ECLI:CZ:US:2021:2.US.3356.20.1
sp. zn. II. ÚS 3356/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. K., t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, P. O. BOX 5, zastoupeného Mgr. Bohuslavou Zardovou Křikavovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020 sp. zn. 67 To 253/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. srpna 2020 sp. zn. 52 PP 38/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a SK Třebotov, z. s., sídlem Na Šumavě 154, Třebotov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení, jimiž byla zamítnuta žádost vedlejšího účastníka (dále též "sportovní spolek") o podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 8 T 18/2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. 14 To 90/2016 v trvání čtyř let za spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 téhož zákona, a trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 80 T 1/2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2016 sp. zn. 6 To 97/2015 v trvání pěti let a šest měsíců za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve spolupachatelství.
3. Po vykonání více než poloviny uloženého trestu podal vedlejší účastník žádost o podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a nabídl převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením žádost zamítl a nabízenou společenskou záruku nepřijal. Po zhodnocení relevantních skutečností a provedených důkazů dospěl k závěru, že není dostatečně zaručeno, že stěžovatel je schopen vést na svobodě řádný život. Obvodní soud nebyl přesvědčen o dostatečné sebereflexi odsouzeného a měl za to, že závěr o jeho nápravě by byl předčasným. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Vyložil, z jakých důvodů má i on za to, že náprava stěžovatele dosud nebyla dovršena, a konstatoval, že pouhé řádné chování ve výkonu trestu odnětí svobody je pouze prostředkem k pozitivnímu přístupu k žádosti o podmíněné propuštění, nikoliv důvodem, který k pozitivnímu rozhodnutí o žádosti postačuje. Záruku vedlejšího účastníka za dovršení nápravy odsouzeného stěžovatele městský soud ve shodě s obvodním soudem nepovažoval za jednoznačně účinnou a z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného usnesení ji hodnotil i jako nedostatečnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s existencí jeho finančních závazků, neboť vycházely z premisy, že závazky pochází z trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Stěžovatel však žádnou škodu nezpůsobil, neboť byl v obou případech odsouzen za trestnou činnost ve stádiu pokusu. Městský soud sice vytkl obvodnímu soudu nedostatečné dokazování stran náhrady způsobené škody, dokazování však nedoplnil a opětovně vyvodil závěr o nedostatečné sebereflexi stěžovatele a snaze odstranit škodlivý následek v podobně způsobené majetkové újmy. K závěru městského soudu, že je na odsouzeném, aby doložil, v jakém rozsahu uloženou povinnost plní, stěžovatel namítl, že v odsuzujících rozsudcích mu povinnost k náhradě způsobené škody nebyla uložena a k argumentaci o původu finančních závazků mu nebyl dán prostor, neboť městský soud rozhodl v neveřejném zasedání.
5. Nedostatečné dokazování a vyvození nesprávných závěrů se odrazilo i při posuzování další zákonné podmínky, a to možné nápravy stěžovatele a očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel vytkl trestním soudům, že nepřihlédly k jeho přeřazování z věznice do věznice, ke kapacitě pracovních příležitostí a reálné možnosti zapojit se do plnění nadstandardních povinností, jeho zařazení či zdravotnímu stavu. Stěžovatel poukázal na vyjádření Věznice Praha Pankrác, ze kterého je zřejmé, že odsouzený nemusí být i přes veškerou snahu zařazen do plnění nadstandardních povinností ve prospěch věznice a jeho hodnocení se může jevit jako podprůměrné. Omezené kapacity věznice pro plnění nadstandardních povinností se však nesmí negativně projevit v hodnocení vězně. Stěžovatel je přesvědčen, že trestní soudy přistoupily k jeho hodnocení formalisticky, např. i tím, že ignorovaly závěr Vězeňské služby, že se u stěžovatele jeví následná resocializace jako vysoce pravděpodobná a otázkou, zda dosavadní výkon trestu odstranil charakterové vady, které vedly ke spáchání trestné činnosti, se nezabývaly vůbec.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obvodního soudu a městského soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí trestních soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Zdůraznil též, že užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 389/18 ze dne 19. 6. 2018 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (zejména prokázání polepšení a očekávání vedení řádného života v budoucnu) je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
10. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů trestní soudy i přes kladné hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody nepovažovaly proces jeho dostatečné nápravy za dovršený. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel sice projevil lítost nad dřívějším protizákonným jednáním, ale učinil tak způsobem, ze kterého je zřejmé, že si vinu příliš nepřipouští a spíše je přesvědčen o vlastním omylu, než aby si přiznal vlastní pochybení. Ani městský soud neshledal podmínku nápravy odsouzeného za dovršenou. Poukázal mimo jiné i na to, že stěžovatel nedoložil, v jakém rozsahu plní povinnost náhrady škody ve výši škody 1,2 mil. Kč, přestože projev snahy o nápravu a odstranění škodlivých následků, k nimž došlo trestnou činností, úzce souvisí s podmínkou polepšení odsouzeného. Soudy obou stupňů se zabývaly i prognózou vedení řádného života stěžovatele a shodně dospěly k závěru, že stěžovatel dosud neprodělal tak zásadní změnu a nápravu, která by odůvodnila očekávání, že povede řádný život (obvodní soud), a neztratily ze zřetele ani riziko recidivy, neboť stěžovatel, byť v současné době vykonává první nepodmíněný trest odnětí svobody, byl v minulosti trestán vícekrát (městský soud).
11. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že negativní posouzení splnění podmínky dovršení jeho nápravy a prognózy vedení řádného života v budoucnu bylo formalistické a nepovažoval je ani za výsledek svévolného či jinak excesivního přístupu trestních soudů, který by byl schopen přivodit kasaci napadených rozhodnutí. K námitce stěžovatele, že mu městský soud neumožnil argumentovat k původu jeho finančních závazků, lze odkázat na obsah protokolu o veřejném zasedání obvodního soudu ze dne 10. 8. 2020, ve kterém stěžovatel výslovně uvedl, že jeho finanční závazky ve výši 1 232 537 Kč se týkají trestné činnosti a chce je řešit po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 47).
12. Ústavní soud považoval za přiměřeně odůvodněný i závěr o nepřijetí společenské záruky nabídnuté sportovním spolkem. Jeho spolupůsobení by podle obvodního soudu sice mohlo přispět k dovršení stěžovatelovy nápravy, nikoliv však v současné době, kdy nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho podmíněné propuštění. Městský soud dodal, že nabídnutá záruka neobsahovala konkrétní záruky vedení řádného života stěžovatele po podmíněném propuštění, ani důležité kontrolní mechanismy spolku, které by svědčily o jeho aktivním vlivu na budoucí řádný život odsouzeného bez rizika recidivy.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu