovídali v jeho prospěch, neboť tyto dvě skutečnosti dohromady mohou přivodit jiné rozhodnutí ve věci.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout své ustálené judikaturní závěry, že důvodem pro obnovu řízení automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení je povinen nové skutečnosti či důkazy hodnotit referenčním kritériem skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a posoudit, zda je vůbec nová skutečnost či důkaz způsobilá tento skutkový stav narušit. Dospěje-li pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně odůvodní, Ústavní soud proti němu zásadně nijak zasahovat nemůže. I v tomto typu řízení platí totiž pro orgány činné v trestním řízení základní zásady dokazování, zejména bezprostřednosti a ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
14. Proto i Ústavní soud musí při přezkumu dokazování v řízení o obnově řízení projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)]. Po obecných soudech rovněž nelze vyžadovat, aby považovaly za důkazy či skutečnosti, které by mohly vést ke změně pravomocného rozhodnutí ve věci samé, skutečnosti či důkazy hypotetické či zjevně pochybné [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.)].
15. V nynější věci postupovaly obecné soudy v souladu s těmito ústavněprávními východisky obnovy řízení. V odůvodnění svých napadených rozhodnutí zejména logicky vysvětlily, proč by ani při vyloučení důkazu získaného metodou pachové identifikace závěr o vině stěžovatele nemohl být zvrácen a proč opakovaný návrh na výslech svědků nelze považovat za nový důkaz, přičemž ve zbytku je stěžovatelova argumentace toliko polemikou s hodnocením důkazů již v meritorním řízení a předkládá své skutkové závěry a požaduje po Ústavním soudu, aby je přejal za vlastní, např. tvrdí-li že cesta ze S. do pískoven v L. trvá přes 2,5 hodiny, takže ji stěžovatel nemohl stihnout, neboť daného dne byl v práci, požaduje tím po Ústavním soudu, aby toto jeho skutkové tvrzení přejal bez toho, aby ve věci sám prováděl dokazování. K něčemu takovému však Ústavní soud povolán není. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám lze blíže uvést následující:
16. Námitka 1) je zjevně nezpůsobilá odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu. Jak uvedly oba ve věci činné obecné soudy, závěr o vině stěžovatele byl založen především na přímých důkazech - výpovědích poškozených pracovnic pošty a rekognicích provedených v přípravném řízení (viz bod 13. napadeného usnesení krajského soudu a bod 17. napadeného usnesení vrchního soudu). Názor obecných soudů, že i kdyby výsledky metody pachové identifikace hypoteticky nebyly použity jako důkaz, přesto by to na závěru o stěžovatelově vině ničeho nemohlo změnit, se tak nachází zcela ve shora nastíněných mezí zásady volného hodnocení důkazů v řízení o obnově řízení.
17. Nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel předkládá dokumenty zpochybňující spolehlivost metody pachové identifikace zcela obecně, nikoliv ve vztahu ke svému konkrétnímu řízení. Z těchto dokumentů tak nelze bez dalšího dovodit nic o tom, jak přesně byla metoda pachové identifikace provedena ve stěžovatelově případě a zda trpěla vytýkanými vadami. Ústavnímu soudu rovněž neušlo, že stěžovatelem předložené dokumenty se týkají provádění metody pachové identifikace dle pokynu ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR č. 9/2009 ze dne 1. 9. 2009, tedy interního pokynu, který byl vydán až za několik let poté, co byla ve stěžovatelově věci metoda pachové identifikace provedena. Stěžovatel tak ani netvrdí, že by se jím předkládané dokumenty vůbec vyjadřovaly k podmínkám provádění metody pachové identifikace způsobem, jakým byla uplatňována v jeho věci, natož že by měly výpovědní hodnotu přímo ve vztahu k jeho konkrétní věci. Při absenci bližšího odůvodnění v tomto směru Ústavní soud nemůže sám dále tuto otázku přezkoumávat, neboť by tím de facto za stěžovatele doplňoval jeho vlastní argumentaci.
18. Ani námitka 2) nemohla stěžovateli přinést úspěch. Stěžovatel se domáhal opětovného výslechu svědků, kteří již v prvním řízení o povolení návrhu na obnovu řízení byli vyslechnuti a obecné soudy tehdy nedospěly k závěru, že by jejich výpovědi mohly založit důvod pro obnovu řízení. Nyní se stěžovatel domáhá prakticky toho samého jen z toho důvodu, že kromě nich navrhuje ještě důkaz shora uvedenými dokumenty dle stěžovatele prokazujícími, že v jeho věci byla metoda pachové identifikace provedena nesprávně. Ani hypoteticky úspěšným zpochybněním výsledků metody pachové identifikace ve své věci by stěžovatel nedosáhl toho, že by byla jeho přítomnost na místě činu vyloučena, neboť v takovém případě by nebylo prokázáno, že stěžovatel na místě činu nebyl, nýbrž z výsledku použití této metody by nebylo možno vyvozovat vůbec žádný závěr.
19. Automaticky by se tím tak neprokazovala věrohodnost již jednou navržených a vyslechnutých svědků, či dokonce přímo pravdivost jejich výpovědí. Stěžovatel se tak vlastně domáhá jen dalšího samostatného přehodnocení těchto svědeckých výpovědí, k čemuž však institut obnovy řízení neslouží a opakovaným podáváním návrhů na povolení obnovy řízení nemůže být obcházeno hodnocení důkazů v řízení ve věci samé. Krajský soud přitom řádně odůvodnil, proč nelze opakované výslechy svědků, kteří již ve věci vypovídali a jejichž výpovědi již byly hodnoceny v kontextu všech dalších relevantních skutečností, považovat za nové důkazy (viz bod 14. napadeného usnesení krajského soudu). Obecné soudy tedy nijak nepochybily, pokud takový postup nepřipustily.
20. To samé se týká i záznamů rozhlasových zpráv z předmětného dne. Krajský soud vyložil, proč tento důkaz, který byl v řízení o povolení obnovy řízení řádně proveden, nepřináší žádnou novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, neboť šlo o důkaz známý orgánům činným v trestním řízení již v době původního rozhodování, který však nebyl proveden pro svou irelevanci (viz bod 17. napadeného usnesení krajského soudu). Ani proti tomuto závěru se stěžovatel relevantně nevyjadřuje a nenabízí Ústavnímu soudu argumentaci zpochybňující jeho správnost. Ústavní soud se proto bez další stěžovatelovy argumentace nemohl blíže zabývat ani touto námitkou.
V. Závěr
21. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu