ECLI:CZ:US:2021:2.US.3332.20.1
sp. zn. II. ÚS 3332/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RG-parking s. r. o., se sídlem Vlastec 7, zastoupené Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem se sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 22 Cdo 703/2020-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019 č. j. 28 Co 156/2019-144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2019 č. j. 6 C 138/2018-100, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších přiložených listin se podává, že předmětem řízení byla žaloba, prostřednictvím níž se žalobce - Společenství vlastníků jednotek Garáže Archeologická (dále jen "žalobce") domáhal vůči stěžovatelce ochrany vlastnického práva, a to mj. uložením povinnosti zdržet se bránění volnému, bezplatnému a narušenému užívání vjezdu na střechu a střechy budovy, bránění volnému přístupu osob a volnému bezplatnému a nerušenému vjezdu a výjezdu vozidel na střechu budovy za účelem parkování vozidel na střeše budovy č. p. 2621, postavené na pozemku parc. č. 2131/674, katastrální území Stodůlky, obec Praha. Spor účastníků řízení spočíval zejména ve výkladu věcného břemene zřízeného smlouvou ze dne 24. 6. 2008 mezi společností RG Invest s. r. o. a stěžovatelkou. Společnost RG Invest s. r. o. dříve dne 7. 2. 2005 uzavřela s Městskou částí Praha 13 nájemní smlouvu, na základě níž měla umožnit třetím osobám bezplatné a volně přístupné parkování na střeše předmětné budovy (stavba hromadné patrové garáže). Smlouva o zřízení věcného břemene (zapsaná do evidence katastru nemovitostí) opravňovala stěžovatelku užívat střešní plochy označené budovy a rovněž všechny její svislé plochy vnějšího opláštění. Věcná břemena byla sjednána za úplatu v částce 10 000 Kč s tím, že taková částka byla sjednána (mimo jiné) z důvodu, že parkovací místa budou provozována stěžovatelkou bezplatně podle uzavřené nájemní smlouvy. Dne 12. 8. 2008 společnost RG Invest s. r. o. a stěžovatelka uzavřely dodatky k předmětné smlouvě o zřízení věcného břemene, u kterých však nedošlo k zápisu do katastru nemovitostí.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zdržet se bránění volnému, bezplatnému a nerušenému užívání vjezdu na střechu a střechy budovy, bránění volnému přístupu osob a volnému, bezplatnému a nerušenému vjezdu a výjezdu vozidel na střechu této budovy za účelem parkování vozidel na střeše předmětné budovy (výrok I.). Dále obvodní soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna odstranit technické zařízení, které brání volnému přístupu osob a vjezdu a výjezdu vozidel na střechu předmětné budovy za účelem parkování vozidel, a to závoru umístěnou na dolní části vjezdové rampy, bránu umístěnou na střeše budovy, přívody inženýrských sítí do brány, a to přívody elektrické energie a datové kabely umístěné na budově (výrok II.). Dále soud žalobu odmítl v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zdržet se veškerých neoprávněných zásahů do vlastnického práva vlastníků ke společným částem budovy (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Po provedeném dokazování soud uvedl, že v případě sporu o rozsah věcného břemene je zapotřebí vycházet ze smluvního ujednání a skutečnosti, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad věcného břemene do katastru nemovitostí. V daném případě proto nelze přihlížet k dodatkům smlouvy, které nebyly do katastru nemovitostí vloženy, a vůči třetím osobám je jeho rozsah závazný pouze tak, jak je v příslušné evidenci zapsán. Podle soudu navíc ze smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24. 6. 2008 a z nájemní smlouvy ze dne 7. 2. 2005 jasně vyplývá, že ve prospěch stěžovatelky nebylo zřízeno věcné břemeno úplatného provozování parkoviště. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve zcela jiné věci rozhodl, že stěžovatelka se nestala prostřednictvím neplatně uzavřených dodatků účastníkem nájemní smlouvy mezi Městskou částí Praha 13 a společností RG - stavby s. r. o.; mimo to stěžovatelky o předmětné nájemní smlouvě a jejím vztahu ke smlouvě o zřízení věcného břemene věděla.
4. Městský soud shora označeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. rozsudek obvodního soudu. Naopak ve výroku II. zrušil rozsudek obvodního soudu v části, kterou bylo stěžovatelce uloženo odstranit závoru umístěnou na dolní části vjezdové ramp na střeše budovy a odstranit přívody inženýrských sítí do brány, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak jej i v tomto výroku II. potvrdil. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že ze smlouvy o zřízení věcného břemene nelze dovodit, že by stěžovatelka byla oprávněna užívat střechu budovy výlučně ke svému podnikání či ji pro třetí osoby zcela uzavřít. Nadto z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonávána tak, aby povinného zatěžovala co nejméně, a v případě v případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2647/2004). Stěžovatelka tak svým počínáním překročila oprávnění plynoucí ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Jako nedůvodnou hodnotil soud námitku stěžovatelky, že vyhověním žalobě došlo k omezení jejího vlastnického práva, neboť vjezd do budovy má charakter účelové komunikace ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a tato komunikace je na základě smlouvy o převodu vlastnických práv ke stavbě komunikací ze dne 11. 9. 2008 uzavřené mezi RG Invest s. r. o. a stěžovatelku ve vlastnictví právě stěžovatelky. Městský soud na tomto místě upozornil zejména na to, že stěžovatelka tuto argumentaci podstatně doplnila až v odvolacím řízení, kdy poprvé začala tvrdit, že vjezd na střechu garáží a svrchní část střechy je samostatnou věcí, kterou mohla nabýt do svého vlastnictví. Již vzhledem k tomu nelze k jejím tvrzením přihlédnout (§213 odst. 5 občanského soudního řádu), avšak své úvahy soud dále rozvedl s odkazem na judikaturu a skutkové závěry učiněné v řízení a uzavřel, že ani v případě teoretického vlastnictví stěžovatelky by tato nebyla oprávněna vjezd uzavřít.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Odkázal přitom mj. na znění smlouvy o zřízení věcného břemen, z něhož je patrné, že parkovací místa budou provozována stěžovatelkou bezplatně. Úplata za zřízení věcného břemene navíc byla určena mimo jiné s přihlédnutím právě k tomu, že oprávněná z věcného břemene bude parkovací místa provozovat bezplatně. Naopak stěžovatelka v dovolání řádně (v procesní rovině) nezpochybňovala stěžejní závěr odvolacího soudu o opožděnosti (a nedůvodnosti) námitky, podle níž vjezd na střechu budovy je samostatnou věcí.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nedostatečně zohlednily specifickou povahu věcného břemene (služebnosti) užívání parkovacích stání, které přirovnává spíše k věcnému břemenu užívání bytu (pozn.: na rozdíl od obecných soudů, které jej porovnávaly s věcným břemenem stezky a cesty). V důsledku toho obecné soudy svými rozhodnutími fakticky zachovaly pouze povinnost plynoucí z práva odpovídajícího věcnému břemeni bez možnosti jej výlučně využívat, a to například (bezúplatně) v souvislosti se svým podnikáním. Naopak umožnily jakýmkoliv osobám přístup a vjezd na střechu budovy za účelem parkování, a to na úkor oprávnění stěžovatelky. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Konkrétně namítá nepřezkoumatelnost zejména rozhodnutí soudu prvního stupně. V dalším její argumentace spočívá převážně v polemice s právními závěry obecných soudů. Svůj návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů opírá o skutečnost, že realizací povinnosti uložené v napadených rozhodnutích by jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Jelikož se jedná o jediný příjem stěžovatelky, měl by na ni uvedený výkon rozhodnut likvidační důsledky.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Stěžovatelka se v nyní posuzovaném případě domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby byl opodstatněn její právní názor, a v ústavní stížnosti přitom uvádí prakticky tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly. Tím však staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze (nadále) polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Obdobně Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní.
10. Obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávané věci opřely o výklad smlouvy o zřízení věcného břemene, přičemž dospěly k jasnému závěru, že ve prospěch stěžovatelky bylo zřízeno bezúplatné věcné břemeno spočívající v užívání střechy předmětné budovy. Uvedené zdůvodnily mj. i s odkazem na nájemní smlouvu uzavřenou mezi městskou částí Praha 13 a společností RG - stavby s. r. o. Současně obecné soudy zdůraznily, že uvedené (bezúplatné) věcné břemeno stěžovatelku neopravňuje znemožnit užívání střechy jiným osobám, resp. vybírat za parkování na ní poplatky. Těmto jejich závěrům nelze z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout.
11. Ústavní soud uzavírá, že ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Své závěry přitom jasně a logicky zdůvodnily. Z přezkoumaných rozhodnutí není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 22 Cdo 703/2020-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019 č. j. 28 Co 156/2019-144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2019 č. j. 6 C 138/2018-100 Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu