ECLI:CZ:US:2015:1.US.3705.14.1
sp. zn. I. ÚS 3705/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 6. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3705/14 ve věci ústavní stížnosti Bene, spol. s r. o., se sídlem Havlíčkova 4, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 19 Co 288/2014-35, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 19 Co 288/2014-35 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 19 Co 288/2014-35 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Obsah ústavní stížnosti a průběh dosavadního řízení
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 7. 2. 2014 byl do datové schránky stěžovatelky doručen elektronický platební rozkaz č. j. EPR 10699/2014-4, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni (dále jen "vedlejší účastnice") částku 1 215 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení ve výši 3 546 Kč. Stěžovatelka dlužnou částku uhradila a podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu. Poté, co vzala vedlejší účastnice žalobu zpět, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že se řízení o žalobě o zaplacení 1 215 Kč s příslušenstvím podle §96 odst. 2 o. s. ř. zastavuje a stěžovatelka je dle §146 odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 5 119 Kč [spočívající v uhrazeném soudním poplatku ve výši 400 Kč, odměně právního zástupce, který je advokátem, za 3 úkony právní služby po 1 000 Kč, 3 režijní paušály za úkony právní služby po 300 Kč, obojí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a k tomu 21% DPH].
3. Proti výše uvedenému usnesení, a to proti výroku o nákladech řízení, podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání, neboť nesouhlasila s výší náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka ve svém odvolání zejména poukázala na fakt, že v takto jednoduché právní věci, jakou je vymáhání nedoplatků za televizní vysílání, mohla vedlejší účastnice zcela jistě zajistit vyřešení předmětné věci vlastními prostředky, zejména s ohledem na to, že poplatky za televizní vysílání tvoří její majoritní příjem. Pokud si ovšem zvolila externí advokátní kancelář pro řešení výše uvedeného sporu, nelze spravedlivě požadovat po stěžovatelce, aby hradila takto neúčelně vynaložené náklady, které mnohonásobně převyšují původní dluh. Dále stěžovatelka zdůraznila také fakt, že advokátní kancelář, která zastupuje vedlejší účastnici v tomto sporu, ji zastupuje v mnoha dalších (v řádech tisíců) téměř totožných sporech. Lze tedy důvodně usuzovat, že se v tomto případě jedná o tzv. formulářové žaloby, kde advokátní kancelář bez větší námahy jen doplní údaje o dlužníkovi. Toto doplňování nelze dle názoru stěžovatelky považovat za právní práci, ke které je nutná právní kvalifikace, ale pouze za jakousi administrativní činnost, kterou zvládne jakýkoliv poučený zaměstnanec bez právního vzdělání.
4. Pro podporu svých tvrzení stěžovatelka dále poukázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), který se zabývá téměř totožným případem náhrady nákladů řízení za vymáhání televizního poplatku.
5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 288/2014-35 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a vedlejší účastnici byla přiznána i náhrada nákladů řízení před soudem odvolacím. Po rekapitulaci průběhu řízení odvolací soud zejména poukázal na fakt, že judikatura Ústavního soudu není v této záležitosti jednotná, a odkázal na usnesení sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelkou předkládaný nález Ústavního soudu byl vydán v době, kdy byla ještě platná vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, jež byla posléze Ústavním soudem zrušena, a v současné době se při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. nelze na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu odvolávat. Dále odvolací soud konstatoval, že vedlejší účastnice přesvědčivě zdůvodnila, proč nemá dostatečně veliký specializovaný útvar pro soudní vymáhání dluhů od neplatičů, a že stěžovatelka je právnickou osobou, která vlastní datovou schránku, a na výzvu k zaplacení tedy reagovat mohla.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejích práv došlo špatnou interpretací právních předpisů městským soudem i přesto, že stěžovatelka ve svém odvolání poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 v téměř totožné věci. Městský soud si byl v době rozhodování vědom, že tendence při rozhodování o náhradě nákladů řízení směřují výrazně právě na ochranu slabší strany, tedy plátce koncesionářských poplatků, zejména pak při podávání tzv. formulářových žalob. Stěžovatelka je toho názoru, že Ústavní soud se v odůvodnění svého výše uvedeného nálezu dostatečně kvalitně, obsáhle a podrobně k této problematice vyjádřil, a to zejména i ve vztahu České televize a jejích dlužníků. S názorem Ústavního soudu se stěžovatelka plně ztotožňuje a je toho názoru, že by jej při rozhodování o náhradě nákladů řízení měly respektovat i obecné soudy.
II. Vyjádření účastníků řízení
7. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejší účastnice řízení. Městský soud v Praze pouze odkázal na právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
III. Právní posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005].
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006].
12. Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro kasaci napadeného usnesení Městského soudu v Praze.
13. V odůvodnění usnesení argumentuje odvolací soud nejednotnou judikaturou k otázce nákladů řízení ve věcech vymáhání koncesionářských poplatků Českou televizí. Soud dospěl k závěru, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 a v něm prezentované názory vycházely ze skutečnosti existence vyhlášky č. 484/2000 Sb., která však byla později zrušena jako neústavní. Tím došlo ke snížení odměn advokátů ve věcech zahájených tzv. formulářovými žalobami.
14. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 (viz výše) Ústavní soud vyslovil, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Tyto (společně s rozhlasovým poplatkem) jsou nyní stanoveny zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně určení jejich základu i výše, vymezení předmětu poplatků, definování poplatníka, vymezení osvobození od placení poplatků, určení způsobu placení poplatků a případné přirážky k nim atp. Podstatou poplatku je majetkový transfer (jehož podmínky jsou stanoveny formou zákona) upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání; je přitom lhostejno, zdali poplatník hradí poplatek například převodem ze svého bankovního účtu nebo zda za něj technicky vlastní transfer poplatku provádí poplatníkem pověřený subjekt. Pro stručnost, uvedl Ústavní soud, budiž přijato (či přesněji řečeno, převzato) rovněž východisko, že forma společenského uspořádání označovaného jako stát (dnešní demokratický právní stát z toho nevyjímaje) se vyvinula (zjednodušeně řečeno) proto, aby pomohla jednotlivci realizovat sféru jeho vlastní autonomie - svobody. Zvláště z ekonomického hlediska je nutno také akcentovat, že bez existence státu by nemohly být realizovány mnohé činnosti člověka, jež vyžadují značné úsilí; takové úsilí, které jednotlivec může vynaložit jen s neúměrně velkými obtížemi nebo je není schopen vyvinout vůbec. V kontextu právě posuzované věci pak lze podle Ústavního soudu dovodit, že existence České televize je konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky - ve formě zákonných záruk - a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Není přitom třeba podle Ústavního soudu jakkoliv hlouběji zdůvodňovat, že postavení České televize (respektive Českého rozhlasu) je z hledisek výše naznačených, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to podle názoru Ústavního soudu jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci, nicméně doplnil, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 617/14 ze dne 25. 2. 2014).
15. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž konstatoval, že "pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci (zmíněného) právního útvaru České televize; nadto lze podle Ústavního soudu vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek (podle citované výroční zprávy z roku 2011) pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama."
16. Ústavní soud dále ve své nálezové judikatuře ?srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 19/60 SbNU 197) a nálezy sp. zn. II. ÚS 2238/09 ze dne 22. 3. 2012 (N 56/64 SbNU 689), sp. zn. II. ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013 (N 165/70 SbNU 535), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715) a sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)? konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem), mající povahu účelného uplatňování či bránění práva, vyloučeno. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, již nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Pokud soud rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu, přičemž otázkou, zda náklady účastníka řízení - státu - na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, se nezabýval, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces.
17. V nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) Ústavní soud vyslovil, že pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.
18. Závěry obsažené ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Městský soud v Praze však výše uvedené otázky nevzal vůbec v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení odůvodnil jen odkazem na §146 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že se s odkazem na nejednotnost judikatury přiklonil k usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, avšak otázku, zda skutečně jde o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, v konkrétní věci dostatečně nezkoumal. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. K argumentaci soudu ohledně nejednotné judikatury Ústavního soudu lze poukázat na čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Tím spíše jsou závazná i pro samotný Ústavní soud, resp. jednotlivé senáty Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. K odkazům městského soudu na výše uvedená usnesení Ústavního soudu lze uvést, že usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nemají tutéž právní relevanci jako nálezy [ať už vyhovující, či zamítavé, viz §13 a §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)]. Navíc ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud výslovně uvedl, že s právním názorem vysloveným ve dříve vydaných usneseních sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, ke kterým se v souzené věci při svém rozhodování přiklonil soud, se neztotožňuje. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že vždy je nutné vycházet i z konkrétních okolností daného případu (složitost sporu, výše vymáhané částky apod.), které by jedině mohly v souladu se shora citovanými nálezy Ústavního soudu odůvodnit výjimku a zastoupení advokátem akceptovat. Ústavní soud závěrem poukazuje i na dva poslední nálezy v obdobné věci, a to nález ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 405/14 (N 160/74 SbNU 375) a nález ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14 (N 181/74 SbNU 577), které se týkají rovněž nákladů řízení vznikajících České televizi při soudním vymáhání televizních poplatků. V nich vyslovené právní názory se uplatňují i v nyní posuzované věci. O tom, že judikaturu Ústavního soudu lze v obdobných věcech považovat za již konstantní a ustálenou, pak svědčí rovněž usnesení ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 404/14. V tomto řízení vystupovala Česká televize jako stěžovatelka a její ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3344/12.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadený rozsudek zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
21. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústní jednání v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci.