ECLI:CZ:US:2021:2.US.324.21.1
sp. zn. II. ÚS 324/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Baráka, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 27, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2020 č. j. 15 C 7/2020-62, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a České televize se sídlem Na hřebenech II 4, Praha 4, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem se sídlem Resslova 13, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, a o návrhu stěžovatele na zrušení §2, §3, §5, §7, §8a §10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku obvodního soudu, jakož i z vyžádaného spisového materiálu, se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala po stěžovateli zaplacení částky 2 254 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených televizních poplatků podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění (dále jen "zákon č. 348/2015 Sb."). Žalobu odůvodnila tím, že stěžovatel se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost splnil dne 5. 12.2007, čímž mu vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. televizní poplatek ve stanovené výši, avšak za období 9/2017 a 10/2017-1/2019 jej neuhradil. Z případných mimořádných plateb žalovaného byly uhrazeny nejstarší dlužné částky.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit částku 2 254 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně mu stanovil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 1 852 Kč (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že na základě Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků - Výpisu z evidence České televize - s variabilním symbolem ČT 8880151398, v němž je stěžovatel označen jménem, příjmením, adresou a správným měsícem a rokem narození (byť je zde nesprávně uveden den jeho narození), a Přehledu předpisů a plateb ze dne 9. 3. 2020 se stejným variabilním symbolem, má za prokázané, že stěžovatel je držitelem televizního přijímače a přihlásil se u České televize jako poplatník televizních poplatků v prosinci 2007. Od tohoto období také hradil televizní poplatky z účtu ČSOB specifikované výše uvedeným variabilním symbolem, a to nepravidelně v různých částkách nebo pravidelně v zákonem stanovených částkách, jak výše uvedeno, a to až do roku 2017. Posléze byl stěžovatel vedlejší účastnicí opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, a to prostřednictvím České pošty a právního zástupce vedlejší účastnice. Na žádnou z těchto výzev stěžovatel nereagoval a předmětný dluh neuhradil. Jako účelové soud označil tvrzení stěžovatele ve vztahu k platbě televizních poplatků, že menší částky byly v minulosti hrazeny, ale s ohledem na množství a výši jiných plateb jim nevěnoval pozornost; tyto však byly specifikovány výše uvedeným variabilním symbolem a rovněž v určitých obdobích hrazeny pravidelně přesnými částkami. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obvodní soud odůvodnil tím, že v předmětné věci byl využit shodný vzor návrhu podávaného vedlejší účastnicí a je tedy spíše svou povahou administrativním úkonem než úkonem právní služby, proto byla podle soudu namístě aplikace §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Na závěr přitom soud zdůraznil, že vedlejší účastnice za úkony po podání návrhu žádala pouze jeden režijní paušál ve výši 300 Kč + DPH.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky téže argumenty, kterými se zabýval již v průběhu řízení obvodní soud. Podle jeho tvrzení soud v řízení dostatečně nepřihlédl k jeho námitkám a dokazování bylo ze strany soudu vedeno jednostranně v jeho neprospěch. Dále stěžovatel namítá, že obvodní soud se při rozhodování o nároku opíral mj. o skutečnost, že z jeho účtu bylo přikázáno několik plateb označených příslušným variabilním symbolem. Podle jeho domněnky se však jedná o "shodu okolností", které v průběhu řízení vysvětloval - například, že drobných částek odpovídající televiznímu poplatku si dlouho v rámci ostatních plateb nevšiml. Dále stěžovatel poukazuje na porušení zásady legálního očekávání ze strany obecných soudů, konkrétně v otázce náhrady nákladů řízení a odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Současně s ústavní stížností stěžovatel podává návrh na zrušení §2, §3, §5, §7, §8a §10 zákona č. 348/2005 Sb., který odůvodňuje tím, že televizní poplatky by dle §1 ustanovení zákona č. 348/2005 Sb. měly sloužit k "financování veřejné služby České televize". Ačkoli si je stěžovatel vědom, že televizní poplatky se ukládají na základě zákona, k naplnění podmínky dané v čl. 4 odst. 1 Listiny v případě ukládání poplatků podle zákona č. 348/2005 Sb. chybí právě požadavek zachování základních práv a svobod, zde konkrétně práva na ochranu vlastnictví.
5. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejší účastnice řízení. Obvodní soud pouze odkázal na právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Vedlejší účastnice ve stanovené lhůtě zaslala soudu vyjádření, v němž uvádí, že závěry vyvozené obvodním soudem považuje za přiléhavé a odpovídající výsledkům dokazování. Obdobně vedlejší účastnice konstatuje, že ani v případě rozhodování o náhradě nákladů se obecný soud nemýlil. Zastoupení advokátem označila jako účelné, potřebné a nutné k prosazení nároku České televize vůči odborné, fundované obraně stěžovatele. V zaslané replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel opětovně poukazuje mj. na to, že v řízení před obvodním soudem nebylo prokázáno, že by podal přihlášku poplatníka televizního poplatku, popřípadě vlastnil televizní přijímač.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K zásahu Ústavního soudu proto dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se však nyní nejedná.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se neuhrazených televizních poplatků celkem ve výši 2 254 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 1 852 Kč. Podle ustálené praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena a ústavní stížnosti jsou v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421) či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017]. Výjimku mohou tvořit pouze případy, kdy by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu, nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Z napadeného rozsudku obvodního soudu není patrný exces, který by činil toto rozhodnutí vybočujícím ze zásad spravedlivého procesu.
8. Ústavní soud si je rovněž vědom své judikatury týkající se náhrady nákladů za právní zastoupení v řízení, v němž je Česká televize zastoupena advokátem. Tím spíše je však zapotřebí poukázat na to, že v situacích, kdy již sám Ústavní soud závazný právní názor stran dané problematiky vyslovil [zde v nálezech sp zn. I. ÚS 3705/14 ze dne 6. 2. 2015 (N 27/76 SbNU 367) či sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193)] a současně není dán důvod se domnívat, že není v převládající praxi obecných soudů respektován, odpadá tím i důvod pro případné další kasační zásahy Ústavního soudu v obdobných bagatelních věcech. To platí i přesto, že se mohou i nadále vyskytovat individuální případy, kdy obecné soudy aplikují výklad nesprávný (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013, bod 9.) Uvedené závěry platí i pro nyní posuzovaný případ. Nadto je vhodné upozornit na skutečnost, že v rámci stěžovatelem poukazovaného (výše citovaného) nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 byl napaden výrok o nákladech řízení, u kterého však zcela absentovalo odůvodnění (účelnosti nákladů). V nyní projednávané věci však obvodnímu soudu nelze upřít snahu o zdůvodnění svého postupu. Naopak porušení práv stěžovatele by se obvodní soud dopustil, pokud by rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu, přičemž otázkou, zda náklady účastníka řízení - České televize - na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, by se nezabýval (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3705/14, bod 16.).
9. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §2, §3, §5, §7, §8a §10 zákona č. 348/2005 Sb., Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu